Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 699/20 #1Usnesení ÚS ze dne 05.05.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 8
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 8
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na př... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
trestná činnost
dovolání/důvody
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.699.20.1
Datum podání09.03.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 265b odst.1 písm.g, § 2 odst.5, § 2 odst.6

40/2009 Sb., § 145 odst.1, § 358 odst.2 písm.a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 699/20 ze dne 5. 5. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. Ch., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Tomášem Moryskem, advokátem, sídlem 28. října 1001/3, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 4 Tdo 1403/2019-905, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. června 2019 sp. zn. 67 To 211/2019 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 25. března 2019 sp. zn. 1 T 14/2018, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 8, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel (vedle dalších obviněných) byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 (dále jen "obvodní soud") ze dne 25. 3. 2019 sp. zn. 1 T 14/2018 uznán vinný zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), v souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, spáchaných ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, za což byl podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku za použití § 43 odst. 1 trestního zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle § 228 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") byla stěžovateli (vedle dalších spoluobviněných) uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou uhradit poškozenému R. E. náhradu škody ve výši 121 192 Kč a podle § 229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený se zbytkem svého nároku odkázán na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Dále podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli (vedle dalších spoluobviněných) uložena povinnost rukou společnou a nerozdílnou uhradit poškozeným Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, regionální pobočce Praha, pobočce pro hl. m. Prahu a Středočeský kraj, škodu ve výši 59 991 Kč a Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra ČR, pobočce Praha, škodu ve výši 1 313 Kč. Podle § 229 odst. 1 trestního řádu byla poškozená M. Z. odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Proti odsuzujícímu rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání, na základě kterého Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. 67 To 211/2019 ohledně stěžovatele napadený rozsudek podle § 258 odst. 1 písm. d) a f), odst. 2 trestního řádu v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 trestního řádu nově uznal stěžovatele vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku v souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, spáchaných ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, za což mu uložil totožný trest, jaký mu byl uložen rozsudkem obvodního soudu. Obdobně rozhodl ohledně dalších výroků s tím rozdílem, že podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla stěžovateli (vedle dalších spoluobviněných) uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozenému R. E. na náhradě nemajetkové újmy částku ve výši 61 192 Kč a podle § 229 odst. 2 trestního řádu byl poškozený se zbytkem svého nároku odkázán na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 11. 2019 č. j. 4 Tdo 1403/2019-905 odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Ústavní stížnost stěžovatele směřuje do všech výroků napadených rozhodnutí. Stěžovatel předně vytýká dovolacímu soudu, že v rozporu s judikaturou Ústavního soudu nahlíží na posouzení otázky, zda je naplněn tvrzený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Stěžovatel tvrdí, že Nejvyšší soud si vystačil s formalistickým závěrem, že poukazem na daný dovolací důvod se obecně nelze domáhat přezkoumávání skutkových zjištění. V této souvislosti poukázal na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb.), které se týká nedostatků v procesu dokazování za situace, kdy v důsledku těchto nedostatků došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Dále stěžovatel namítá svévolné hodnocení důkazů obecnými soudy s tím, že se podle jeho mínění dostatečně nevypořádaly s námitkami obhajoby a ostatními provedenými důkazy. Tvrdí, že postupem odvolacího soudu došlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius, neboť ačkoliv zmírnil právní kvalifikaci skutku, výrok o trestu ponechal nezměněn, a to při zjištění velmi podstatných skutečností pro zmírnění trestu - tj. že stěžovatel uhradil poškozenému část škody a že stěžovatel zaslal poškozenému omluvný dopis, v němž vyjádřil lítost nad způsobenými zraněními. Navíc měl přihlédnout i k tomu, že stěžovatel je ve třetím stupni invalidity.

6. V další části obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popisuje průběh skutkového děje i průběh předmětného trestního řízení a má za to, že kdyby postupovaly obecné soudy při hodnocení důkazů obezřetněji, musely by dospět k závěru, že vedle sebe stojí dvě rovnocenné verze průběhu skutkového děje, přičemž podle jedné byl aktivním účastníkem potyčky, avšak podle druhé na místě činu vůbec nebyl, neboť byl na toaletě a poté, co se vrátil, byl napaden poškozeným E. Obvodní i městský soud podle jeho názoru automaticky a bez dalšího odmítly jeho obhajobu jako účelovou, a naopak vzaly za prokázanou a důvěryhodnou verzi poškozených. Stěžovatel důkladně rozebírá výpovědi spoluobviněných, svědků a poškozených, poukazuje na rozpory v jejich výpovědích a shrnuje, že obecné soudy na rozpory v obsahu jednotlivých provedených důkazů nikterak nereflektovaly. Domnívá se, že obvodní soud k předmětu řízení přistupoval tendenčně s předem danou touhou ho odsoudit, odvolací soud toto jeho pochybení nezhojil a dovolací soud pouze lakonicky konstatoval, že namítané vady v procesu dokazování nejsou v takovém měřítku, aby došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces, a že proto nemohlo dojít k založení dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud nejprve přistoupil k posouzení, zda je k přezkumu napadených rozhodnutí obecných soudů příslušný a zda je ústavní stížnost přípustná. Ohledně ústavní stížností napadeného rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8 Ústavní soud shledal, že to již bylo rozhodnutím stížnostního soudu zrušeno. Zrušené rozhodnutí není možno podrobit věcnému přezkoumání ze strany Ústavního soudu (a eventuálně ho zrušit podruhé), a proto v tomto směru je ústavní stížnost návrhem, o kterém není Ústavní soud příslušný rozhodnout [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu; viz i nález Ústavního soudu ze dne 16. 6. 2015 sp. zn. I. ÚS 1119/15 (N 116/77 SbNU 697)]. Na druhé straně Ústavní soud shledal svou příslušnost k meritornímu přezkumu dalších napadených rozhodnutí, tedy usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2019 č. j. 4 Tdo 1403/2019-905, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019 sp. zn. 67 To 211/2019. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti a stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

9. V posuzované věci stěžovatel uplatněnými námitkami brojí výlučně proti důkaznímu řízení a hodnocení důkazů. K tomu považuje Ústavní soud za vhodné připomenout, že řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, ale jde o zvláštní řízení, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu zásadně není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. V řízení o ústavní stížnosti se tedy nelze domáhat zpochybnění obecnými soudy učiněných skutkových zjištění a závěrů, a to včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování. Pouze obecný soud hodnotí provedené důkazy podle svého uvážení v souladu s trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Respektuje-li obecný soud při svém rozhodnutí podmínky předvídané ústavním pořádkem a uvede-li, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení posuzovat.

10. Judikatura Ústavního soudu připouští ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky pouze v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.

11. Ústavní soud předně podotýká, že stěžovatel v ústavní stížnosti vznáší obdobné námitky, které uplatnil již v odvolání a následně i v dovolání a se kterými se obecné soudy včetně Nejvyššího soudu náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Tím staví Ústavní soud nepřípustně do role další přezkumné instance. Jak již ale bylo výše řečeno, úkolem Ústavního soudu v žádném případě není opětovně přezkoumávat důvodnost obhajoby stěžovatele, resp. důvodnost vztahu mezi důkazy a usvědčujícími závěry obecných soudů, s výjimkou zjevné svévole v podobě tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými závěry. Podobný exces Ústavní soud v dané věci neshledal. Stěžovatel totiž v ústavní stížnosti ve skutečnosti nepoukazuje na pochybení obecných soudů v důkazním řízení, resp. na tzv. extrémní nesoulad mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, nýbrž polemizuje pouze s výsledkem soudního řízení, který je pro něj nepříznivý, a snaží se jej revidovat prostřednictvím ústavní stížnosti, což však samozřejmě nelze zaměňovat s ústavními zárukami jeho spravedlnosti, a logicky proto ani nemůže požívat ústavní ochrany.

12. Závěry rozhodujících soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a snadno odvoditelné z provedených důkazů. Přehodnocování obvyklých rozporů mezi jednotlivými důkazy, kupříkladu mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi, jež nezakládá extrémní rozpor, nepatří k úkolům Ústavního soudu, a jeho vlastní názory, učiněné v tomto směru, nemohou být důvodem zrušení napadených rozhodnutí (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2019 sp. zn. I. ÚS 3300/19, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz).

13. V podrobnostech odkazuje Ústavní soud na přesvědčivá odůvodnění rozsudků obecných soudů, ze kterých nelze dovodit, že by soudy rekonstruovaly ve výroku popsaný skutkový děj na základě neobjektivního a nekritického hodnocení důkazů či na základě ničím nepodložených domněnek a spekulací. Jejich úvahám, v jejichž rámci vysvětlily i důvody, pro něž odmítly snahy stěžovatele o znevěrohodnění usvědčujících výpovědí poškozených a dalších svědků a prosazení vlastní verze skutkového děje, nelze naopak nic vytknout. S argumentací stěžovatele, jejíž podstatou bylo prezentovat se jako osoba, která se do předmětného konfliktu vůbec nezapojila, se rozhodující soudy dostatečně a řádně vypořádaly. Opakovat na tomto místě souhrn všech usvědčujících důkazů považuje Ústavní soud za nadbytečné.

14. Ve vztahu k výtkám vůči napadenému usnesení Nejvyššího soudu pak může Ústavní soud pouze uvést, že ani v tomto ohledu nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu se jednoznačně podává, že dovolání stěžovatele bylo odmítnuto, neboť námitky stěžovatele vznesené v dovolání neodpovídaly uplatněnému dovolacímu důvodu. Stěžovatel v dovolání polemizoval se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, avšak takové námitky nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu. Dovolací námitky stěžovatele směřovaly toliko do důkazního řízení a jako takové neodpovídaly dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. Přesto se však Nejvyšší soud zabýval otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele a dalších obviněných, avšak ani v něm neshledal jakékoliv pochybení, přičemž k tomuto závěru nemá Ústavní soud žádných výhrad.

15. Nejvyšší soud se výstižně vypořádal též s výtkou stěžovatele týkající se zásady zákazu reformationis in peius v souvislosti s rozhodnutím městského soudu. K tomu je nutné připomenout, že obvodní soud uznal stěžovatele nesprávně vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku v souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, když se v právní větě výroku o vině dopustil chyby spočívající v záměně obviněných. Znak "opětovnosti" spáchání trestného činu výtržnictví totiž omylem přičetl k tíži stěžovateli, když správně se týkal spoluobviněného M. K. Městský soud jako soud odvolací pak dostál své přezkumné povinnosti a zmíněnou vadu k námitce stěžovatele napravil tak, že stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 trestního zákoníku v souběhu s přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku, přičemž uložený trest odnětí svobody ponechal beze změny.

16. Ve zmíněném postupu městského soudu stěžovatel spatřuje porušení zásady zákazu reformationis in peius a je toho názoru, že mu měl být uložen trest nižší. Také touto námitkou se Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je v tomto směru možno beze zbytku odkázat, již zabýval a správně uvedl, že z hlediska v dovolání deklarovaného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu se jedná o námitku právně irelevantní, neboť jde o výhradu procesní, nikoliv hmotněprávní povahy, a že navíc není důvodná ani po stránce věcné. Dodal, že zásadní vliv na určení druhu a výměry trestu, který byl stěžovateli uložen, mělo především to, že vedle méně závažného trestného činu výtržnictví, u něhož došlo k zmírnění právní kvalifikace, stěžovatel svým vytýkaným jednání naplnil v souběhu také všechny zákonné znaky skutkové podstaty podstatně přísněji trestného zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví. Navíc byl stěžovateli uložen trest odnětí svobody na samé spodní hranici příslušné zákonné trestní sazby, přičemž klíčovým kritériem, které soudy nižších stupňů vedly k uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody, byla závažnost zdravotních následků, které stěžovatel s ostatními spoluobviněnými svým společným, vzájemně koordinovaným a brutálním fyzickým atakem způsobili poškozenému R. E. Je tak zřejmé, že postupem městského soudu nedošlo k porušení zásady zákazu reformationis in peius a že Nejvyšší soud se s otázkou dodržení této zásady ústavněprávně konformním způsobem vypořádal.

17. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru