Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 713/01Usnesení ÚS ze dne 11.07.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.713.01
Datum podání13.12.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 2 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 713/01 ze dne 11. 7. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti S.M., zastoupeného JUDr. M.Č., směřující proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2001, sp. zn. 7 To 386/2001, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 16. srpna 2001, sp. zn. 3 T 414/2001, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Dne 13. prosince 2001 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě dle ustanovení § 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), doručena ústavní stížnost, směřující proti napadenému usnesení jímž bylo zamítnuto odvolání do rozsudku soudu prvého stupně, kterým byl stěžovatel odsouzen pro trestný čin ublížení na zdraví podle ustanovení § 222 odst. 1 trestního zákona k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let, k trestu propadnutí věcí a rovněž mu bylo uloženo ambulantní protialkoholní léčení.

Stěžovatel je přesvědčen, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu se zákonem. Již ve sdělení obvinění bylo uvedeno, že fyzicky napadl svého syna, když opak je pravdou. Dále se domnívá, že také jeho vzetí do vazby bylo v rozporu se zákonem. Stěžovatel konstatuje, že zavinění není možné dovodit pouze z následku činu, ale je třeba vycházet z doznání pachatele a vše ostatní jsou důkazy nepřímé, a ty musí tvořit ucelený řetězec. Není tedy možné ztotožňovat pojem aktivní bodnutí s pojmem úmyslné bodnutí. Stěžovatel dále namítá, že soudy se zaměřily pouze na výpovědi svědčící v jeho neprospěch a závěry, že obhajoba byla vyvrácena nejsou opřeny o uvedení čím byla vyvrácena.

V uvedeném postupu obecných soudů shledal stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když orgány činné v trestním řízení nepostupovaly v souladu s ustanovením § 2 trestního řádu, nevypořádaly se s obhajobou a nepostupovaly dle zásady in dubio pro reo.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník - Krajský soud v Brně, zastoupený předsedou senátu 7 To. Ten navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, neboť rozhodování ve věci proběhlo v souladu se zákonem a nedošlo k porušení základních práv stěžovatele.

K ústavní stížnosti zaslal vyjádření rovněž Krajský státní zástupce, který uvedl, že nedostatky, stěžovatelem vytýkané Okresnímu soudu ve Znojmě, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně, měly být řešeny nejprve podáním návrhu mimořádného opravného prostředku, tedy stížnosti pro porušení zákona dle ustanovení § 266 a násl. trestního řádu. S ohledem na uvedené okolnosti krajské státní zastupitelství nevyužilo oprávnění dle § 32 zákona a k ústavní stížnosti se nevyjádřilo.

Ústavní soud si k věci vyžádal rovněž spis vedený ve věci u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 3 T 414/2001. Na základě předložených podkladů Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Po seznámení se z obsahem spisu Ústavní soud konstatuje, že neshledal v napadených rozhodnutích obecných soudů takový zásah do základních práv stěžovatele, jak v ústavní stížnosti uvedl. Ústavní soud není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.

Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu, toto hodnocení hodnotit, protože náplní činnosti Ústavního soudu není řešení otázky, zda obecné soudy "správně" zhodnotily všechny důkazy, nýbrž jeho úkolem je "pouze" zjistit, zda důkazy ve prospěch či neprospěch obviněného byly prezentovány způsobem zajišťujícím spravedlivý proces a ujistit se o tom, že tento proces byl veden způsobem zajišťujícím správný výsledek (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci S. z roku 1988, A - 140, § 46).

V dané věci byl posuzován zcela konkrétní a jedinečný skutkový děj, aniž by byly řešeny otázky zásadního právního významu, dotýkajících se ústavních práv či svobod a mající obecnou platnost. Za takové situace není dán žádný prostor pro jurisdikci Ústavního soudu.

K námitce porušení procesní zásady in dubio pro reo pak Ústavní soud uvádí, že k takovému zásahu do základních práv stěžovatele by došlo v tom případě, kdyby obecné soudy svá rozhodnutí neodůvodnily přezkoumatelným způsobem. Tak tomu však v projednávané věci nebylo. V rámci provedeného dokazování soudy zřetelně své stanovisko vyložily, když uvedly, na základě kterých provedených důkazů a na základě jakých úvah dospěly k rozhodnutí o vině stěžovatele.

Je rovněž nezbytné upozornit na skutečnost, že argumenty užité v ústavní stížnosti byly použity již v odvolání stěžovatele do rozsudku soudu prvého stupně z 28. srpna 2001, aiz této skutečnosti je zřejmé, že stěžovatel ne zcela chápe roli a postavení Ústavního soudu.

Za dané situace a vzhledem ke všem zde uvedeným okolnostem Ústavnísoud shledal předloženou ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji dle ustanovení § 43 odst. 2 lit. a) zákona odmítl.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 11. července 2002

JUDr. Eva Zarembová předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru