Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 716/07 #1Usnesení ÚS ze dne 25.10.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/rovnost v základních právech a svobodách a zákaz diskriminace
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek... více
Věcný rejstříkodůvodnění
nájemné
petit
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.716.07.1
Datum podání16.03.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 3 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

107/2006 Sb.

176/1993 Sb.

40/1964 Sb., § 685, § 671

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 79 odst.1


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 716/07 ze dne 25. 10. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Kůrky ve věci ústavní stížnosti Ing. arch. T. Z., právně zastoupeného advokátem Mgr. Stanislavem Němcem, Vinohradská 32, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. 12. 2006 sp. zn. 18 Co 383/2004 a Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 4. 2004 sp. zn. 6 C 392/2003, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 16. 3. 2007 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení rozdílu mezi obvyklým nájemným stanoveným znaleckým posudkem a nájemným zaplaceným žalovanou jako tzv. regulované nájemné. V odvolacím řízení rozhodující Městský soud v Praze přerušil řízení a podal Ústavnímu soudu návrh na zrušení ustanovení § 685-716 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Ústavní soud rozhodl ve věci nálezem Pl. 20/05 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 40, nález č. 47, str. 389, vyhlášeném pod č. 252/2006 Sb.], na který stěžovatel v dalším odkazuje. Městský soud v Praze se závěry Ústavního soudu neřídil a odmítl nárok žalobce na plnění z doby existence protiústavního stavu a uvedl, že zvýšení nájemného je možné pouze pro futuro a že žalobce přes poučení soudu v tomto smyslu svou žalobu nezměnil. Tím se městský soud dopustil porušení čl. 36 Listiny, neboť tím, že odmítl rozhodnout o nároku z doby existence protiústavního stavu vlastně protiústavní stav posvětil. Městský soud odmítl aktivním způsobem vyplnit mezeru v právu a dostát svým povinnostem vyplývajícím z jeho postavení v rámci právního státu. Ústavní soud opakovaně judikoval, že je třeba poskytnout ochranu tomu, kdo se jí domáhá a jehož práva jsou porušena. Stěžovatel nesouhlasí s judikaturou obecných soudů, podle níž se nájemného pro období minulé nelze domáhat, ale je možno žalovat stát na náhradu škody. Ten je však možno žalovat pouze v případě, že byla předtím podána žaloba proti nájemci (tedy předem neúspěšná žaloba, která musí být zákonitě dle uvedeného názoru obecných soudů zamítnuta). Plnění do budoucna je pak odmítáno s tím, že sice je jedinou možností, jak žalovat konkrétního nájemce, ovšem takové žalobě nelze stejně vyhovět, neboť zde již existuje právní úprava daná zákonem č. 107/2006 Sb. V projednávaném případě se soud omezil pouze na konstatování opřené o nález sp. zn. I. ÚS 489/05 (Sbírka rozhodnutí, svazek 41, nález č. 80, str. 59). Neuvedl žádné principy, podle kterých by poskytl ochranu právům žalobce poškozeným v minulosti a konkrétně v období týkajícím se předmětu žaloby. Stejně tak soud neuvedl žádné principy, podle kterých by ke zvýšení nájemného přistoupil, nevyslovil žádné závěry o tom, jakého období by se mělo zvýšení nájemného týkat. A to jak co do určení jeho počátku, tak jeho konce. Soud neuvedl, zda nájemné obvyklé, jak ho stanovil žalobce, považuje za správně stanovené, či je třeba v tomto směru vést další dokazování. Soud neposkytl žádné poučení žalované, která, nezastoupena žádným právním zástupcem, akademickou debatu evidentně vůbec nepochopila. Městský soud se vůbec nevyjádřil k tomu, jakým způsobem má být reparována diskriminace, která zde existovala v období absence zvláštní právní úpravy. Stěžovatel byl postupem soudu postaven do role, že má v konkrétnostech právo dotvářet sám tím, že změní petit, aniž by mu bylo jakkoli naznačeno, jak by měl petit vyhovět zamýšlenému rozhodnutí. Podle městského soudu je jednostranné zvýšení nájemného možné jen do doby, než bude možné postupovat podle zákona č. 107/2006 Sb. To ovšem znamená, že v době rozhodování soudu buď již zvýšení nájemného nebylo možné, neboť zákon č. 107/2006 Sb. byl již účinný, anebo mělo být zvýšeno na dobu 25 dní od 6. prosince 2006 do 31. prosince 2006. Žalobce měl pouze tu možnost změnit žalobní petit tak, jak se domníval, že by mohlo vyhovovat odvolacímu soudu a vystavit se tak riziku, že bude žalobní petit měnit opakovaně, anebo bude jeho žaloba zamítnuta, pokud by jeho odhad soudem dotvořenému právu neodpovídal. Stěžovatel setrval na svém stanovisku jasného a konkrétního poučení o obsahu soudem dotvářeného práva tak, aby byl naplněn smysl a účel podání žaloby. Stěžovatel se domáhá ochrany svých práv při určení výše nájemného jak do budoucna, tak se domáhá i ochrany pro dobu minulou. Stěžovatel od počátku řízení uvádí, že nezvyšuje nájemné, ale pouze se domáhá rozdílu mezi nájemným obvyklým a regulovaným. I v případě přijetí právně závazného názoru, že nájemné lze zvýšit pouze pro futuro, nelze konstatovat, že nároků pro období minulé se domáhat nelze. Stěžovatel poukazuje na skutečnost, že obecný soud zcela pominul dosavadní judikaturu Ústavního soudu v obdobných věcech.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Z vyžádaného soudního spisu vyplývá, že stěžovatel se svým návrhem domáhal u obecných soudů uhrazení rozdílu mezi nájemným obvyklým a skutečně uhrazeným, a to za měsíc červenec 2003, včetně poplatku z prodlení. Poté, co byl vydán výše zmiňovaný nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, byl stěžovatel na jednání ze dne 14. 7. 2006 poučen o tom, že zvýšení nájemného lze žalovat toliko pro futuro, stěžovateli byl dán prostor pro změnu obsahu žalobního návrhu, neboť teprve o novém žalobním návrhu mu mělo být podáno poučení ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Přípisem ze dne 30. 11. 2006 sdělil stěžovatel městskému soudu, že žalobu měnit nehodlá, neboť se mu nedostalo poučení v souladu s nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 489/2005 a Pl. ÚS 20/05.

Ústavní soud se ve svých rozhodnutích opakovaně zabýval rolí obecných soudů při rozhodování sporů vyvolaných žalobami majitelů bytů stran výše nájemného za situace, která nastala po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. Ústavním soudem. Zejména v plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05, který byl vydán v souvislosti se stěžovatelem vedeným sporem. Ústavní soud v něm konstatoval povinnost obecných soudů poskytnout proporcionální ochranu subjektivních práv a právem chráněných zájmů pronajímatelů tak, že nebudou zamítat jejich žaloby požadující určení zvýšeného nájemného s odkazem na nedostatek zákonné úpravy, nýbrž musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo v tomto ohledu k diskriminacím různých skupin právních subjektů.

Již ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 141/09 (dostupném na http://nalus.usoud.cz) Ústavní soud konstatoval, že návazně po shora zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 vydal Ústavní soud řadu rozhodnutí, jež zaznamenala určitý vývoj problematiky nájemného. Ve stěžovatelem připomínaném nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 Ústavní soud myšlenky vyslovené ve shora zmíněném plenárním nálezu dále rozvinul. Uvedl, že "z nálezu Ústavního soudu ve věci sp. zn. Pl. ÚS 20/05 vyplývá, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislostech na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminaci. ... K tomu Ústavní soud dodává, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo."

S ohledem na některé rozdílnosti v právních závěrech rozhodovací praxe Ústavního soudu se k problematice regulovaného nájemného vyjádřilo i plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 28. 4. 2009 sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09 (publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 136/2009 Sb.). K otázce projednávané ústavní stížnosti se v tomto stanovisku pléna Ústavního soudu konstatuje: "Dle přesvědčení Ústavního soudu pronajímatel vůči nájemci žádný nárok na vyplacení rozdílu mezi regulovaným a obvyklým nájemným za období před podáním žaloby nemá. Už vůbec nelze oporu pro tento názor hledat v nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (viz výše), v němž se naopak výslovně konstatuje, že "je správná premisa obvodního soudu, že se nelze domáhat zaplacení rozdílu mezi obvyklým a regulovaným nájemným za dobu minulou".

V posuzované věci se stěžovatel nedomáhal zvýšení nájemného, ale rozdílu mezi místně obvyklým tržním nájemným a regulovaným nájemným za dobu před podáním žaloby. Takové právo však ve světle shora uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu stěžovateli proti nájemci nepřísluší, bez ohledu na to, zda by mělo být právně kvalifikováno jako bezdůvodné obohacení, náhrada za omezení vlastnického práva či jakkoliv jinak (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1254/08, sp. zn. II. ÚS 779/09, sp. zn. IV. ÚS 256/06 a sp. zn. III ÚS 676/09, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Závěry pléna učiněné ve stanovisku, jímž je čtvrtý senát při svém rozhodování zcela vázán (čl. 89 odst. 2 Ústavy), je tak třeba vztáhnout i na případ stěžovatele, a to i přesto, že soudkyně čtvrtého senátu Vlasta Formánková se stanoviskem nesouhlasila a uplatnila k němu právo vyjádření odlišného stanoviska. Za situace, kdy se stěžovatel nedomáhal zvýšení nájemného pro futuro, ale toliko rozdílu mezi tržním a regulovaným nájemným, čtvrtému senátu nezbývá než konstatovat, že v posuzované věci soudy obou stupňů rozhodly v souladu s právním názorem vysloveným v uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že neshledal existenci zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele, proto mu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 25. října 2010

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru