Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 726/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Hradec Králové
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrest odnětí svobody/podmíněné propuštění
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.726.11.1
Datum podání09.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/2009 Sb., § 88


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 726/11 ze dne 20. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti P. K., zastoupeného Mgr. Ing. Tomášem Veselým, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 8. 2. 2011 č. j. 13 To 62/2011-64, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení jeho práva na spravedlivý proces, zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích.

2. Jak se podává z ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu, usnesením Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 8. 2. 2011 č. j. 13 To 62/2011-64 bylo zrušeno usnesení Okresního soudu v Pardubicích ze dne 4. 1. 2011 č. j. 24 PP 292/2010-53 a nově rozhodnuto tak, že se žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody uloženého rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky v Liberci, ze dne 22. 11. 2004 č. j. 52 T 20/2004-1105 ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 2. 2005 sp. zn. 2 To 2/2005 zamítá. Zrušeným usnesením soud prvního stupně rozhodl o podmíněném propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody po výkonu dvou třetin trestu, jenž mu byl uložen v trvání deseti let s nástupem trestu 23. 2. 2004, za současného stanovení zkušební doby v délce sedmi let a vyslovení dohledu.

3. Napadenému rozhodnutí stížnostního soudu stěžovatel vytýká, že bylo vydáno na základě stížnosti státního zástupce, o níž se stěžovatel ani jeho obhájce nedozvěděli a stěžovatel tak neměl možnost se k této stížnosti státního zástupce vyjádřit. Napadené rozhodnutí také není podle názoru stěžovatele řádně odůvodněno. Stěžovatel zdůrazňuje, že zákon ponechává možnost podmíněného propuštění z výkonu trestu jako motivaci pro odsouzené pachatele trestných činů, aby změnili svůj dosavadní styl života. V tomto směru stěžovatel podle jeho názoru uspěl, neboť jeho hodnocení z věznice je veskrze kladné a neobsahuje žádné negativní informace. Rovněž samotný druh trestného činu loupeže, byt' se z hlediska dnešní klasifikace jedná o zločin, by neměl být sám o sobě z obecného hlediska důvodem pro paušální zamítnutí jeho žádosti o podmíněné propuštění. Vzhledem k tomu, že napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces, navrhuje v závěru ústavní stížnosti, aby Ústavní soud toto rozhodnutí zrušil.

II.

4. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Okresního soudu v Pardubicích sp. zn. 24 PP 292/2010 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích.

5. Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, ve svém vyjádření uvádí, že nesdílí tvrzení stěžovatele, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a v podrobnostech odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí. K námitkám stěžovatele pak uvádí, že doručení opisu stížnosti státního zástupce stěžovateli, resp. jeho obhájci, nepovažuje ani krajský soud v dané věci za potřebné [§ 146 odst. 2 písm. c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů]. Již u veřejného zasedání konaného v přítomnosti stěžovatele a jeho obhájce navrhoval státní zástupce zamítnout žádost o podmíněné propuštění s ohledem na vysoký počet předchozích odsouzení stěžovatele a z toho vyplývající obavu, že po podmíněném propuštění nepovede stěžovatel řádný život. Prakticky stejné argumenty byly obsaženy i ve stížnosti státního zástupce proti usnesení okresního soudu. Jestliže okresní soud rozhodl odlišně, než státní zástupce navrhoval, nemohlo být podání stížnosti poté, kdy si státní zástupce ponechal lhůtu k podání opravného prostředku, pro stěžovatele nijak překvapivé. Ve svém rozhodnutí se okresní soud dostatečně nevypořádal s doklady o recidivě stěžovatele a vysokém počtu jeho dřívějších odsouzení. Krajský soud musel zohlednit i hlediska uvedená v § 88 odst. 4 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), jimiž se okresní soud ve svém rozhodnutí nezabýval, i když šlo o odsouzení za skutek odpovídající zvlášť závažnému zločinu podle § 173 odst. 3, 4 tr. z. Vzhledem k vysokému počtu dřívějších odsouzení za majetkové i násilné trestné činy a spáchání mimořádně závažné trestné činnosti přes řadu dílčích odsouzení a opakovaný výkon trestu odnětí svobody neshledal krajský soud přesvědčivé předpoklady pro závěr, že v budoucnu povede odsouzený řádný život. V závěru svého vyjádření proto krajský soud navrhl odmítnutí ústavní stížnosti jako zjevně neopodstatněné.

6. Shora uvedené vyjádření Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, bylo zasláno stěžovateli k případné replice, jenž v reakci na uvedené vyjádření plně odkázal na svoji argumentaci obsaženou již v ústavní stížnosti.

7. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Otázce aplikace ustanovení § 88 tr. z., resp. v podstatě shodného ustanovení § 61 a násl. zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, o podmíněném propuštění z trestu odnětí svobody a limitům ústavněprávního přezkumu rozhodnutí obecných soudů o žádosti odsouzeného o takové propuštění je věnována již poměrně obsáhlá a zároveň konstantní judikatura Ústavního soudu (viz např. rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 611/2000, II. ÚS 175/2000, III. ÚS 284/2001, nověji pak např. sp. zn. III. ÚS 1280/08, IV. ÚS 70/09, I. ÚS 2144/09, II ÚS 1884/10, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). V těchto svých rozhodnutích Ústavní soud zdůraznil, že podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Rozhodující kriteria podmíněného propuštění podle ustanovení § 88 odst. 1 tr. z., která se vztahují na věc stěžovatele, jsou dána jednak podmínkou polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, a jednak existencí takových skutečností, z nichž by bylo možno důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život; obě podmínky je nutné splnit kumulativně.

9. Ústavní soud konstatoval, že s ohledem na charakter uvedeného institutu nelze dovodit existenci základního práva na podmíněné propuštění. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tudíž otázka, zda došlo ke splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, plně věcí úvahy příslušného obecného soudu. Dle názoru Ústavního soudu, vyjádřeného v již zmiňované věci sp. zn. IV. ÚS 70/09, je ve výlučné pravomoci obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci institutu dle § 88 tr. z. jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily. Pokud obecný soud zjistí okolnosti související s osobou odsouzeného a po jejich vyhodnocení dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu by v případech rozhodování trestních soudů o žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění mohlo dojít za situace, kdy by napadené rozhodnutí bylo projevem zřejmé interpretační libovůle soudce, výrazem faktického omylu nebo pokud by jeho odůvodnění bylo zatíženo závažnými logickými rozpory a vybočovalo tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli. K takovému pochybení však v posuzované věci nedošlo.

10. Ve vztahu ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavní soud přiznává dílčí míru oprávnění pouze stěžovatelově výtce, že stížnostní soud rozhodl bez stěžovatelovy znalosti stížnostních důvodů státního zástupce. Jak však plyne z připojeného spisového materiálu, vyslovil státní zástupce své stížnostní důvody již při veřejném zasedání v přítomnosti stěžovatele a jeho obhájce a navrhoval z těchto důvodů zamítnutí žádost o podmíněné propuštění s odkazem na četnost stěžovatelových předchozích odsouzení a obavu, že po podmíněném propuštění se bude dopouštět opětovně obdobné závažné trestné činnosti (č.l. 50). Stěžovatel tak měl možnost vyjádřit k nim své stanovisko. I přes tuto stěžovatelovu výhradu pokládá Ústavní soud za podstatné, že soudy obou stupňů vycházely z hodnocení, že stěžovatel ve výkonu trestu svým chováním a zejména pak plněním svých povinností polepšení prokazuje. Stížnostní soud však přihlédl zejména k charakteru trestné činnosti, pro kterou je stěžovatelem vykonáván trest odnětí svobody, a to i ve vztahu k jeho trestní minulosti, jež gradovala ke spáchání předmětného, zvlášť závažného trestného činu. Stěžovatelovo chování ve výkonu trestu stížnostní soud nepovažoval za natolik výjimečné, resp. významné, aby s ohledem na všechny okolnosti garantovalo vedení řádného způsobu života v budoucnu. Jeho závěr o zamítnutí žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění je závěrem, který nevykazuje zjevně omyl či exces a posuzováno pod zorným úhlem pravidel kladených na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny z ústavně právního pohledu obstál. K ostatním stěžovatelovým námitkám Ústavní soud opakuje, že pokud stížnostní soud neshledal za splněné podmínky definované v ustanovení § 88 odst. 1, 4 tr. z., nejde o zásah do jeho ústavně zaručených základních práv. Nelze též učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek pouze z toho důvodu, že návrhu stěžovatele nebylo vyhověno.

11. Při zvážení všech tvrzení stěžovatele Ústavní soud s ohledem na výše uvedené neshledal v poměru k napadenému rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, nic, co by svědčilo pro jeho zásah, a proto nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. července 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru