Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 697/20 #1Usnesení ÚS ze dne 21.04.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - MSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha 2
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/obvinění a stíhání
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
základní práva a svo... více
Věcný rejstříkodůvodnění
vazba/důvody
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.697.20.1
Datum podání09.03.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.b, § 134 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 697/20 ze dne 21. 4. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., t. č. ve Vazební věznici Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Ondrejem Štefánikem, Ph.D., advokátem, sídlem Petrská 1136/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2020 sp. zn. 61 To 145/2020 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 7. února 2020 sp. zn. 1 Nt 1003/2020, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 8 odst. 2, odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 90 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), a zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, spáchaný formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku.

3. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 7. 2. 2020 č. j. 1 Nt 1003/2020-33 byl stěžovatel (vedle dalších obviněných) vzat do vazby podle § 73d odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") a § 73b odst. 1 trestního řádu za použití § 68 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) trestního řádu s tím, že vazba se započítává dnem a hodinou zadržení, tj. od 5. 2. 2020 v 6:05 hodin.

4. Stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení obvodního soudu Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným usnesením ze dne 26. 2. 2020 sp. zn. 61 To 145/2020 zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá, že v tak závažných soudních rozhodnutích, jako je vzetí obviněného do vazby, je nepřípustná paušalizace, a že skutečnost, že je důvodná obava z naplnění vazebního důvodu shledána u jednoho obviněného (či více obviněných), nemůže být bez dalšího vztažena i na jiného obviněného. Podotýká, že ohledně vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu se v napadených rozhodnutích uvádí pouze to, že trestná činnost je vysoce společensky škodlivá, byla páchána sofistikovaným způsobem, škoda způsobená jednáním obviněných je velkého rozsahu a všichni obvinění jsou ohroženi vysokou trestní sazbou. Stěžovatel tvrdí, že individuálně a konkrétně se k jeho osobě v napadených rozhodnutích neuvádí nic jiného, přičemž to samé platí i u obviněných K., Š., V., L., K. a U., u kterých nebyl podán návrh na vzetí do vazby. Dovozuje, že není-li dán vazební důvod u jmenovaných obviněných, nemůže být dán ani u něj. Za nepravdivé pak považuje tvrzení orgánů činných v trestním řízení, že by konkrétně on projednávanou trestnou činností získal výnos pohybující se v řádech stovek milionů korun.

6. Dále je stěžovatel přesvědčen, že v jeho případě nedošlo ani k naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. b) trestního řádu. K tomu uvádí, že svědkyně Z. byla v době podání ústavní stížnosti již vyslechnuta a že není zřejmé, jakým konkrétním způsobem by měl ovlivnit obviněné Š., U. (jeho otce) a K., kteří již byli vyslechnuti v procesním postavení obviněných. Také zdůvodnění tohoto vazebního důvodu považuje stěžovatel pro přílišnou obecnost za neakceptovatelné.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu, a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti proto není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

9. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však ve smyslu § 68 odst. 1 trestního řádu nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3662/19, veřejně dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).

10. Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2019 sp. zn. II. ÚS 2583/19). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2005 sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)].

11. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu založené na existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 3301/19).

12. V nyní posuzované věci stěžovatel svými uplatněnými námitkami zpochybňuje důvodnost rozhodnutí o vzetí jeho osoby do vazby a jejich prostřednictvím Ústavní soud žádá, aby napadená rozhodnutí podrobil detailnímu věcnému přezkumu. K takovému zásahu Ústavního soudu však není důvod, neboť obecné soudy srozumitelně a náležitě vysvětlily, proč shledaly vzetí stěžovatele do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a b) trestního řádu nezbytným, přičemž své závěry založily na konkrétních skutečnostech.

13. Jde-li o důvod vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu, obecné soudy dospěly k závěru, že u stěžovatele i dalších spoluobviněných je dána důvodná obava, že by uprchli nebo se skrývali na neznámém místě, neboť jsou důvodně podezřelí ze spáchání vysoce škodlivé trestné činnosti, za kterou získali značný nezákonný majetkový prospěch (nejméně 180 000 000 Kč) a za kterou jim v případě jejího prokázání hrozí vysoké tresty odnětí svobody (až deset let odnětí svobody). Trestné činnosti se obvinění dopouštěli delší dobu a zapojili do ní řadu dalších osob a společností. Městský soud zdůraznil, že se dosud nepodařilo zabezpečit veškeré finanční prostředky nebo majetky pocházející z trestné činnosti, což by mohlo umožňovat obviněným vyhýbání se trestnímu stíhání, a dodal, že důvodnost trestního stíhání jednotlivých obviněných je podrobně popsána v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 2. 2020 na číslech listů 1 až 97 a že důkazy, o které se zahájení trestního stíhání opírá, a právní závěry z nich vyplývající jsou konkrétně popsány na číslech listů 98 až 138 tohoto usnesení.

14. Z odůvodnění napadených usnesení tak vyplývá, že soudy obou stupňů řešily, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a z něhož byl obviněn, byl spáchán stěžovatelem (vedle dalších spoluobviněných) a zda má všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 alinea druhá trestního zákoníku a zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, spáchaného formou spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Poukázaly přitom na konkrétní důkazní prostředky uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 5. 2. 2020, které toto důvodné podezření u stěžovatele v daném stadiu trestního řízení zakládají. Okolnost, že se stěžovatel s jejich závěry neztotožňuje, není sama o sobě důvodem k tomu, aby je Ústavní soud přehodnocoval.

15. Ústavní soud tak nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že není dán důvod vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu. Z napadených usnesení obvodního a městského soudu je zřejmé, o které skutečnosti se opírá závěr, že by se stěžovatel mohl chovat způsobem, který odůvodňuje vzetí do tzv. útěkové vazby. Minimálně okolnost, že stěžovatel je ohrožen uložením trestu odnětí svobody až na deset let, postačuje k závěru, že výše trestu zcela jistě představuje dostatečnou motivaci pro stěžovatele, aby se pokusil uprchnout nebo se skrýval před tímto nepříznivým následkem svého jednání. K tomu Ústavní soud podotýká, že hrozbou vysokým trestem lze odůvodnit uložení tzv. útěkové vazby v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3)]. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani tvrzení stěžovatele, že někteří ze spoluobviněných jsou stíháni na svobodě. Je vždy na posouzení příslušných orgánů činných v trestním řízení, zda bude určitá obviněná osoba stíhána na svobodě či vzata do vazby, proto uvedené tvrzení obviněného je z hlediska rozhodování o vazbě stěžovatele irelevantní.

16. K námitkám ohledně důvodu vazby podle § 67 písm. b) trestního řádu Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu předpokládá pro vzetí do vazby existenci konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že obviněný bude působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní stíhání. O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, zavdá-li obviněný sám svým jednáním příčinu k obavě, že bude koluzně jednat. Na druhé straně však může stačit v závislosti na konkrétním případu i určitá "objektivní konstelace", která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 9. 1994 sp. zn. II. ÚS 138/93 (N 44/2 SbNU 45)].

17. Z rozhodnutí obecných soudů v dané věci je patrné, že tyto při rozhodování o koluzní vazbě stěžovatele podle § 67 písm. b) trestního řádu vedle závažnosti a rozsahu trestné činnosti zohlednily také to, že se trestní řízení nachází ve stadiu, kdy je možné zjistit další skutečnosti opravňující zahájení nebo rozšíření trestního stíhání i u dalších osob, a že je ve věci potřeba vyslechnout ještě celou řadu dalších svědků (konkrétně specifikovaných v ústavní stížností napadeném usnesení městského soudu). Proto je podle jejich přesvědčení dáno důvodné nebezpečí, že stěžovatel (vedle dalších obviněných) by mohl na svobodě na tyto osoby působit. Tuto důvodnou obavu spatřují také v tom, že stěžovatel již prokazatelně některé osoby instruoval, jak vypovídat či nevypovídat, že v průběhu prověřování měl kontaktovat velké množství tzv. bílých koní, na které měl přepisovat obchodní společnosti, a že právě on měl zařizovat pro organizovanou zločineckou skupinu potřebné spojení se zástupci firem na pozicích "bufferů" či "missing traderů", na které má kontakty, jak podrobně rozvádí městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí, na které je v tomto směru možno beze zbytku odkázat. Městský soud také uvedl, že z předloženého spisového materiálu mimo jiné vyplynulo, že stěžovatel měl pro své finanční operace využívat bankovní účty své matky, přítelkyně či zájmových společností, a že se nezdržuje v místě svého trvalého bydliště a své skutečné bydliště skrývá.

18. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za souladná s čl. 8 odst. 5 Listiny. O vazbě rozhodovaly příslušné orgány na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách. K porušení práva na osobní svobodu přitom nemůže dojít tím, že orgán příslušný k rozhodnutí o vazbě vyhodnotí okolnosti tak, že na stěžovatele vazbu skutečně uvalí či rozhodne o jeho ponechání ve vazbě. Žádný, natož extrémní rozpor s požadavky plynoucími z ústavního pořádku Ústavní soud v odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí neshledal.

19. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru