Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 710/21 #1Usnesení ÚS ze dne 13.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo sdružovat se na ochranu svých hospodářských a sociálních zájmů /nezávislost a rovnost odborových organiza... více
Věcný rejstříkOdbory
pošta
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.710.21.1
Datum podání17.03.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 27, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

262/2006 Sb., § 286 odst.5

77/1997 Sb., § 12a odst.1, § 13 odst.5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 710/21 ze dne 13. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) SOS - 21, nezávislého odborového sdružení pracovníků České pošty, sídlem Sloup 21, a 2) Odborového hnutí zaměstnanců České pošty s. p., sídlem Sazečská 598/7, Praha 10 - Malešice, obou zastoupených Mgr. Alešem Buriánkem, advokátem, sídlem Vodičkova 709/33, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2020 č. j. 21 Cdo 515/2019-211, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. února 2018 č. j. 51 Co 461/2017-173 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. června 2017 č. j. 22 C 16/2016-136, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a (státního) podniku Česká pošta, s. p., sídlem Politických vězňů 909/4, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, přičemž tvrdí, že jimi byla porušena základní práva zakotvená v čl. 27 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") dne 20. 1. 2016 se stěžovatel 1) jako žalobce a), a Základní organizace odborového svazu dopravy přepravy a dopravy České pošty Sazečská 7/598, 222 00 Praha 10 [původně žalobce b) před obvodním soudem], domáhali, aby byla určena "neplatnost volebního řádu pro volby členů dozorčí rady státního podniku Česká pošta, s. p., volených zaměstnanci České pošty, s. p., vydaného dne 26. 3. 2003, ve znění platném od 28. 7. 2015", a "neplatnost volby členů dozorčí rady státního podniku Česká pošta, s. p., zvolených zaměstnanci České pošty, s. p., dne 31. 8. 2015", a aby vedlejší účastnici jako žalované byla uložena povinnost "vydat nový volební řád pro volby členů dozorčí rady státního podniku Česká pošta, s. p., volených zaměstnanci státního podniku Česká pošta, s. p., odsouhlasený všemi stávajícími odborovými organizacemi, nahrazující volební řád pro volby členů dozorčí rady státního podniku Česká pošta, s. p., volených zaměstnanci státního podniku Česká pošta, s. p., ze dne 26. 3. 2003".

3. Obvodní soud poté, co do řízení jako další žalobce c) [označovaný v řízení před Městským soudem v Praze (dále jen "městský soud") a Nejvyšším soudem jako žalobce b)] přistoupil stěžovatel 2) a ve vztahu k Základní organizaci odborového svazu dopravy přepravy a dopravy České pošty Sazečská 7/598, 222 00 Praha 10 [žalobce b)], bylo řízení na základě zpětvzetí žaloby zastaveno, napadeným rozsudkem žalobu v plném rozsahu zamítl (výrok I.) a stěžovatelům uložil povinnost, aby každý zaplatil vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení (výroky II. a III.). Obvodní soud vyšel ze zjištění, že dne 23. 6. 2003 byl přijat volební řád pro volby členů dozorčí rady státního podniku Česká pošta, s. p., volených zaměstnanci tohoto státního podniku, jehož časová působnost nebyla omezena, že volební řád byl přijat se souhlasem odborové organizace, která v té době jako jediná u vedlejší účastnice působila, že v následujících letech nebyla mezi odborovými organizacemi působícími u vedlejší účastnice (přes iniciativu, kterou vedlejší účastnice vyvinula) nalezena shoda na podobě nového volebního řádu (některé preferují volbu přímou, některé volbu nepřímou). Proto volba zástupců zaměstnanců do dozorčí rady v roce 2015 proběhla podle volebního řádu přijatého v roce 2003. Na základě § 13 odst. 5 zákona o státním podniku, a § 286 odst. 5 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákoník práce"), vyšel z toho, že volební řád by měl být přijat se souhlasem všech odborových organizací působících u zaměstnavatele a že na státním podniku je, aby učinil vše pro přijetí volebního řádu a uskutečnění voleb do dozorčí rady. Vzhledem k tomu, že se přes snahu vedlejší účastnice nepodařilo přijmout nový volební řád, obvodní soud uzavřel, že volební řád pro volby dozorčí rady vedlejší účastnice ze dne 23. 6. 2003 je platný, a neshledal ani "důvod pro určení neplatnosti voleb členů dozorčí rady žalovaného ze dne 31. 8. 2015", a proto ani neshledal důvody pro uložení povinnosti vedlejší účastnici přijmout nový volební řád, neboť vedlejší účastnice nemá "žádný právní nástroj" na vynucení souhlasu s jeho přijetím od všech odborových organizací.

4. K odvolání stěžovatelů městský soud napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil (výrok I.) a stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II.). Městský soud vyšel ze skutkových zjištění obvodního soudu a dospěl k závěru, že žalobě na určení neplatnosti volebního řádu a neplatnosti volby členů dozorčí rady nemůže být vyhověno již proto, že se řízení neúčastní všechny odborové organizace působící u vedlejší účastnice. Na tomto určení neshledal ani naléhavý právní zájem, nevyplývá-li právo domáhat se tohoto určení z žádného právního předpisu a případné určení by nebylo závazné "k ostatním odborovým organizacím působících u žalovaného", které "tím, že nejsou účastníky tohoto řízení na straně žalobců, fakticky s volebním řádem a výsledky voleb souhlasí". Žalobě na uložení povinnosti vedlejší účastnici vydat nový volební řád nelze podle městského soudu vyhovět, neboť vedlejší účastnice "nemůže jakýmikoli právními prostředky zajistit (jeho) odsouhlasení všemi odborovými organizacemi". Namístě by navíc byla žaloba "na nahrazení projevu vůle žalovaného" a "účastníky by musely být rovněž všechny odborové organizace". Podle městského soudu proto není v rozporu se zákonem a Listinou, postupuje-li vedlejší účastnice při volbě členů dozorčí rady "podle volebního řádu, který byl v souladu se zákonem o státním podniku v roce 2003 odsouhlasen".

5. Proti oběma výrokům rozsudku městského soudu podali stěžovatelé dovolání. Podle stěžovatelů rozhodnutí městského soudu spočívá na vyřešení dosud Nejvyšším soudem neřešené otázky povinnosti státního podniku vydat nový volební řád podle § 13 odst. 5 zákona o státním podniku za situace, kdy dojde k navýšení počtu odborových organizací působících u zaměstnavatele, a otázky, zda účastníky řízení "o určení neplatnosti volebního řádu, voleb a uložení povinnosti k vydání nového volebního řádu" musí být všechny odborové organizace působící u zaměstnavatele. Stěžovatelé navrhli, aby Nejvyšší soud rozhodnutí městského soudu zrušil a věc vrátil tomuto městskému soudu k dalšímu řízení. Napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu bylo dovolání stěžovatelů v části směřující proti části rozsudku městského soudu, ve které bylo rozhodnuto o potvrzení rozsudku obvodního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení a o náhradě nákladů odvolacího řízení, odmítnuto (§ 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť dovolání v této části není přípustné, a proti výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé, bylo dovolání stěžovatelů podle § 243d písm. a) o. s. ř. zamítnuto (výrok I.). Stěžovatelům byla uložena povinnost společně a nerozdílně zaplatit vedlejší účastnici náklady dovolacího řízení (výrok II.). Nejvyšší soud dovodil, že soudy nejsou oprávněny rozhodovat k žalobě odborové organizace o neplatnosti volebního řádu stanovícího způsob a podmínky volby a odvolání zástupců zaměstnanců v dozorčí radě státního podniku, o neplatnosti volby zástupců zaměstnanců do dozorčí rady státního podniku a o povinnosti zaměstnavatele (státního podniku) vydat nový volební řád v případě, kdy po přijetí stávajícího volebního řádu začne u zaměstnavatele působit další odborová organizace. Vydání volebního řádu a organizace volby je tak výhradně vnitřní záležitostí zaměstnavatele a odpovědností ředitele státního podniku, který je povinen postupovat s péčí řádného hospodáře (srov. § 12a odst. 1 zákona o státním podniku) a i při neshodě více odborových organizací na podobě volebního řádu a organizaci voleb musí hledat vyvážená řešení k dosažení cíle všech účastníků kolektivních pracovněprávních vztahů, jímž je volba (zvolení) zástupců zaměstnanců v dozorčí radě státního podniku. Vyhověl-li by soud podané žalobě, nepřípustně by zasahoval do těchto vnitřních poměrů vedlejší účastnice. Žaloba je tedy i podle Nejvyššího soudu nedůvodná a soudy rozhodly správně, zamítly-li ji. Nejvyšší soud dodal, že za situace, kdy soud není oprávněn o podané žalobě rozhodnout, se však městský soud nesprávně věcnou legitimací účastníků řízení zabýval z hlediska, zda se řízení účastní všichni účastníci kolektivních pracovních vztahů, jichž se uplatněné nároky týkají. Z uvedeného Nejvyšší soud dovodil, že rozsudek městského soudu je (byť ne z přiléhavých důvodů) z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný.

II.

Argumentace stěžovatelů

6. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že rozhodnutím obecných soudů bylo porušeno ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, neboť obecné soudy se řádně nevypořádaly s jejich námitkami, způsobilými založit opačné rozhodnutí v předmětném sporu, ignorovaly znění zákona a současně porušily ústavně zaručené právo stěžovatelů na ochranu proti diskriminaci podle čl. 27 Listiny.

7. Stěžovatelé poukazují na to, že "předmětné zákonné ustanovení" (§ 13 odst. 5 zákona o státním podniku ve spojení s § 286 odst. 5 zákoníku práce) předpokládá, že bude docházet k opakovaným volbám, když uvádí, že volební řád je "vydáván", nikoliv pouze jednorázově "vydán". S ohledem na znění dotčeného ustanovení, které řeší především účast odborových organizací na rozhodovacím procesu, lze tak dovodit, že zákonodárce předpokládal opakované vydávání nového volebního řádu v případě, kdy se podstatně změní okolnosti, a to tím způsobem, že znění volebního řádu již nebude reflektovat skutečnou vůli všech dotčených subjektů. K tomuto zjevně došlo, když byl volební řád schválen pouze jednou odborovou organizací, zatímco v průběhu let se jejich počet navýšil na devět, přičemž odborová organizace, která měla možnost znění volebního řádu ovlivnit, zastupuje pouze 60 % zaměstnanců vedlejší účastnice. Zbývajících 40 % tudíž nemělo možnost, prostřednictvím svých odborových zástupců, volební řád jakkoliv ovlivnit. Obecné soudy však došly k závěru, že zaměstnavatel nemá žádný "donucovací nástroj", kterým by "přinutil" odborové organizace ke shodě.

8. Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že kdyby o předmětné věci soudy rozhodovaly, nepřiměřeně by zasahovaly do vnitřních záležitostí zaměstnavatele a že jim tudíž rozhodování o neplatnosti volebního řádu, neplatnosti volby samotné nepřísluší, stejně jako jim nepřísluší přikázat zaměstnavateli, aby přijal nový volební řád, který bude v souladu se zákonem. Nesouhlasí dále se závěrem Nejvyššího soudu, že přestože jsou projednání a podmínky přijetí volebního řádu zakotveny příslušnými právními předpisy, nejsou soudy oprávněny o této věci a o věcech souvisejících rozhodovat.

9. Stěžovatelé poukazují na čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého každý se může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, ve stanovených případech u jiného orgánu. Ustanovení § 13 odst. 5 zákona o státním podniku ve spojení s § 286 odst. 5 zákoníku práce zakotvují právo odborových organizací podílet se na rozhodování a vyjádřit souhlas s volebním řádem. Žádný zákon, ani podzákonný právní předpis nestanoví, že by měly odborové organizace možnost domáhat se ochrany tohoto svého práva u jiného orgánu. Stěžovatelé proto mají za to, že soudy jsou v daném případě zjevně oprávněné a příslušné o daném právu, zakotveném zákonem, rozhodovat a poskytnout tak stěžovatelům soudní ochranu.

10. Stěžovatelé dovozují, že v důsledku souvislého několikaletého porušování zákona dochází též k porušování zákazu diskriminace podle čl. 27 Listiny, když pouze jedna z devíti odborových organizací působících u vedlejšího účastníka, měla možnost ovlivnit obsah volebního řádu, a to přesto, že zákon o státním podniku předpokládá opakované vydávání volebního řádu, zjevně právě z důvodu předcházení jakékoliv diskriminaci a zajištění rovného zacházení a rovných možností jednotlivých odborových organizací a jejich členů, jejichž zájmy všechny odborové organizace prosazují (mají-li tuto možnost).

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

13. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

14. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471), všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

15. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny se může každý domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Ústavní soud připomíná, že základní právo na projednání věci soudem zakotvené v čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), není absolutní a již svojí povahou připouští jistá omezení. Podle čl. 36 odst. 1 a 4 Listiny se lze práv podle čl. 36 Listiny domáhat jen "stanoveným postupem", jehož podmínky a podrobnosti upravuje zákon.

16. Podle čl. 2 odst. 2 Listiny (čl. 2 odst. 3 Ústavy) je možné státní moc uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon. V souladu s § 5 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), se každý může domáhat ochrany svých práv před soudem zákonem stanoveným způsobem. Postupovaly-li obecné soudy v souladu se zákonem a podle předem stanovených procesních pravidel, nemohly zkrátit stěžovatele v právu na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny ani na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2020 sp. zn. I. ÚS 323/20).

17. Lze tedy shrnout, že Ústavní soud v posuzované věci neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení práv stěžovatelů. Obecné soudy se předmětnou věcí řádně zabývaly. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou dostatečně, přezkoumatelně a zejména ústavně konformně odůvodněna (viz body 3 až 5 shora). V závěrech ve věci jednajících soudů Ústavní soud neshledal ani v postupu Nejvyššího soudu znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.

18. Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení právních závěrů, k nimž dospěly obecné soudy v předmětné věci. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Ústavní stížnost je v této části pouhou polemikou se závěry obvodního soudu, městského soudu a Nejvyššího soudu. Ústavní soud především zdůrazňuje závěr Nejvyššího soudu, že vydání volebního řádu a organizace volby jsou výhradně vnitřní záležitostí zaměstnavatele a odpovědností ředitele státního podniku, který je povinen postupovat s péčí řádného hospodáře (srov. § 12a odst. 1 zákona o státním podniku), a proto vyhověl-li by soud podané žalobě, nepřípustně by zasahoval do těchto vnitřních poměrů vedlejší účastnice. Uvedený závěr Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za ústavně souladný. Ústavní soud uzavírá, že okolnosti, pro které soudy rozhodly o věci samé rozhodnutími, s nimiž stěžovatelé nesouhlasí, jsou v jejich odůvodněních v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, a proto Ústavní soud na tato rozhodnutí, a to zejména na rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje.

19. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, podle kterého každý se může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, ve stanovených případech u jiného orgánu, k tomu lze doplnit, že toto právo znamená, jak výše uvedeno, zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, což je i posuzovaný případ. Není možno jej však vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatelů.

20. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru