Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 714/01Usnesení ÚS ze dne 04.12.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.714.01
Datum podání13.12.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 125


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 714/01 ze dne 4. 12. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 714/01

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti V.T., zastoupeného JUDr. R.R., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 To 1/2001, ze dne 10. 10. 2001, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, čj. 35 T 13/99-430, ze dne 14. 7. 2000, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností ze dne 12. 12. 2001 domáhá, s odvoláním na porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, čj. 35 T 13/99-430, ze dne 14. 7. 2000, byl odsouzen pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 4 tr.z. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 6 roků a 6 měsíců a trestu zákazu činnosti. Podané odvolání pak Vrchní soud v Olomouci usnesením, sp. zn. 3 To 1/2001, ze dne 10. 10. 2001, zamítl jako nedůvodné. Zmíněného trestného činu se měl stěžovatel dopustit v období od 2. 12. 1997 do 12. 1. 1998, kdy jako soukromý podnikatel a jediný společník a jednatel společnosti P., a to i poté, co dne 8. 12. 1997 záměrně převedl svůj obchodní podíl a jednatelství v uvedené společnosti na vytipovanou osobu V.K. s cílem vyhnout se odpovědnosti za závazky společnosti, stále vystupoval jako osoba oprávněná jednat za P., a tímto měl pod lživým příslibem úhrady faktur vylákat potravinářské zboží v hodnotě 3.148.414,- Kč, ačkoliv neměl v úmyslu zboží zaplatit, zboží si ponechal a rozprodal je.

Stěžovatel napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci vytýká, že v jeho případě nešlo o volné hodnocení důkazů dle ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř., nýbrž o hodnocení svévolné, neboť soud pominul při hodnocení důkazů podstatné výpovědi svědků F. a K., ztotožnil se s nesprávným hodnocením výpovědí svědkyň T. a S., nebylo přihlíženo k jeho návrhům na doplnění dokazování o výslech svědka H. a o grafologickou expertízu podpisů na platebních dokladech a dodacích listech a soud se náležitě nevypořádal se stěžovatelovou obhajobou, týkající se telefonické objednávky zboží u svědkyně R. Nebylo mu rovněž prokázáno, že si zboží ponechal nebo je rozprodal. Stěžovatel tvrdí, že tak nebyl respektován jako procesní strana a nebyly stejně pečlivě objasňovány okolnosti svědčící v jeho prospěch i neprospěch. Nesprávným zjištěním skutkového stavu a nesprávným hodnocením důkazů tak nastala situace, že nebylo rozhodováno v duchu zásady in dubio pro reo. V řízení před oběma obecnými soudy tak bylo podle stěžovatelova názoru dotčeno jeho právo na zákonný proces (čl. 8 odst. 2 Listiny) a právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) a navrhuje proto zrušení obou napadených rozhodnutí obecných soudů.

V doplnění ústavní stížnosti ze dne 20. 2. 2002 stěžovatel nad rozsah uvedených námitek uvádí, že převod společnosti P. je v odůvodnění rozsudku prezentován nesprávně, neboť ho neuskutečnil stěžovatel a bezplatně, nýbrž notář a zápis o tom je jediným dokladem o tomto převodu, přičemž doklad je posuzován nesprávně jako důkaz o stěžovatelově trestné činnosti a tedy jeho vině. Stěžovatel zpochybňuje tvrzení personálu nemocnice, že se pan K. z nemocnice nevzdálil. Jak mohl navíc pan K. vědět, že sklady v areálu S. jsou prázdné, jak řekl svědku N., když zároveň tvrdí, že nepřebíral od těchto skladů klíče. Soudy se dále nezabývaly důkazem, že se stěžovatel v lednu 1998 v areálu S. vůbec nevyskytoval, a překrucují význam existence obchodních smluv mezi společností P. a dodavateli, neboť nejde o smlouvy mezi stěžovatelem a dodavateli. Na objednávkách, dodacích listech, fakturách a jiných daňových dokladech navíc není nikde stěžovatelův podpis a lze je podle stěžovatele označit za podvrhy. Soudy dále neprošetřily fakt jimi zmiňovaný, že se spolu se stěžovatelem mohlo na trestné činnosti podílet více osob, a tvrdí, že stěžovatel měl zboží rozprodat, nikdo však nezjišťoval, kde jsou peníze. Podle stěžovatelova názoru manipuloval prvoinstanční soud i s výpovědí svědkyně S. a s doklady o zapůjčení vysokozdvižného vozíku a zmanipuloval výpovědi řidičů tohoto vozíku. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem tohoto soudu, že výpovědi svědků F., Č. a K. vyzněly neurčitě. Nesouhlasí rovněž s postupem vyšetřovatele při zajišťování fotografií pro rekognici a nesprávně byl posouzen rovněž důkaz zněním podaného inzerátu. Soudy podle stěžovatele zmanipulovaly také jeho výpověď pokud jde o obchodní výsledky firmy. Soudy se dále nezabývaly tím, že byl stěžovatel policií a finančními úřady vyslýchán v souvislosti s jistými daňovými doklady. Stěžovatel rovněž zpochybňuje důkaz ze spisu (č.l. 20), týkající se údajného telefonního hovoru pana M. se stěžovatelovou dcerou, poukazuje na výpověď svědka S., která může naznačovat to, že podvod spáchal někdo jiný a na závěr namítá, že Vrchní soud v Olomouci neprovedl jím navrhovaný výslech svědků B., K. a H.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 35 T 13/99, a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Vrchního soudu v Olomouci.

Ve svém vyjádření Vrchní soud v Olomouci odkazuje v plné rozsahu na odůvodnění svého usnesení, sp. zn. 3 To 1/2001, ze dne 10. 10. 2001.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud předně konstatoval, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek, které stěžovatel uplatňoval již v rámci své obhajoby v řízení před soudem prvního stupně a zejména pak v podaném řádném opravném prostředku a jeho doplněních (č.l. 447-448, 464, 480-481, 482). Odvolací soud se těmito jeho námitkami v rámci přezkumu napadeného rozhodnutí podrobně zabýval ve svém rozhodnutí o odvolání, ale nepřisvědčil jim. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak dává ve svých rozhodnutích opakovaně najevo, nepřísluší. V některých případech pak stěžovatel přichází s novými důkazy a tvrzeními, která v průběhu trestního řízení nezazněly, a obecné soudy se jimi proto nemohly zabývat a vypořádat se s nimi.

Podstatu ústavní stížnosti představuje stěžovatelova námitka, vytýkající obecným soudům nesprávné hodnocení provedených důkazů a neprovedení důkazů stěžovatelem navrhovaných, čímž byl podle jeho názoru nedostatečně zjištěn skutkový stav a rozhodnutí o jeho vině bylo proto předčasné. K této stěžovatelově základní námitce Ústavní soud uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, zakotvená v § 2 odst. 6 a § 125 tr.ř., z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Pokud obecné soudy jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele a proč nevyhověly návrhům na provedení dalších důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat toto hodnocení důkazů obecnými soudy. Tuto zásadu je třeba vztáhnout i na stěžovatelem uplatněné námitky týkající se hodnocení provedeného dokazování a doplnění dokazování.

Stěžovatel v ústavní stížnosti a jejím doplnění uvádí, ve kterých konkrétních případech s provedeným hodnocením důkazů nesouhlasí, přičemž mezi těmito uvádí i takové, které neuplatňoval v podaném řádném opravném prostředku nebo nevznesl v průběhu veřejného zasedání. Ústavní soud se proto při posuzování ústavní stížnosti mohl zabýval jen těmi námitkami k hodnocení důkazů, se kterými se odvolací soud mohl ve svém rozhodnutí o odvolání vypořádat. Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud shledal, že ve věci bylo obecnými soudy provedeno obsáhlé dokazování. Obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané věci vycházely z celého provedeného dokazování a v obsáhlém odůvodnění svého rozhodnutí zejména odvolací soud podrobně vyložil, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s námitkami stěžovatele. Tento závěr se v plném rozsahu vztahuje i ke stěžovatelovým námitkám týkajícím se hodnocení výpovědí svědkyň T. a S. (č.l. 436, 493), svědka K. (č.l. 496) a stěžovatelem tvrzené manipulace s výpovědí svědkyně S. (č.l. 438, 495-496) a řidičů vysokozdvižného vozíku (č.l. 495-496). Dále rovněž jeho námitek, že se soud nevypořádal s jeho telefonickou objednávkou kávy u svědkyně R. (č.l. 439-440, 494-495), se stěžovatelem tvrzenou nepravdivostí zprávy z nemocnice, že se svědek K. z nemocnice nevzdálil (č.l. 442, 494), a taktéž stěžovatelova tvrzení, že se na trestné činnosti mohlo podílet více lidí, a že byly nesprávně posuzovány listinné důkazy (č.l. 442, 495-496). Ve smyslu zásady volného hodnocení důkazů je obecný soud povinen, a současně také oprávněn, zvažovat v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. V tomto smyslu hodnotily oba obecné soudy nezbytnost stěžovatelem navrhovaného doplnění dokazování výslechem svědků B., K. a H. a grafologickou expertízou podpisů stěžovatele na dokladech a konstatovaly, že charakter a rozsah shromážděných důkazů je pro posouzení věci dostatečný (č.l. 441, 492, 494, 496-497)).

Ústavní soud v dané souvislosti v obecné rovině zdůrazňuje, že mu nenáleží nahrazovat činnost obecných soudů, které nejlépe znají okolnosti konkrétního případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Do rozhodovací činnosti obecných soudů se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout pouze v případě, že právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. V posuzované věci pak Ústavní soud neshledal v postupu obou obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu namítaného porušení čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny a vyžadovalo proto jeho zásahu.

Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 4. prosince 2002

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru