Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 717/15 #1Usnesení ÚS ze dne 08.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDražba
žaloba/na určení
nemovitost
vlastnické právo/přechod/převod
vlastnické právo/nabytí
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.717.15.1
Datum podání10.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

26/2000 Sb., § 17

99/1963 Sb., § 80 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 717/15 ze dne 8. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové (soudce zpravodaj) a Vladimíra Sládečka o návrhu stěžovatelky Vlastimily Hofmanové, zastoupené JUDr. Oldřichem Benešem, advokátem, se sídlem Mojmírovců 41, Ostrava, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 22 Cdo 3962/2014-251, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2014, č. j. 17 Co 363/2013-215, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 55 C 45/2011-167 ze dne 14. 3. 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že těmito rozhodnutími bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na ochranu vlastnictví garantovaného čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení, kterého se stěžovatelka účastnila jako žalovaná.

Žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále také "soud prvního stupně") se žalobkyně FONTANA WATERCOOLERS, s. r. o., IČ 18225501, se sídlem Klokotská 693, Praha 4, proti stěžovatelce domáhala určení vlastnického práva pozemkům.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4, č. j. 55 C 45/2011-167, bylo žalobě vyhověno a určeno, že výlučným vlastníkem předmětných pozemků je žalobkyně.

Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka odvolání. V něm zejména uvedla, že ačkoliv soud prvního stupně správně zjistil skutkový stav věci, po právní stránce věc posoudil nesprávně.

Rozsudkem Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 27. 2. 2014, č. j. 17 Co 363/2013-215, byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Odvolací soud v odůvodnění konstatoval, že soud prvního stupně se nedopustil pochybení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které však bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2014, č. j. 22 Cdo 3962/2014-251, odmítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění mimo jiné uvedl, že právní otázka, zda má dřívější vlastník možnost obrany vůči pozdějšímu vlastníkovi nemovité věci nabyté ve veřejné dražbě, o které předchozí vlastník nevěděl nebo nemohl vědět, byla v dřívější judikatuře již vyřešena, nicméně i přesto rozvedl, z jakého důvodu je správný závěr o vlastnictví žalobkyně.

II.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že postupem a rozhodnutími obecných soudů bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv a svobod, zejména práva na ochranu vlastnictví.

V ústavní stížnosti je popsán průběh dřívějších převodů a přechodů vlastnického práva k předmětným pozemkům, přičemž stěžovatelka podrobně rozvádí zejména dražbu konanou dne 26. 10. 1991. Stěžovatelka uvádí, že tato dražba trpěla zásadními nedostatky, kdy není zcela zřejmé, co konkrétně bylo jejím předmětem. Tvrdí, že právní předchůdce žalobkyně nemohl nabýt vlastnické právo k předmětným pozemkům. Stěžovatelka dále rozvádí dražbu konanou dne 24. 6. 2002, v níž měla žalobkyně tyto pozemky nabýt. Uvádí, že jejím předmětem nemohly být pozemky, které právní předchůdce nikdy nevlastnil. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelce mělo být nuceně odňato její vlastnické právo, a to bez možnosti jakékoliv obrany. Z provedeného testu proporcionality však dovozuje, že skutečným vlastníkem nemůže být žalobkyně, nýbrž sama stěžovatelka.

Na základě uvedeného stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti rozvádí zejména průběh dvou dražeb, z čehož má vyplývat, že pokud se právní předchůdce žalobkyně nestal vlastníkem předmětných pozemků, není možné, aby se jejich výlučným vlastníkem na základě pozdější dražby stala žalobkyně. V nyní souzené věci se však všemi argumenty stěžovatelky podrobně zabývaly již obecné soudy, které shodně dospěly k závěru, že skutečným vlastníkem předmětných pozemků je stěžovatelka. Argumentace obecných soudů se opírá jak o právní úpravu účinnou v době konání dražeb, tak i soudní praxi a judikaturu. Přímo Nejvyšší soud se vypořádal s argumenty stěžovatelky předestřenými v ústavní stížnosti, kdy podrobně a s odkazem na dřívější rozhodnutí a odbornou literaturu analyzuje přechod vlastnického práva v dražbě. Rovněž se soustředil na otázku běžné opatrnosti při dokládání vlastnictví navrhovatele veřejné dražby. Ústavní soud proto konstatuje, že pokud obecné soudy dospěly ke shodnému závěru, přičemž jej vyčerpávajícím způsobem zdůvodnily a vypořádaly se se všemi tvrzeními a námitkami stěžovatelky, jedná se o rozhodnutí nezávislých orgánů, do jejichž rozhodovací pravomoci je ingerence Ústavního soudu nepřípustná.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v rámci racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního a kontradiktorního.

IV.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. července 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru