Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 70/09 #1Usnesení ÚS ze dne 16.04.2009K podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Chomutov
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříktrest odnětí svobody/podmíněné propuštění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 10/53 SbNU 863
EcliECLI:CZ:US:2009:4.US.70.09.1
Datum podání12.01.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 61 odst.1 písm.a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 70/09 ze dne 16. 4. 2009

U 10/53 SbNU 863

K podmíněnému propuštění z výkonu trestu odnětí svobody

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného (soudce zpravodaj) - ze dne 16. dubna 2009 sp. zn. IV. ÚS 70/09 ve věci ústavní stížnosti J. N. proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 10. 2008 č. j. 2 PP 819/2008-13 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2008 č. j. 6 To 807/2008-17, jimiž byla zamítnuta stěžovatelova žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Výrok

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1 a odst. 3 písm. b) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt") domáhal zrušení shora označených usnesení obecných soudů, kterými byla zamítnuta jeho žádost o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody.

Stěžovatel zejména namítl, že mu nebylo řádně doručeno předvolání k veřejnému zasedání, neboť hromadná doručenka nemohla spolehlivě nahradit doklad o doručení do vlastních rukou, že došlo k porušení zásady veřejnosti jako jedné z významných záruk trestního řízení, neboť veřejné zasedání se konalo ve Věznici Všehrdy, kam nemá veřejnost volný přístup a získání informací o konání veřejných zasedání v těchto prostorách je obtížné, kritizoval Okresní soud v Chomutově za vadné vedení dokazování, vadnou protokolaci a obecně formální postoj k celé věci. Krajskému soudu v Ústí nad Labem stěžovatel vytkl, že se neseznámil s důvody, jimiž doplnil svoji stížnost podanou ústně do protokolu, a nevypořádal se s nimi.

Ze spisu Okresního soudu v Chomutově sp. zn. 2 PP 819/2008, který si Ústavní soud vyžádal za účelem ověření stěžovatelových tvrzení, a příloh přiložených k ústavní stížnosti vyplynulo, že ústavní stížností napadeným usnesením okresní soud ve veřejném zasedání zamítl žádost odsouzeného stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v trvání 14 měsíců, jehož konec je stanoven na 23. 4. 2009. Podle odůvodnění napadeného usnesení okresní soud zvážil dosavadní chování odsouzeného a poté dospěl k závěru, že podmínky pro podmíněné propuštění nejsou dány, neboť stěžovatel nepřesvědčil soud o tom, že již povede řádný život. Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodnutí okresního soudu potvrdil; z odůvodnění usnesení je zřejmé, že stížnostní soud rozhodoval pouze na základě stížnosti podané ústně stěžovatelem do protokolu. Podle následného šetření místopředsedkyně Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo písemné odůvodnění stěžovatele nedopatřením vráceno na okresní soud v době, kdy již příslušný spis byl u krajského soudu.

Okresní soud v Chomutově ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 10. 2. 2009 podepsaném předsedkyní senátu 2 PP odmítl, že by veřejnost neměla na veřejné zasedání konané ve Věznici Všehrdy volný přístup, a popsal postup, jakým je toto právo zajištěno. K doručení předvolání stěžovatele k veřejnému zasedání odkázal na postup podle příslušného ustanovení vnitřního a kancelářského řádu s tím, že stěžovatel předvolání řádně a včas podepsal. Tvrzení o neprovedení listinných důkazů a nesprávné protokolaci okresní soud označil za nepravdivá. Stěžovatel nemohl nabízet listiny prokazující možnost jeho pracovního uplatnění, neboť sám uvedl, že nemá zajištěnou práci a bude se hlásit na úřadu práce, k záruce řádné protokolace průběhu jednání předsedkyně senátu okresního soudu poukázala na přítomnost státního zástupce, který by zakročil, pokud by soud odmítl něco zaprotokolovat; v tomto směru žádné námitky ani ze strany stěžovatele vzneseny nebyly. Okresní soud v Chomutově připustil, že Krajský soud v Ústí nad Labem jednal bez písemného odůvodnění stížnosti z důvodu omylu, který vysvětlila místopředsedkyně krajského soudu, stěžovatel však dle jeho názoru k tomuto stavu svým způsobem přispěl, neboť i přes poučení soudu zaslal stížnost přímo krajskému soudu. Okresní soud reagoval i na další námitky týkající se pořízení zvukového záznamu z veřejného jednání, jeho rychlosti či porady senátu a poté označil ústavní stížnost za neoprávněnou.

V replice ze dne 27. 2. 2009 stěžovatel na svých tvrzeních stran průběhu veřejného zasedání ve Věznici Všehrdy setrval. Dodal, že soudu předložil listinné důkazy od Občanského sdružení MOSTY, týkající se jeho možného pracovního místa a bydlení, které měla Věznice Všehrdy odfaxovat Okresnímu soudu v Chomutově současně s jeho žádostí o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody dne 1. 8. 2008. K prokázání svého tvrzení stěžovatel požádal, aby si Ústavní soud v tomto směru vyžádal od Věznice Všehrdy zprávu.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak Ústavní soud ve své dosavadní rozhodovací praxi vyložil, ústavně zaručené právo na to, aby bylo vyhověno žádosti odsouzeného o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody, neexistuje [srov. nález sp. zn. II. ÚS 715/04 ze dne 1. 12. 2005 (N 219/39 SbNU 323)]. Rozhodující kritéria podmíněného propuštění podle ustanovení § 61 odst. 1 písm. a) trestního zákona, která se vztahují na věc stěžovatele, jsou dána jednak podmínkou polepšení odsouzeného, potvrzeného jeho současným chováním a plněním jemu uložených povinností, a jednak existencí takových skutečností, z nichž by bylo možné důvodně usoudit, že odsouzený po předčasném propuštění na svobodu povede řádný život; obě podmínky je nutné splnit kumulativně, přičemž z uloženého trestu musí být vykonána nejméně polovina. Podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je však i při splnění zákonem stanovených podmínek mimořádným zákonným institutem, který dává soudu možnost, nikoliv však povinnost, odsouzeného z výkonu trestu podmíněně propustit. Nejedná se tedy o institut, kterého bude použito automaticky, ale teprve po zhodnocení daných okolností nezávislým a nestranným soudem. Podmíněné propuštění je tak namístě jen tehdy, když vzhledem k účelu trestu a k dalším okolnostem, které mohou mít v tomto směru význam, je odůvodněn předpoklad, že odsouzený povede i na svobodě řádný život a není pro společnost příliš velké riziko jeho recidivy. Očekávání, že pachatel povede po podmíněném propuštění řádný život, musí být důvodné a založené na všestranném zhodnocení pachatelovy osobnosti a dosavadního působení výkonu trestu, jakož i možností jeho nápravy a osobních poměrů (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 629/06 ze dne 1. 11. 2006, ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu nepublikováno, dostupné v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz).

Ústavnísoud zdůrazňuje, že posouzení splnění zákonných podmínek podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody je plně věcí soudcovské úvahy. Je výlučně věcí obecných soudů, aby zkoumaly a posoudily, zda podmínky pro aplikaci tohoto institutu jsou dány, a aby své úvahy v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodnily, čili je z povahy věci založen institut tzv. soudního uvážení směřujícího k vymezení relativně neurčitého pojmu; o relevantní nesprávnost zde může jít jen tehdy, nemohou-li soudem dosažené závěry - vůbec - obstát, zatímco není samo o sobě rozhodné, že význam hledisek, jež pro ně soud pokládal za určující, může být hodnocen též odlišně. Pokud obecný soud zjistí okolnosti související s osobou odsouzeného a po jejich vyhodnocení dospěje k závěru, že požadavek pozitivní prognózy budoucího chování odsouzeného není dán, jde o výraz nezávislého soudního rozhodnutí, který Ústavní soud respektuje. Za důvod svého zásahu považuje až stav, kdy soudy podaný výklad neurčitého pojmu (závislého na soudním uvážení) je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a vybočuje tak ze zásad spravedlivého procesu; teprve tehdy lze mít za to, že bylo dosaženo ústavněprávní roviny problému tím, že podaný právní výklad představuje nepřípustnou svévoli, resp. libovůli. K takovému pochybení v posuzované věci nedošlo.

Ve vztahu ke konkrétním námitkám stěžovatele Ústavnísoud přiznává míru oprávnění pouze stěžovatelově výtce, že soud druhého stupně rozhodl bez znalosti stěžovatelových stížnostních důvodů. I přes tuto kritiku Ústavní soud pokládá za podstatné, že soudy obou stupňů vycházely z relativně pozitivního hodnocení chování stěžovatele ve výkonu trestu, a "snahu" o prokázání polepšení mu neupřely. Jeho chování však nepovažovaly za natolik výjimečné, resp. významné, aby s ohledem na všechny okolnosti garantovalo vedení řádného způsobu života v budoucnu (stěžovatel byl v minulosti opakovaně soudně trestán). Závěr, že dosavadní chování odsouzeného v době výkonu trestu odnětí svobody jakožto dosažený stav polepšení kvalifikovat nelze, byl závěrem, který nevykazoval zjevně omyl či exces a posuzováno pod zorným úhlem pravidel kladených na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny či čl. 6 odst. 1 Úmluvy z ústavněprávního pohledu obstál. K ostatním námitkám Ústavní soud opakuje, že pokud obecné soudy neshledaly, že se od stěžovatele dá očekávat, že v budoucnosti povede řádný život, nešlo o zásah do jeho ústavně zaručených práv. Nelze též učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek pouze z toho důvodu, že návrhu stěžovatele nebylo vyhověno.

Ústavnísoud dále dodává, že záruky Úmluvy, jak se jich stěžovatel domáhal, se na případné podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody nevztahují. Podmíněné propuštění není z hlediska Úmluvy právem, ale privilegiem. Soudní kontrola zákonnosti trestu odnětí svobody se uskutečňuje při odsouzení [čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy] a dodatečnou soudní kontrolu během výkonu trestu, zejména právo požádat o podmíněné propuštění, Úmluva nezaručuje. Kontrola požadovaná čl. 5 odst. 4 Úmluvy je inkorporována v původním (odsuzujícím) rozhodnutím soudu (srov. Repík, B., Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, s. r. o., Praha 2002, 1. vydání, str. 69 a násl.). Totéž lze prohlásit i ve vztahu k zárukám plynoucím z Paktu.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímusoudu nezbylo než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru