Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 7/12 #1Usnesení ÚS ze dne 30.01.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip ochrany legitimního očekávání
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ús... více
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2012:4.US.7.12.1
Datum podání02.01.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 143, § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 7/12 ze dne 30. 1. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatelů 1/ L. K. a 2/ Bc. A. Z., obou zastoupených JUDr. Jiřím Vlasákem, advokátem se sídlem na adrese Plzeň, náměstí Republiky 2, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 18. října 2011 č. j. 12 Co 519/2011-230, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 2. ledna 2012, se stěžovatelé domáhali podle ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces a byla porušena i zásada legitimního očekávání.

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 12 C 814/2009 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se žalobou podanou dne 21. prosince 2009 domáhali proti žalované E. K. zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví, neboť dědicové (účastníci řízení) se nedohodli. Okresní soud ve věci nechal vyhotovit příslušné znalecké posudky a rozsudkem ze dne 14. června 2011 č. j. 12 C 814/2009-118 podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitostem a osobním automobilům podrobně specifikovaným ve výroku tohoto rozsudku zrušil, podíly na movitých věcech a osobních automobilech přikázal do výlučného vlastnictví žalované (výrok I. až IV), žalované uložil povinnost zaplatit každému ze stěžovatelů na vypořádání jejich spoluvlastnických podílů částku 396 334,- Kč (výrok V. a VI.), řízení o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 23 056,- Kč zastavil (výrok VII.), stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 64 152,- Kč (výrok VIII.) a dále stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit České republice do pokladny okresního soudu na státem zálohovaném znalečném částku 672,- Kč (výrok IX.). Okresní soud při rozhodování o uložení povinnosti stěžovatelů k nahrazení nákladů řízení žalované mimo jiné zohlednil skutečnost, že přestože byla cena nemovitostí zjišťována v dědickém řízení, požadovali stěžovatelé po žalované výrazně vyšší vypořádací podíl. Na základě všech provedených důkazů okresní soud dovodil, že by rozhodnutí o přiznání nákladů řízení stěžovatelům nebylo spravedlivé.

Stěžovatelé napadli rozsudek soudu prvního stupně odvoláním co do výroku VIII., kterým soud rozhodl o uložení povinnosti k zaplacení náhrady nákladů řízení žalované ve výši 64 152,- Kč. Krajský soud v Plzni usnesením napadeným ústavní stížností jako soud odvolací rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku VIII. změnil tak, že stěžovatelé jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované náklady řízení v částce 65 952,- Kč (výrok I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že rozhodnutí soudu prvního stupně i rozhodnutí odvolacího soudu nerespektuje zákonná ustanovení o nákladech řízení a argumenty uvedené v odůvodnění nekorespondují s důkazy založenými ve spisu. Stěžovatelé jsou toho názoru, že důkazy v řízení provedené nesvědčí o mimořádném zájmu žalované na vyřešení vypořádání dědictví po jejich zemřelém otci a rozhodnutí obou soudů tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelů a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení ve vztahu k zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud již opakovaně zabýval a uvedl, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02 a III. ÚS 106/11 in http://nalus.usoud.cz). Vzhledem k již zmíněné povaze rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, kdy nelze dovodit bezprostřední souvislost s jinými ústavně zaručenými základními právy a svobodami účastníka řízení, musí zmíněné "kvalifikované vady" dosáhnout značné intenzity, aby bylo dosaženo ústavněprávní roviny porušení tvrzených základních práv.

Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatelé toliko polemizují s odůvodněním soudu prvního stupně a soudu odvolacího, uvedenými v jejich rozhodnutích a předkládají vlastní představu o tom, jak by měly tyto soudy rozhodnout. Takto pojatá ústavní stížnost zůstává zcela v rovině podústavního práva a staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy).

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí plyne, že krajský soud se na základě odvolání stěžovatelů celou věcí řádně zabýval, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výroku pod bodem VIII. o nákladech řízení a přihlédl k důvodům odvolání i obsahu spisu. Odvolací soud se zcela ztotožnil s důvody uvedenými okresním soudem, které ho vedly k uložení povinnosti stěžovatelům zaplatit žalované náklady řízení, neshledal postup okresního soudu dle ustanovení § 143 o. s. ř. nesprávným a pouze výši nákladů řízení upřesnil. Krajský soud své rozhodnutí pak zcela přesvědčivým způsobem odůvodnil. Je zásadně věcí obecných soudů, zda v té které věci ustanovení § 143 o. s. ř. aplikují, přičemž kvalifikované pochybení, které by bylo způsobilé zasáhnout do některého tvrzeného ústavně zaručeného základního práva, Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Ústavní soud se neztotožnil ani s tvrzením stěžovatelů, že aplikací ustanovení § 143 o. s. ř. byla porušena zásada legitimního očekávání. Ústavní soud již v minulosti opakovaně konstatoval, že mezi základní principy právního státu patří neoddělitelně zásada právní jistoty. Její nezbytnou součástí je jak předvídatelnost práva, tak i legitimní předvídatelnost postupu orgánů veřejné moci v souladu s právem a zákonem stanovenými požadavky, jež vylučuje prostor pro případnou svévoli (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. II. ÚS 329/04 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu - svazek 36. Vydání 1. Praha : C.H. Beck, nález č. 39, s. 427 a násl.). Za porušení právní jistoty však nelze považovat případy, kdy soud aplikuje ustanovení, které je součástí právního řádu, jeho rozhodnutí vyplývá z provedených důkazů a je řádně odůvodněno.

Pokud stěžovatelé nesouhlasí se závěry, které byly co do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení v řízení vyvozeny, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do tvrzených základních práv chráněných Listinou základních práv a svobod a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 30. ledna 2012

Vlasta Formánková v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru