Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 718/21 #1Usnesení ÚS ze dne 13.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
MINISTERSTVO / MINISTR - pro místní rozvoj
Soudce zpravodajFiala Josef
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
procesní otázky řízení před Ústavním soud... více
Věcný rejstříkújma
satisfakce/zadostiučinění
opravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
dovolání/náležitosti
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.718.21.1
Datum podání18.03.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.2, § 241a odst.1, § 236


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 718/21 ze dne 13. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Čermáka, zastoupeného JUDr. Josefem Šírkem, advokátem, sídlem Dr. Bureše 1185/1, České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2021 č. j. 30 Cdo 2106/2020-254, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2020 č. j. 68 Co 358/2019-210 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. června 2019 č. j. 27 C 73/2018-164, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva pro místní rozvoj, sídlem Staroměstské náměstí 932/6, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrh na přiznání nákladů na právní zastoupení se odmítají.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel dovolává ochrany svých ústavních práv porušených uvedenými rozhodnutími a v procesu, jenž předcházel jejich vydání, zakotvených zejména "v ust. § čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy ČR (z.č. 1/93 Sb.) ve spojení s ust. čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Evropské úmluvy o lidských právech (č. 209/92 Sb.) a čl. 1 dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. Dále ust. čl. 2 odst. 3,4, čl. 4 Ústavy a čl. 4 a 11 Listiny základních práv a svobod (usn. č. 2/93 Sb.) ve spojení s ust. čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny, tedy zejména práva na spravedlivý proces (včetně práva na soudní a jinou ochranu svého vlastnického práva, náležitého dokazování rozhodujících skutečností a řádného odůvodnění rozhodnutí, včetně z toho vyplývající kontradiktornosti řízení - zejména právo na řádné odůvodnění rozhodnutí soudu a veřejné projednání jeho věci na straně jedné a povinnosti orgánů státní moci rozhodovat o jeho právech a právem chráněných zájmech v rámci zákona při šetření jeho základních lidských práv na straně druhé." (pozn. všechny citace v tomto usnesení jsou doslovně převzaty z textu stěžovatelových procesních úkonů).

2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") domáhal vůči vedlejší účastnici náhrady škody a přiznání zadostiučinění spočívajícího v náhradě nemajetkové újmy. Po opakovaných výzvách k doplnění žaloby obvodní soud napadeným usnesením (v pořadí druhým) žalobu odmítl (I. výrok) s odůvodněním, že stěžovatel neodstranil vady svých podání, že škodu odvozoval ze tří různých nezákonných rozhodnutí, aniž by tvrdil příčinnou souvislost, jím uváděná skutková tvrzení jsou neurčitá a zmatečná. Dále rozhodl o nákladech řízení (II. výrok).

3. Usnesení obvodního soudu napadl stěžovatel odvoláním, na jehož základě Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením změnil usnesení obvodního soudu v části I. výroku odmítající žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 46 000 Kč a konstatování zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, tak, že žaloba se neodmítá (I. výrok), ve zbývající části (tj. odmítající žalobu, jíž se žalobce domáhal náhrady škody ve výši 3 166 900 Kč s příslušenstvím, náhrady nemajetkové újmy ve výši 460 000 Kč s příslušenstvím, zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 1 000 000 Kč s příslušenstvím a náhrady škody ve výši 15 616 000 Kč s příslušenstvím) ho potvrdil (II. výrok). Měnící výrok odůvodnil zjištěním, že žalobu týkající se uvedených nároků lze věcně projednat, ve zbytku napadené usnesení shledal věcně správným.

4. Proti usnesení městského soudu, a to "do všech jeho výroků s vyjímkou výroku ohledně uplatněného nároku na zaplacení částky 46 000 Kč s příslušenstvím" podal stěžovatel dovolání s odůvodněním, že "napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva při jejichž řešení se soud I. stupně i odvolací soud odchýlili od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu i ÚS". K tomu doplnil, že odůvodnění napadeného usnesení je nepřezkoumatelné, že jím soud zasáhl do jeho ústavního práva na spravedlivý proces zejména tím, že mu celkově odepřel přístup k soudu, a do ústavního práva na ochranu a pokojné užívání jeho vlastnictví, včetně legitimního očekávání. Po rekapitulaci průběhu řízení odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu o přiznávání náhrady za majetkovou újmu způsobenou vlastníkovi pozemku ochranným pásmem a namítl, že oba soudy postupovaly v rozporu s touto judikaturou a "naplnili i takto dovolscí důvod i podmínku přípustnosti dovolání!". Do další části dovolání zahrnul tvrzení o nesprávném úředním postupu a o tom, že postup vedlejší účastnice je v hrubém rozporu s dobrými mravy. Nejvyšší soud napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl s odůvodněním, že neobsahuje náležitosti vyžadované § 241 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť žalobce nevymezil, v čem spatřuje důvod dovolání, a ačkoliv uvedl, že se dovolání má týkat otázek výkladu hmotného a procesního práva, při jejichž posouzení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, žádné takové otázky v dovolání nijak nevymezil. Na základě tohoto zjištění uzavřel, že dovolání trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel po rekapitulaci průběhu řízení namítá, že soudy ignorovaly jeho opakovaně uplatněné námitky, zejména, že jeho hlavní výtka směřovala vůči postupu vedlejšího účastníka znemožňujícího přístup k relevantním informacím, čímž došlo ke vzniku jeho důkazní nouze. Posléze upozorňuje, že opakovaně poukázal na recentní judikaturu dovolacího soudu v otázce přiznávání náhrad za majetkovou újmu způsobenou vlastníkovi pozemku ochranným pásmem, čímž byl naplněn dovolací důvod i podmínka přípustnosti dovolání. Dále připomenul, že podával opakované návrhy na přerušení řízení, aby mohl vyčíslit výši uplatňovaného nároku, a že bylo možné (v souladu s judikaturním závěrem Nejvyššího správního soudu) majetkovou újmu určit pouze na základě řádně schválené projektové dokumentace skutečného provedení stavby, která dodnes nebyla schválena. Je přesvědčen, že ve svém dovolání uvedl dostatek důvodů pro závěr, že "obvodní soud a městský soud se odchýlili od ustálené rozhodovací praxe dovolacího (a ústavního) soudu", a rovněž odůvodnil závěr, že jsou splněny požadavky přípustnosti dovolání.

6. V části V. stěžovatel uvedl, že "na nákladech řízení před ústavním soudem účtuje náklady právního zastoupení".

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario); k přípustnosti ústavní stížnosti proti usnesení městského soudu a usnesení obvodního viz níže (sub IV.).

IV.

Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Posouzení přípustnosti a opodstatněnosti ústavní stížnosti Ústavní soud rozdělil do dvou částí, nejprve proti usnesení Nejvyššího soudu (body 9. až 11.), posléze proti usnesení městského soudu a usnesení obvodního soudu (body 12. a 13).

9. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy napadl usnesení městského soudu dovoláním, jehož obsah je rekapitulován výše (bod 4.). K problematice využití dovolání Ústavní soud opakovaně připomíná [viz např. usnesení ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž ostatně souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Budiž připomenuto, že občanský soudní řád (zejména po novelizaci provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) reguluje předpoklady přípustnosti dovolání v § 236 až 239. Samotná mimořádnost tohoto opravného prostředku se projevuje v několika aspektech, kromě jiného i v přísně regulovaných předpokladech přípustnosti. Občanský soudní řád nejprve stanoví obecně množinu rozhodnutí, proti nimž je dovolání přípustné (§ 236 odst. 1), což pak blíže pozitivně upřesňuje významem řešené otázky hmotného nebo procesního práva reflektující její význam pro judikaturní praxi a korespondující pozici Nejvyššího soudu v této oblasti (§ 237, s doplňky v § 238a) a negativně prostřednictvím výluk, např. zájmem na nezpochybnitelnosti pravomocných rozhodnutí, bagatelní výši peněžitého plnění aj. (§ 237). Z této právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17 (N 47/88 SbNU 633)].

10. Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání jako vadné, protože neobsahuje vymezení předpokladů jeho přípustnosti (pozn. tyto předpoklady jsou vymezeny především v § 237 o. s. ř.), Ústavní soud žádné ústavněprávní deficity tohoto závěru nezjistil. Stěžovatel v ústavní stížnosti sice s tímto hodnocením svého dovolání polemizuje, avšak obsah jeho polemiky se týká meritorního posouzení jím uplatněných nároků, nikoliv otázky, na které je založeno odmítnutí jeho žaloby. Ústavní soud shledal, že z obsahu dovolání je patrné, že stěžovatel, resp. jeho právní zástupce, nevzal v úvahu předepsané obsahové náležitosti dovolání (viz § 241a odst. 2 o. s. ř.), a to jednak předpoklady přípustnosti dovolání (§ 237 o. s. ř.), které v jeho dovolání chybí (nelze v něm nalézt jedinou vymezenou otázku hmotného práva nebo procesního práva, na které je založeno napadené usnesení městského soudu, absentují odkazy na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, příp. Ústavního soudu, k takové otázce), přičemž právě tato skutečnost vedla k odmítnutí dovolání, jednak způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 1, věta první, o. s. ř.), jímž je nesprávné právní posouzení věci.

11. Ústavní soud dodává, že v době podání stěžovatelova dovolání (v dubnu 2020) již k problematice vymezení přípustnosti dovolání dle novelizované právní regulace existovala četná a obecně dostupná judikatura Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která mohla stěžovateli (jeho právnímu zástupci) poskytnout návod, jak obsah dovolání formulovat. Neobsahuje-li dovolání vymezení předpokladů jeho přípustnosti (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), není odmítnutí takového dovolání pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.)]. Tento závěr koresponduje přístupu Evropského soudu pro lidská práva (srov. rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato v. Itálie, stížnost č. 32610/07). Na základě těchto zjištění Ústavní soud shledal, že stěžovatelova ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je sice přípustná, ale je zjevně neopodstatněná.

12. Odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nenaplnění předpokladů jeho přípustnosti má nevyhnutelné procesní důsledky pro posouzení přípustnosti ústavní stížnosti v části směřující proti usnesení městského soudu a usnesení obvodního soudu.

13. Při posuzování přípustnosti ústavní stížnosti je významné, zda Nejvyšší soud odmítl dovolání z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), či nikoliv. Bylo-li dovolání stěžovatele důvodně odmítnuto proto, že neobsahovalo náležité vymezení jeho přípustnosti, nebyl dán Nejvyššímu soudu prostor pro to, aby přípustnost tohoto mimořádného opravného prostředku "uvážil".

Je-li zákonným předpokladem přípustné ústavní stížnosti předchozí řádné podání dovolání (srov. § 75 odst. 1 věta za středníkem zákona o Ústavním soudu), je v daném kontextu třeba na stěžovatelovo dovolání hledět tak, jako by vůbec nebylo podáno. V takovém případě pak nelze ústavní stížnost - v části směřující proti usnesení městského soudu a usnesení obvodního soudu - považovat za přípustnou.

14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný a podle § 43 odst. 1 písm. e) zčásti jako návrh nepřípustný. Stěžovatelův návrh na přiznání nákladů na právní zastoupení Ústavní soud odmítl, protože nebyly splněny podmínky stanovené v § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. dikci, podle níž může být rozhodnuto o tom, že náklady na zastoupení zaplatí zcela nebo zčásti stát, nebyla-li ústavní stížnost odmítnuta).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru