Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 720/20 #1Usnesení ÚS ze dne 07.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Mladá Boleslav
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkPromlčení
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.720.20.1
Datum podání10.03.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 620 odst.1, § 629

99/1963 Sb., § 237


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 720/20 ze dne 7. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Luďka Hrdličky, zastoupeného JUDr. Richardem Polmou, advokátem, sídlem Křížkovy schody 67/2, Mladá Boleslav, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2019 č. j. 25 Cdo 3465/2019-64, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. května 2019 č. j. 25 Co 103/2019-52 a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 7. ledna 2019 č. j. 16 C 336/2018-33, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi, jako účastníků řízení, a Petry Mikešové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 1. 2019 č. j. 16 C 336/2018-33 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel jako žalobce domáhal po vedlejší účastnici jako žalované zaplacení částky 960 000 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen uhradit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení ve výši 61 745,57 Kč (výrok II.). Okresní soud dospěl k závěru, že nárok stěžovatele na zaplacení částky 960 000 Kč s příslušenstvím je promlčen a vedlejší účastnice vznesla námitku promlčení žalobního nároku.

3. Proti tomuto rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 5. 2019 č. j. 25 Co 103/2019-52 byl rozsudek okresního soudu ve II. výroku změněn tak, že lhůta k plnění činí 30 dnů; jinak byl rozsudek okresního soudu v tomto výroku avI. výroku potvrzen (výrok I.). Stěžovateli byla uložena povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 15 052 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.). Krajský soud dovodil, že okresní soud postupoval správně, pokud při vedlejší účastnicí vznesené námitce promlčení (§ 610 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "občanský zákoník") žalobu jako nedůvodnou v plném rozsahu zamítl a výší nároku se nezabýval.

4. Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že pro počátek běhu tříleté lhůty podle § 629 odst. 1 občanského zákoníku koncipované v případě nároku na náhradu škody podle § 620 odst. 1 občanského zákoníku subjektivně je rozhodné, kdy se poškozený dozví o vzniklé škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Přitom přisvědčil okresnímu soudu v tom, že stěžovatel prokazatelně jako poškozený věděl nejpozději v dubnu 2015 o tom, že mu vznikla škoda, kterou nárokuje, v jaké výši, i o tom, kdo za tuto škodu odpovídá. Krajský soud se také ztotožnil s okresním soudem, že pro zahájení běhu (subjektivní) promlčecí lhůty není podstatné, zda měl stěžovatel pro svou ,,vědomost" o osobě škůdce důkazy či nikoliv. Dále dospěl k závěru, že vedlejší účastnicí vznesená námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy. Samotná skutečnost, že jde o strýce a neteř, uvedenou výjimečnost věci nečiní. Jestliže tedy tříletá promlčecí lhůta začala běžet na konci dubna 2015, uběhla koncem dubna 2018. Žaloba byla podaná až 24. 10. 2018, tedy po uplynutí této lhůty, a žalobní nárok je tak promlčen. Rozsudek okresního soudu byl změněn, pouze pokud jde o lhůtu k plnění přiznaných nákladů řízení, kterou opomněl okresní soud určit. Krajský soud stanovil lhůtu k plnění delší, a to v délce 30 dnů, když zohlednil zejména výši přiznaných nákladů řízení (§ 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").

5. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2019 č. j. 25 Cdo 3465/2019-64 bylo dovolání stěžovatele podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto (výrok I.) a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.).

6. Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že rozhodnutí krajského soudu podle stěžovatele spočívá na doposud neřešené právní otázce "kdy počne běžet subjektivní promlčecí doba ohledně povědomí věřitele, respektive poškozeného o výši škody a kdo za ni odpovídá." Především poukázal na to, že zvolená formulace je poněkud nejasná, neboť promlčecí doba může běžet ohledně práva, nikoliv však skutečnosti jako je povědomí poškozeného. Měl-li stěžovatel uvedenou formulací na mysli okolnosti rozhodné pro počátek běhu tzv. subjektivní promlčecí lhůty u práva na náhradu škody, pak je podle Nejvyššího soudu v obecné rovině řešení této otázky zjevné již ze samotného textu zákona - viz § 620 odst. 1 občanského zákoníku; i to vylučuje, aby z takové otázky mohla být dovozována přípustnost dovolání, přičemž stěžovatel nepoukazuje na žádný nejasný aspekt spojený s interpretací či aplikací odkazovaného ustanovení, k němuž by se Nejvyšší soud mohl po právní stránce vyslovit. Popisuje-li stěžovatel v této souvislosti skutkové okolnosti, z nichž podle něj vyplývá, že se o odcizení peněz vedlejší účastnicí dozvěděl až v roce 2017, nenastiňuje tím právní otázku, kterou by měl Nejvyšší soud posuzovat, ale brojí proti zjištěnému skutkovému stavu, čímž však nelze založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. (dovolací přezkum může být otevřen pouze pro otázky právní, nikoliv skutkové - viz § 241a odst. 1 o. s. ř.).

7. Nejvyšší soud dále poukázal na to, že podle stěžovatele soudy nesprávně přihlédly k vedlejší účastnicí vznesené námitce promlčení, byť právo vznést tuto námitku jí mělo být s ohledem na rodinné vazby upřeno. Vzhledem k tomu, že otázku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy je třeba posoudit v každém jednotlivém případě individuálně s přihlédnutím ke všem zvláštnostem daného případu, pak zpravidla závěry o naplněnosti či nenaplněnosti podmínky rozpornosti s dobrými mravy ve sporném případě nelze zobecnit. Námitka rozporu s dobrými mravy proto zpravidla nemůže naplnit podmínky přípustnosti podle § 237 o. s. ř., až na výjimečné případy, zejména pokud by ji soud posoudil ve zjevném rozporu s právní úpravou, popř. judikaturou. Stěžovatel však svými výhradami na takovouto výjimečnost nepoukazuje a své výtky v tomto směru opět zakládá pouze na vlastním vylíčení skutkových okolností a interpretaci jejich významu.

II.

Argumentace stěžovatele

8. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že po Nejvyšším soudu požadoval zodpovězení důležité právní otázky, která v této podobě v judikatuře tohoto soudu nebyla řešena, a to " kdy počne běžet subjektivní promlčecí lhůta v případě, kdy je poškozenému znám pouze okruh potenciálních škůdců, nikoliv zcela konkrétní osoba - škůdce". Nejvyšší soud však obsah jeho dovolání nepochopil správně, když tuto otázku posoudil jako otázku skutkovou, nikoliv jako otázku právní, a ve svém velice stručném usnesení pouze vysvětlil, že se touto věcí nemůže meritorně zabývat, neboť není v jeho kompetenci řešit otázky skutkové, řeší pouze závažné otázky právní.

9. Závažnou právní otázku stěžovatel spatřuje v tom, kdy začne běžet subjektivní promlčecí lhůta u běžného práva na majetkové plnění, která má podle zákona běžet od toho okamžiku, kdy se poškozený dozví o škodě a kdo za ni odpovídá - osobě povinné podle § 619, § 620 a § 621 občanského zákoníku. Stěžovatel uvádí, že zákon jasně stanoví, že pro zahájení běhu promlčecí lhůty je zapotřebí kumulativní splnění dvou okolností - vědomost o vzniku škody a o osobě povinné. V tomto souzeném případě nebylo sporu o splnění první podmínky - stěžovatel se dozvěděl o škodě (o ztrátě 960 000 Kč ze svého domu) nejpozději v dubnu 2015 (škoda byla způsobena postupně dílčími útoky na přelomu let 2014/2015). Až v první polovině roku 2017 se začal domnívat, že má nepřímý důkaz pro označení konkrétní osoby povinné - vedlejší účastnice.

10. Stěžovatel se domnívá, že otázka počátku běhu promlčecí doby ve vztahu ke splnění podmínky - vědomosti poškozeného o osobě povinné je otázkou právní, pokud má poškozený vytipovaný pouze neurčitý okruh možných osob povinných (v tomto případě např. cca 10 lidí, kteří pravidelně dochází do jeho domu), a konkrétní osobu povinnou z tohoto okruhu zjistí poškozený až po uplynutí dvou let. Konkrétní vědomost poškozeného o osobě povinné z okruhu možných potencionálních škůdců jako podmínky počátku běhu promlčecí doby je otázkou právní, kterou Nejvyšší soud z tohoto pohledu ve své judikatuře doposud neřešil. Nejvyšší soud tedy podle stěžovatele o jeho dovolání rozhodl nezákonně, když se odmítl věcí meritorně zabývat.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

13. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)].

15. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud se odmítl zabývat v dovolání jím vymezenou otázkou s odůvodněním, že jde o otázku skutkovou. S tímto závěrem stěžovatel nesouhlasí a požaduje přehodnocení závěrů Nejvyššího soudu.

16. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že úloha Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (článek 83 Ústavy) je v zásadě odlišná od kompetencí Nejvyššího soudu. Výklad podústavních právních předpisů a sjednocování judikatury civilních soudů, tj. sjednocování interpretace a aplikace podústavního práva přísluší Nejvyššímu soudu (§ 14 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů), nikoliv Ústavnímu soudu. V kontextu své dosavadní judikatury je proto Ústavní soud, s odkazem na princip sebeomezení, oprávněn posuzovat výklad těchto norem pouze tehdy, jestliže by jejich použití v konkrétním případě bylo důsledkem výkladu, jenž by extrémně vybočil z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny a spočívajících např. v nerespektování jednoznačného znění kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. např. usnesení ze dne 2. 5. 2019 sp. zn. III. ÚS 3180/18, veřejně dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná). Ústavnímu soudu tedy nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako činí (zejména) Nejvyšší soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. II. ÚS 1886/19). Jsou-li rozhodnutí obecných soudů v této věci v souladu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu a poukaz na jeho rozhodovací praxi je v nich obsažen, nenáleží Ústavnímu soudu do této kompetence Nejvyššího soudu v daných souvislostech jakkoli zasahovat. Uvedené se vztahuje i na nyní posuzovanou věc.

17. Ústavní soud po přezkoumání stěžovatelova dovolání a napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil dovolání stěžovatele v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a jeho závěru, že dovolání není podle § 237 o. s. ř. přípustné z důvodů, které Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně rozvedl (viz body 6. a 7. tohoto usnesení), nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

18. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení skutkových i právních závěrů, k nimž dospěly soudy ohledně promlčení jeho nároku na zaplacení částky 960 000 Kč s příslušenstvím vedlejší účastnicí, přičemž podle jejich závěru nebyla v rozporu s dobrými mravy. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je vedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry Nejvyššího soudu, krajského soudu a okresního soudu. Ústavní soud konstatuje, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatel nesouhlasí, jsou v jejich odůvodnění v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, a to včetně závěru, že stěžovatel prokazatelně jako poškozený věděl nejpozději v dubnu 2015 o tom, že mu vznikla škoda, kterou nárokuje, v jaké výši, i o tom, kdo za tuto škodu odpovídá, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí odkazuje.

19. Ústavní soud konstatuje, že postup soudů v předmětné věci byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.

20. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, a proto z výše uvedených důvodů usnesením ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. dubna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru