Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 706/20 #1Usnesení ÚS ze dne 28.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnos... více
Věcný rejstříktrestní stíhání
stížnost pro porušení zákona
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.706.20.1
Datum podání09.03.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.3, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 266, § 268 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 706/20 ze dne 28. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele P. R., zastoupeného Mgr. Vlastislavem Andršem, advokátem, sídlem Španělská 770/2, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2019 č. j. 4 Tz 81/2019-3390, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť je názoru, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z předložených podkladů se podává, že usnesením Policie České republiky - Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality služby kriminální policie a vyšetřování, Expozitura Brno, ze dne 16. 6. 2015 č. j. OKFK-677/TČ-2015-252401 (dále jen "usnesení o zahájení trestního stíhání") bylo podle § 160 odst. 14 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), zahájeno trestní stíhání stěžovatele (vedle dalších osob) pro spáchání zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), spáchaného v jednočinném souběhu se zvlášť závažným zločinem přijetí úplatku podle § 331 odst. 2, 4 písm. a) trestního zákoníku, formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku.

3. Ve shodě s usnesením o zahájení trestního stíhání podal státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně (dále jen "státní zástupce") u Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") na stěžovatele (vedle dalších obviněných) obžalobu ze dne 25. 7. 2016 č. j. 2 KZV 16/2015-485. Krajský soud následně usnesením ze dne 8. 8. 2017 č. j. 40 T 7/2016-3286 podle § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu vrátil věc státnímu zástupci k došetření.

4. O stížnosti státního zástupce proti usnesení krajského soudu ze dne 8. 8. 2017 č. j. 40 T 7/2016-3286 rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále jen "vrchní soud") usnesením ze dne 30. 8. 2018 č. j. 3 To 163/2017-3321 (dále jen "usnesení vrchního soudu") tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

5. Proti usnesení vrchního soudu podala ministryně spravedlnosti České republiky podle § 266 odst. 1 trestního řádu v neprospěch stěžovatele (vedle dalších obviněných) stížnost pro porušení zákona, o které rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 27. 11. 2019 č. j. 4 Tz 81/2019-3390 tak, že usnesením vrchního soudu byl porušen zákon v ustanoveních § 147 odst. 1 trestního řádu a § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu a v řízení předcházejícím v ustanovení § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu, a to ve prospěch stěžovatele (vedle dalších obviněných).

II.

Argumentace stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutí Nejvyššího soudu o stížnosti pro porušení zákona, kterým je rozhodnuto, že zákon byl porušen ve prospěch obviněného, má podle současné právní úpravy charakter tzv. akademického výroku podle § 268 odst. 2 trestního řádu, z jehož povahy vyplývá, že nemůže žádným způsobem zasáhnout do aktuálního stavu trestního řízení a jakkoli ovlivnit postavení stěžovatele v trestním řízení. Zdůraznil, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu je spatřováno porušení zákona v jeho prospěch především ohledně závěrů krajského soudu a vrchního soudu týkajících se vad v popisu skutku. Má přitom za to, že je nedůvodné, aby se k otázce popisu skutku vyjadřoval Nejvyšší soud v rámci mimořádného opravného prostředku, a to navíc tzv. akademickým výrokem. Stěžovatel je přesvědčen, že takový postup vedl k opětovnému podání obžaloby v nezměněném znění a že nebyl-li by napadený rozsudek vydán, byl by policejní orgán v souladu se zákonem povinen dostatečně určitě formulovat skutek a následně mu případně sdělit nové obvinění. Poté by podle něj mělo znovu proběhnout přípravné řízení, kde by byl v pozici podezřelého či maximálně obviněného, nikoliv obžalovaného. Dodal, že došlo ke zhoršení jeho procesního postavení v důsledku použití nerovných zbraní, neboť institut stížnosti pro porušení zákona je institutem, kterým disponuje pouze stát.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud především připomíná, že svým nálezem ze dne 31. 10. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 15/01 (N 164/24 SbNU 201; 424/2001 Sb.) zrušil ustanovení § 272 a § 276 věty čtvrté trestního řádu v tehdy platném znění. V tomto nálezu Ústavní soud dospěl k závěru, že stížnost pro porušení zákona podávaná v neprospěch obviněného je reliktem právních institutů přebíraných do československého práva v době totalitního státu. Jde tak o institut, který je v naprostém rozporu s hodnotami materiálního právního státu, zvláště pak s principem rovnosti zbraní. Tomuto principu neodpovídala zejména kasační pravomoc Nejvyššího soudu na základě tohoto mimořádného opravného prostředku rušit v neprospěch obviněného, respektive obžalovaného, pravomocná rozhodnutí vydaná v trestním řízení. Podle Ústavního soudu takzvaná "neprospěchová" stížnost pro porušení zákona může mít za dané situace pouze funkci sjednocování judikatury pro futuro prostřednictvím akademického výroku.

9. Zmíněným nálezem pléna Ústavního soudu byla zrušena ustanovení trestního řádu zakládající pravomoc Nejvyššího soudu rušit v neprospěch obžalovaného rozhodnutí napadená stížností pro porušení zákona. Naproti tomu byla Nejvyššímu soudu ponechána pravomoc přijmout ve věci akademický výrok za účelem sjednocování judikatury pro futuro (§ 268 odst. 2 trestního řádu). V důsledku uvedeného nálezu byla Nejvyššímu soudu odňata kompetence zhoršit v řízení o stížnosti pro porušení zákona právní situaci obviněného, neboť akademický výrok nemůže sám o sobě právní moc dřívějších rozhodnutí prolomit. Akademický výrok, jímž Nejvyšší soud deklaruje svůj názor na výklad objektivního práva, totiž není způsobilý vyvolávat v rovině subjektivních práv konkrétní osoby (účastníka původního trestního řízení) žádné právní následky (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 1284/17 a ze dne 28. 5. 2019 sp. zn. II. ÚS 2285/17, veřejně dostupná na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

10. To platí i v nyní posuzované věci. Ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu se nijak nedotkl žádného rozhodnutí vydaného předtím obecnými soudy v daném trestním řízení, a to jak v rovině formální (žádné z nich nebylo formálně zrušeno), tak v rovině materiální (právní následky jimi vyvolané nadále trvají). Rozsudek Nejvyššího soudu působí toliko do budoucna a může představovat jen vodítko pro další postup soudů, nemohl však přímo a bezprostředně zhoršit právní postavení stěžovatele.

11. Ze shora uvedených důvodů není ústavní stížností napadený rozsudek Nejvyššího soudu způsobilý zasáhnout do subjektivních práv stěžovatele či možností jím vedené obhajoby. Navíc Ústavní soud dodává, že jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti je její subsidiarita, přičemž platí, že řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze zhojit jiným způsobem. Již z toho je zřejmé, že není namístě, aby Ústavní soud zasáhl do probíhajícího trestního řízení a sám hodnotil, zda lze k projednání obžaloby nařídit hlavní líčení, anebo je vskutku třeba vrátit věc k došetření státnímu zástupci. Takové hodnocení Ústavnímu soudu za daných okolností zásadně nepřísluší, což vyplývá i z již citovaného usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 605/20.

12. Pro úplnost Ústavní soud podotýká, že usnesením ze dne 25. 3. 2020 sp. zn. I. ÚS 605/20 rozhodl o ústavní stížnosti podobného obsahu a proti témuž rozsudku Nejvyššího soudu, kterou podali spoluobvinění stěžovatele T. G. a Z. L. Tuto ústavní stížnost Ústavní soud odmítl a zdůraznil (což platí i pro nyní souzenou věc), že otázka bezvadnosti obžaloby a jejich případných vad se nevyčerpává jen institutem předběžného projednání obžaloby podle § 185 a násl. trestního řádu, tedy možnost nápravy se neomezuje jen na tuto výseč řízení před soudem. Soudy obžalobu posuzují i v dalším průběhu řízení, a to nejen z hlediska formálních kritérií, ale i ve světle dokazování. Případné nedostatky obžaloby tak mohou vyjít najevo i během hlavního líčení (srov. § 221 trestního řádu umožňující soudu vrátit věc státnímu zástupci k došetření). Nedostatky se mohou též bezprostředně promítnout do rozhodnutí ve věci samé (kupř. vydáním zprošťujícího rozsudku).

13. Ústavní soud proto ústavní stížnost stěžovatele odmítl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 28. dubna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru