Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 707/2000Nález ÚS ze dne 04.11.2002Ustanovení zástupce účastníkovi řízení soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajHoleček Miloš
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedl... více
Věcný rejstříkpoučení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 137/28 SbNU 195
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.707.2000
Datum vyhlášení04.11.2002
Datum podání04.12.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 37 odst.2, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 5, § 30


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 707/2000 ze dne 4. 11. 2002

N 137/28 SbNU 195

Ustanovení zástupce účastníkovi řízení soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti

navrhovatelky B. R-ové, proti rozsudkům Městského soudu v Brně

z 25.9.1998 sp. zn. 34 C 157/95, 34 C 163/96 a Krajského soudu

v Brně z 26.9.2000 sp. zn. 20 Co 176/99 za účasti Městského soudu

v Brně a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a K. P-ové,

A. P. aj. H-ové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

Navrhovatelka podala ústavní stížnost proti uvedeným

rozsudkům a navrhla jejich zrušení, neboť jimi bylo porušeno její

základní právo na právní pomoc v řízení před soudy zaručené čl.

37 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina").

Uvedla, že jako nájemkyně bytu v Brně, Slámova 45 dostala od

pronajímatelů výpověď z nájmu, k níž přivolil Městský soud v Brně

napadeným rozsudkem. Navrhovatelka, v řízení před obecnými soudy

žalovaná, podala odvolání, o kterém Krajský soud v Brně jako soud

odvolací rozhodl rozsudkem také napadeným ústavní stížností tak,

že rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Podle navrhovatelčina názoru došlo k porušení jejího práva na

spravedlivý proces, speciálně práva na právní pomoc v soudním

řízení, neboť v řízení před soudy obou stupňů neměla právního

zástupce, který by chránil její zájmy. Navrhovatelka má za to, že

byly splněny podmínky § 30 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní

řád, v tehdy platném znění, pro to, aby jí byl ustanoven zástupce

z řad advokátů. O tomto svém právu nevěděla a jako důchodkyně

vzhledem ke svým finančním možnostem nemohla si sama zvolit

a zejména zaplatit právního zástupce v soudním řízení.Proto se

domnívá, že soud jí měl podle § 5 občanského soudního řádu dát

poučení o tomto jejím procesním právu. Podotýká, že od 1.1.2001 je

podle současného znění § 30 odst. 1 občanského soudního řádu

výslovně stanovenou povinností předsedy senátu účastníka, u něhož

jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků,

poučit o možnosti podat žádost, aby mu byl ustanoven zástupce. Jde

o tak důležité procesní právo účastníka soudního řízení, že

navrhovatelka o něm měla být poučena na základě obecné poučovací

povinnosti soudu stanovené v § 5 občanského soudního řádu

a jelikož se tak nestalo, nebylo jí umožněno využít svého

základního práva na spravedlivý proces zaručeného ústavním zákonem

spočívajícím v právu na právní pomoc. Navrhovatelka tvrdí, že

kdyby toto její právo bylo zajištěno, mohl by po důkazním řízení

dospět k jinému právnímu názoru na projednávanou věc, neboť právní

zástupce by dbal na to, aby z neznalosti procesního postupu

neutrpěla újmu. Upozorňuje také na to, že po celé řízení před

obecnými soudy byli žalobci, vedlejší účastníci v řízení před

Ústavním soudem, zastoupeni právním zástupcem, což mělo za

následek nerovné postavení účastníků řízení.

Ústavní soud vyžádal podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993

Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyjádření

účastníků a vedlejších účastníků řízení k ústavní stížnosti.

Předsedkyně senátu Městského soudu v Brně ve svém vyjádření

odkázala na odůvodnění napadeného rozsudku soudu prvního stupně.

K argumentům ústavní stížnosti vyslovila názor, že k ochraně

stěžovatelčiných zájmů v daném řízení nebylo potřeba ustanovovat

jí zástupce vzhledem k předmětu řízení a jejím schopnostem

uplatňovat a hájit svá práva.

Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně jednající v tomto

řízení za obecný soud druhého stupně se ve svém vyjádření rovněž

odvolala na odůvodnění rozsudku odvolacího soudu.

Všichni vedlejší účastníci řízení o ústavní stížnosti zaujali

k návrhu stanovisko, že postupem soudů nedošlo k porušení

stěžovatelčina práva na spravedlivý proces a uvedli doslova :

"Mezinárodní smlouvy ve smyslu čl. 10 Ústavy, základní právo podle

čl. 37 odst. 2 Listiny rozšiřují jen ohledně osob obviněných

z trestného činu: těm totiž musí být za stanovených podmínek

poskytnut bezplatně obhájce, popř. jiná právní pomoc. Jen

v těchto případech tedy jde o právo, jehož porušení by bylo možno

vytýkat.. Nevyjadřujeme se ke skutečnosti, zda ve smyslu ust.

§ 5 zákona 99/1963 byla stěžovatelka řádně poučena soudem, neboť

k této otázce se může nejlépe vyjádřit soud přímo jako účastník

řízení v předmětné věci. Máme však za to, že stěžovatelka musela

být o svém právu i dostatečně poučena, když sama celou věc

s právníky konzultovala. O tom svědčí zejména dopis stěžovatelky

ze dne 21.4.1996,. ve kterém poukazuje na skutečnost, že věc

konzultovala. "s nezávislými právníky". O tom, že stěžovatelka se

sama dobře orientovala v uplatňování svých práv, svědčí i její

další korespondence a návrhy, které adresovala jednak právní

zástupkyni navrhovatelů a navrhovatelům, jednak soudu. S ohledem

na to vedlejší účastníci navrhli, aby Ústavní soud ústavní

stížnost v celém rozsahu zamítl.

Ústavní soud se náležitě seznámil také se všemi důležitými

listinnými důkazy, které podle § 42 odst. 3 zákona o Ústavním

soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyžádal. Zejména opatřil

spisy Městského soudu v Brně sp. zn. 34 C 157/95 a 34 C 163/96,

a po jejich prostudování dospěl k následujícím poznatkům

a závěrům.

Ústavní stížnost podala navrhovatelka jako oprávněná osoba

podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Návrh byl podán

včas ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním

prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, jak stanoví §

72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb.

Tato lhůta počala 5.10.2000 a podala-li navrhovatelka svůj návrh,

byť s vadami, které odstranila až na výzvu Ústavního soudu,

v pondělí 4.12.2000, lhůtu k podání návrhu dodržela, protože

posledním dnem lhůty, který připadl na neděli, se stal nejblíže

následující pracovní den podle § 57 odst. 2 věty druhé občanského

soudního řádu, který byl v případě týkajícím se konce lhůty, na

rozdíl od jejího počátku, o němž má zákon č. 182/1993 Sb.

speciální ustanovení, použit ve shodě s § 63 zákona č. 182/1993

Sb. Byla také splněna podmínka vyčerpání všech procesních

prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje, podle § 75

odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.

Tímto posledním procesním prostředkem bylo v projednávaném

případě odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně jako soudu

prvního stupně, o kterém rozhodl Krajský soud v Brně jako soud

druhého stupně potvrzujícím rozsudkem, proti němuž podle

ustanovení občanského soudního řádu v tehdejším znění dovolání

nebylo přípustné. Navrhovatelka je v tomto řízení právně

zastoupena advokátem na základě speciální plné moci. Nebyl shledán

žádný důvod k odmítnutí návrhu podle § 43 zákona č. 182/1993 Sb.,

ve znění pozdějších předpisů, a proto se senát Ústavního soudu

zabýval případem meritorně.

Rozsudkem Městského soudu v Brně z 25.9. 1998 sp. zn. 34

C 157/95 a 34 C 163/96 bylo rozhodnuto, že soud přivoluje

k výpovědi z nájmu bytu č. 5 I. kategorie ve třetím nadzemním

podlaží v domě na ulici Slámova č. org. 45 v Brně sestávajícího

z kuchyně, pokoje a příslušenství z 1.2.1996, kterou žalobci

(vedlejší účastníci v řízení před Ústavním soudem) dne 8.2.1996

doručili žalované (navrhovatelce v řízení před Ústavním soudem),

z důvodu podle § 711 odst. 1 písm. c) a d) občanského zákoníku, že

nájem bytu žalované skončí posledním dnem tříměsíční lhůty, která

počne běžet od prvního dne kalendářního měsíce následujícího po

právní moci rozsudku, a že žalovaná je povinna byt vyklidit

a vyklizený odevzdat žalobcům nejpozději do 15 dnů po zajištění

přístřeší. Žalovaná podala proti tomuto rozsudku odvolání, o němž

rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem ze 13.6.2000 sp. zn. 20 Co

176/99, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Uvedené

rozsudky obecných soudů obou stupňů nabyly právní moci 5.10.2000.

Usnesením Městského soudu v Brně z 8.4.1999 sp. zn. 34 C 157/95

a 34 C 163/96 bylo rozhodnuto, že žalované se nepřiznává

osvobození od soudních poplatků. O odvolání žalované proti tomuto

rozhodnutí rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze 13.6. 2000 sp.

zn. 20 Co 333/99, že usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že

žalované se přiznává osvobození od placení soudních poplatků

a záloh. V průběhu řízení ani soud prvního stupně ani soud

odvolací žalovanou nepoučily o možnosti podat žádost soudu

o ustanovení zástupce.

Podstatou ústavní stížnosti je navrhovatelčino tvrzení

o nesplnění poučovací povinnosti, kterou má soud vůči účastníkům

řízení podle § 5 občanského soudního řádu; v důsledku toho, ve

spojení s § 30 občanského soudního řádu, ve znění účinném do

31.12.2000, navrhovatelka, jak ve svém návrhu tvrdí, nemohla

využít právní pomoci advokáta, který by chránil její práva

v soudním sporu. Podle prvního z uvedených zákonných ustanovení

soudy poskytují účastníkům poučení o jejich procesních právech

a povinnostech, v prvním odstavci druhého z nich bylo uvedeno, že

účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od

soudních poplatků, může být na jeho žádost ustanoven zástupce,

jestliže je to třeba k ochraně jeho zájmů, a druhý odstavec

stanovil, že vyžaduje-li to ochrana zájmů účastníka, ustanoví mu

předseda senátu v případě uvedeném v odstavci 1 zástupce z řad

advokátů.

Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných

soudů, není vrcholným článkem jejich soustavy [čl. 81 a čl. 90

Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a již proto nemůže na

sebe přebírat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, ovšem

jen potud, pokud soudy postupují ve shodě s hlavou pátou Listiny

(čl. 83 Ústavy). Z ústavního principu nezávislosti soudce (čl. 82

Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže

obecné soudy při svém rozhodování respektují tuto zásadu, není

v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými

soudy a to ani tehdy, kdyby se s tímto hodnocením sám

neztotožňoval (nález Ústavního soudu z 1.2.1994 sp. zn. III. ÚS

23/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1, str.

41). Ústavní soud, jsa vázán hranicemi svých pravomocí daných mu

čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy není vůči soudům obecným nadřízenou

instancí. Nepřísluší mu proto posuzovat celkovou zákonnost či

správnost napadených rozhodnutí obecných soudů jako soud odvolací

nebo dovolací.To však nemění nic na jeho oprávnění a povinnosti

zjišťovat, zda napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do

stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.

Z uvedených hledisek Ústavní soud posuzoval i projednávaný

případ. Ústavní soud sice zjistil, že obecné soudy stěžovatelku

nepoučily o možnosti požádat soud o ustanovení advokáta, neshledal

však v tomto jejich postupu zásah do stěžovatelčiných základních

ústavních práv. V době řízení před soudem prvního stupně novela

občanského soudního řádu č. 30/2000 Sb., kterou byl § 30 odst. 1

doplněn o poučovací povinnost soudu, nebyla ještě přijata, soudu

však nic nebránilo podle § 5 občanského soudního řádu stěžovatelku

v tomto směru náležitě poučit; tím spíš to platí o odvolacím

soudu, který se věcí zabýval již po publikaci uvedené novely ve

Sbírce zákonů 23.2.2000. Ustanovení § 30 odst. 1 v dnešním znění

bylo od tohoto dne platné, účinnosti však nabylo až 1.1.2001.

Podle názoru Ústavního soudu pochybení soudů spočívající

v tom, že nepoučily stěžovatelku o možnosti požádat soud

o ustanovení zástupce nedosahuje do ústavní roviny. Jsou pro to

následující důvody. Stěžovatelka byla sama, jak je patrno ze

soudních spisů, s jejichž obsahem se Ústavní soud seznámil,

schopna činit podání po věcné i právní stránce správná

a odpovídající dané věci a i jinak se v tomto soudním sporu

orientovat a postupovat adekvátním způsobem. Z tohoto hlediska

jeví se pochybení obecných soudů jako ryze formální, které nemůže

zasáhnout stěžovatelčina základní ústavní práva. Má-li být

nezákonnost chápána jako neústavnost, čili nezákonnost v rovině

ústavního práva, musí u stěžovatele vyvolávat reálné negativní

dopady na jeho ústavně zaručená základní práva nebo svobody nebo

je alespoň ohrožovat.

Nesplnění poučovací povinnosti obecných soudů vůči

stěžovatelce však v jejím případě nespravedlivost procesu, jehož

byla účastníkem, nevyvolalo a ani vyvolat nemohlo. Nedá se říci,

že by stěžovatelka jako žalovaná v řízení před obecnými soudy byla

v nerovném postavení vůči žalobcům, kteří byli zastoupeni

advokátem, neboť po celé řízení prokazovala dostatečnou schopnost

postarat se o svá práva.

V řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení

stěžovatelčiných ústavních práv zajištěných jí čl. 37 odst.

2 a 3 Listiny, a proto byla ústavní stížnost zamítnuta podle § 82

odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 4. listopadu 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru