Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 697/14 #1Usnesení ÚS ze dne 02.04.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - OS Liberec
Soudce zpravodajSládeček Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
Věcný rejstříkodůvodnění
trestný čin/krádež
vazba/důvody
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.697.14.1
Datum podání21.02.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 40 odst.2, čl. 8

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.c, § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 67 písm.a


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 697/14 ze dne 2. 4. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudkyň JUDr. Vlasty Formánkové a JUDr. Michaely Židlické o ústavní stížnosti Davida Markytána, t. č. ve Vazební věznici Praha-Ruzyně, zastoupeného JUDr. Josefem Klofáčem, advokátem se sídlem Česká Lípa, Sokolská 270, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec ze dne 9. 12. 2013 č. j. 57 To 31/2013-45 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 21. 11. 2013 č. j. 0 Nt 77/2013-33, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Okresního soudu v Liberci, kterým bylo rozhodnuto o vzetí stěžovatele do vazby, a označené usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočky Liberec, kterým byla zamítnuta stížnost proti uvedenému rozhodnutí Okresního soudu v Liberci. V návaznosti na to se stěžovatel dožaduje propuštění na svobodu.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv garantovaných čl. 8, čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Stěžejní část námitek stěžovatele směřuje proti důvodnosti jeho trestního stíhání, které je proti němu vedeno pro zločin krádeže podle § 205 odst. 1 písm. b), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku a pro přečin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a) trestního zákoníku. Stěžovatel poukazuje na nedostatečnost důkazů o jeho podílu na skutku posuzovaném jako pokračující delikt krádeže a dále tvrdí, že nevěděl, že vozidla, na jejichž prodeji (resp. prodeji jejich součástí) se podílel, byla odcizena.

Stěžovatel dále poukazuje na to, že nabídnul náhradu za vazbu v podobě svého písemného slibu, který podpořil uvedením místa, na kterém se bude zdržovat, a informací o tom, že má zajištěnou práci.

Z těchto důvodů se stěžovatel domáhá, aby Ústavní soud zrušil obě napadená rozhodnutí.

Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud považuje za vhodné upozornit předně na to, že ve své ustálené judikatuře zcela opakovaně a zřetelně akcentuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry trestních soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. O takový případ se v projednávané věci nejedná.

Podle konstantní judikatury je věcí trestních soudů posuzovat, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout za použití jiných prostředků. Posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy) a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení § 67 trestního řádu.

Je tedy především věcí trestních soudů, aby při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v konkrétní věci svědomitě posoudily, zda vazba je v daném případě opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Rozhodování o vazbě přitom může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Ústavní soud dále podotýká, že k naplnění zákonného důvodu vzetí do vazby a tím i k ústavněprávně souladnému odůvodnění může stačit v závislosti na individuální okolnosti konkrétního případu i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu obviněného, ale i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia vyšetřování (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 62/96, II. ÚS 124/97, IV. ÚS 137/2000 či III. ÚS 566/03).

Z ústavněprávního hlediska proto považuje Ústavní soud za podstatné především to, zda a jak se trestní soudy vypořádaly s důvody vazby. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že Okresní soud v Liberci i Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, vycházely z dostatečného množství poznatků a podkladů, které jim umožnily zákonným způsobem zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro zajištění osoby stěžovatele.

V projednávané věci soudy identifikovaly dva důvody vazby, a to důvody vazby útěkové a předstižné podle § 67 písm. a) a c) trestního řádu. Je třeba připustit, že odůvodnění obou napadených rozhodnutí soudů vykazují určité nedostatky, když ve vztahu k důvodu útěkové vazby poukazují mj. na hrozbu vysokým trestem, kterou ovšem nijak blíže nespecifikují. Takové vady nicméně nedosahují potřebné intenzity, která by Ústavní soud opravňovala ke kasačnímu zásahu. Mimo jiné i proto, že v dalších bodech již soudy důvody vazby dostatečně konkrétně dokládají (absence stálého bydliště, absence zaměstnání, opakované předchozí potrestání pro stejný druh trestné činnosti), přičemž neopomíjejí ani podmínku týkající se důvodnosti trestního stíhání. Srozumitelným a zákonu odpovídajícím způsobem je rovněž odůvodněno to, proč nebyl přijat písemný slib obviněného jako náhrada vazby. Podle přesvědčení Ústavního soudu proto napadená usnesení trestních soudů z hlediska ústavních požadavků kladených na obsah vazebních rozhodnutí obstojí.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. dubna 2014

JUDr. Vladimír Sládeček

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru