Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 710/05Usnesení ÚS ze dne 22.03.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříktrest odnětí svobody/podmíněné propuštění
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.710.05
Datum podání02.11.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 61


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 710/05 ze dne 22. 3. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické, ve věci navrhovatele F. N., zastoupeného advokátkou JUDr. Soňou Průšovou, tř. 1. máje 97, Liberec 3, o ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 3 PP 39/2005, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 10. 2005, sp. zn. 31 To 382/2005, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 2. 11. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. 3 PP 39/2005, a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 10. 2005, sp. zn. 31 To 382/2005.

Výše uvedenými usneseními obecných soudů mělo údajně dojít k zásahu do práva stěžovatele na spravedlivý proces, jež je mu garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 dost. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon č. 182/1993 Sb,. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o ÚS).

II.

Usnesením Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 6. 9. 2005, č.j. 3 PP 39/2005-20, byla zamítnuta žádost odsouzeného F. N. o podmínečné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl uložen rozsudkem Obvodního soudu v Praze 2 ze dne 19. 3. 2002, sp. zn. 9 T 94/2000, ve spojení s usnesením Městského soudu Praha ze dne 13. 6. 2002, sp. zn. 67 To 290/2002. Uvedeným rozsudkem byl stěžovateli pravomocně uložen trest odnětí svobody v délce trvání čtyř let a šesti měsíců a samostatný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců.

Proti usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou si stěžovatel podal stížnost, jež mu však byla usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 14. 10. 2005, sp. zn. 31 To 382/2005, zamítnuta.

Vzhledem ke skutečnosti, že se stěžovatel neztotožnil se závěry výše citovaných soudů, podal předmětnou ústavní stížnost, v níž uvádí, že skutečnosti, o něž soud opřel zamítavé stanovisko k jeho žádosti, nejsou na místě, resp. nemohou být samy o sobě důvodem k zamítnutí žádosti. Stěžovatel konstatuje, že dosavadní výkon trestu na něj působí pozitivně, chování a vystupování má slušné, dodržuje vnitřní řád věznice, věnuje se studiu, je zařazen do první diferenciační skupiny vězňů, je aktivní a byl již 15krát kázeňsky odměněn, přičemž kázeňsky trestán nebyl. Důvodem k zamítnutí návrhu na podmínečné propuštění pak nemůže být ta skutečnost, že se stěžovatel vrací do místa svého bydliště, tedy do prostředí, kde se dopustil trestné činnosti. Dle názoru stěžovatele obecný soud sice správně konstatoval, že pro podmínečné propuštění musí být splněny obě podmínky uvedené v ustanovení § 61 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TZ"), ovšem tyto nelze zkoumat odděleně. Obecné soudy tedy dle náhledu stěžovatele postupovaly jednak v rozporu s ustanovením § 61 TZ a jednak v rozporu s účelem trestu. Z uvedeného důvodu pak nemohl obecný soud řádně posoudit, zda stěžovatel ve výkonu trestu dosáhl takového stupně nápravy, že se již zbavil těch charakterových rysů a špatných návyků, jež ho vedly k páchání trestné činnosti. Výsledný právní závěr pak nemá oporu v provedeném dokazování a rovněž odůvodnění rozhodnutí nelze považovat za řádné.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí orgánů státní moci z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a konstatuje, že zásah do základních práv stěžovatelů neshledal.

Na tomto místě je nutno zdůraznit, že Ústavní soud, jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu v zásadě nepřísluší přezkoumávat zákonnost či dokonce věcnou správnost rozhodnutí obecných soudů (k tomu srov. např. nález ve věci II. ÚS 45/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3., č. 5, Praha 1995), o což stěžovatel dle povahy vývodů ústavní stížnosti usiluje. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je vázán na splnění jistých podmínek (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994), jež však v dané věci shledány nebyly.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení práva na spravedlivý proces došlo zejména za situace, pokud by byla stěžovateli upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (k tomu srov. např. nález ve věci I. ÚS 2/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 37, Praha 1994).

Ve věci posuzované ústavní stížnosti nic nenasvědčuje tomu, že by byl porušen řádný procesní postup obecných soudů. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že soud prvního stupně si vyžádal hodnocení na odsouzeného za dobu výkonu trestu, spisy o předchozím odsouzení, odsouzený, stejně tak i jeho vychovatel, byl v rámci zasedání řádně vyslechnut. Je zřejmé, které skutečnosti má soud za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil, a proč neshledal důvod pro vyhovění stížnosti stěžovatele. Ústavní soud konstatuje, že závěry, k nimž obecné soudy dospěly ve svých rozhodnutích, lze z pohledu základních práv a svobod považovat za ústavně konformní.

Rozhodující kritéria podmíněného propuštění jsou dána zákonem, a to v podmínce polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, a dále existencí takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život [§ 61 odst. 1 písm. a) tr. zák.]. Obě podmínky je přitom nutné splnit kumulativně. Při aplikaci uvedeného právního institutu nelze přehlédnout též tu skutečnost, že se jedná o institut nenárokový.

Aniž by chtěl Ústavní soud zpochybňovat přípravu a pozitivní snahu stěžovatele na začlenění do společnosti, je třeba konstatovat, že neexistuje ústavně zaručené právo, aby bylo vyhověno žádosti stěžovatele o podmíněné propuštění. Je tedy věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda jsou dány podmínky pro aplikaci tohoto institutu a své úvahy v tomto směru zákonem stanoveným postupem odůvodnily, jak se v dané věci také stalo.

Za situace, kdy nebylo shledáno, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení namítaných ustanovení Listiny a Ústavy ČR, nezbylo Ústavnímu soudu, než návrh dle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. 3. 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru