Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 72/18 #1Usnesení ÚS ze dne 20.03.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO - církev
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS České Budějovice
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
odůvodnění
dovolání/přípustnost
Dovolání
církev/náboženská společnost
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.72.18.1
Datum podání05.01.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.2, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 72/18 ze dne 20. 3. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Provincie Řádu minoritů v České republice se sídlem v Brně, Minoritská 469/1, zastoupené JUDr. Tomášem Markem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Havlíčkova 29, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2017, č. j. 28 Cdo 4749/2017-392, rozsudkům Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 3. 2017, č. j. 22 Co 143/2017-363, a Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 10. 2016, č. j. 35 C 32/2015-305, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Českých Budějovicích, Okresního soudu v Českých Budějovicích jako účastníků řízení a Jihočeské vědecké knihovny v Českých Budějovicích, se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 27, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Českých Budějovicích zamítl rozsudkem ze dne 19. 10. 2017, č. j. 28 Cdo 4749/2017-392, stěžovatelčinu žalobu, kterou se domáhala vydání ve výroku specifikovaných knih uložených u vedlejší účastnice, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 14. 3. 2017, č. j. 22 Co 143/2017-36, potvrdil rozsudek nalézacího soudu a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelčino dovolání usnesením ze dne 19. 10. 2017, č. j. 28 Cdo 4749/2017-392. Dovolací soud uvedl, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání, a proto postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř.

Proti usnesení Nejvyššího soudu a rozsudkům odvolacího i nalézacího soudu se stěžovatelka brání ústavní stížností podanou dne 5. 1. 2018 a navrhuje jejich zrušení; namítá zásah do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka zejména opakuje argumentaci, kterou vznesla již v řízení před obecnými soudy ohledně překážek na straně vedlejší účastnice, kvůli kterým nebyla schopna určit požadované knihy, a dále o nedostatečné lhůtě stanovené nalézacím soudem k označení předmětných knih.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a stěžovatelka je řádně zastoupena advokátem v souladu s § 30 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je v části nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; ve zbytku zjevně neopodstatněná. Podle čl. 83 Ústavy České republiky je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a k zásahu do činnosti obecných soudů je povolán jen tehdy, nebyl-li z jejich strany dodržen ústavní rámec při rozhodovací činnosti - žádné takové pochybení v projednávané věci nezjistil.

Podstatná je v posuzované věci skutečnost, že stěžovatelka v dovolání řádně nevymezila předpoklady jeho přípustnosti podle § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, což je však jeho obligatorní náležitost. Proto nelze v postupu Nejvyššího soudu spatřovat zásah do práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, odmítl-li pro tuto vadu dovolání. Nejvyšší soud je vrcholnou institucí obecné justice a není smyslem jeho existence, aby působil jako "prostá" další instance; jeho úkolem je zejména sjednocování judikatury obecných soudů a řešení zásadních právních otázek hmotného nebo procesního práva. Dovolání je mimořádný opravný prostředek a při jeho podání je povinné zastoupení advokátem - je tomu tak mj. proto, aby se příslušný advokát seznámil s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a zvážil, zda v jeho věci existuje právní otázka, která nebyla dosud řešena, byla řešena obecnými soudy rozdílně, odchylně od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nebo je nutné se od ustálené judikatury odchýlit.

Dne 28. 11. 2017 vydal Ústavní soud k předmětné problematice stanovisko sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, ve kterém uvedl, že "[j]e potřeba dále zdůraznit, že požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3 občanského soudního řádu). Vymezení důvodu dovolání je obvykle splněno samotnou právní argumentací (§ 241a odst. 3 občanského soudního řádu) a konstatováním, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jestliže zákonodárce kromě této argumentace požaduje také vyjádření se k relevantní judikatuře Nejvyššího soudu, pak nelze z pouhého vylíčení dovolacího důvodu usuzovat, že dovolatel již nemusí plnit požadavek plynoucí z § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Názor vyjádřený v nálezu sp. zn. I. ÚS 2447/13 ze dne 11. 11. 2013 proto neobstojí a ze stejného důvodu neobstojí ani názor, že vymezení, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání, může být zcela nahrazeno pouhou námitkou, že dovoláním napadené rozhodnutí porušilo ústavně zaručená práva dovolatele." Dále Ústavní soud uvedl, že "[n]eobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů přípustnosti (§ 241a odst. 2 občanského soudního řádu), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod." Zvýrazněná část stanoviska pléna Ústavního soudu zcela dopadá na posuzovanou věc. Ústavní soud si vyžádal dovolání stěžovatelky, ze kterého je patrné, že vůbec nevymezila předpoklady přípustnosti dovolání; stěžovatelčina dovolací argumentace porušením ústavně zaručených práv ze strany nalézacího soudu není řádným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání.

Je povinností dovolatele, aby v dovolání uvedl jeho nezbytné náležitosti - i vymezení předpokladů jeho přípustnosti, což nebylo v posuzované věci splněno, neboť stěžovatelka neuvedla výslovně žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, která by měla být řešena jinak či dosud nebyla řešena vůbec; proto je stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu zjevně neopodstatněná. Je navíc nutné uvést, že stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla žádnou argumentaci ohledně vytýkané vady jejího dovolání.

Ve výše citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 Ústavní soud dále uvedl: "[n]evymezí-li dovolatel, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je ústavní stížnost proti předchozím rozhodnutím o procesních prostředcích k ochraně práva nepřípustná podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů." Stěžovatelka řádně nevymezila důvody přípustnosti dovolání, nevyčerpala efektivně prostředky ochrany před podáním ústavní stížnosti a v části směřující proti rozsudkům krajského a okresního soudu je tak ústavní stížnost nepřípustná.

Nutno ještě dodat, že zejména odvolací soud se věcí pečlivě zabýval, a to zejména s přihlédnutím k jejímu restitučnímu charakteru. Napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu jsou ústavně konformní, řádně odůvodněná a obsahují logické právní závěry vyplývající z dostatečně zjištěného skutkového stavu věci - neexistuje seznam knih odebraných v rámci "Akce K", které si stěžovatelka žalobou nárokuje, proto nebylo možné nespecifikované svazky knih vydat; navíc nelze přehlédnout, že se Česká republika finančně vyrovnala s Církví římskokatolickou, aby zmírnila následky některých majetkových křivd spáchaných komunistickým režimem, přičemž stěžovatelka byla do církevních restitucí zahrnuta.

Ústavní soud proto stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako částečně nepřípustnou i jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru