Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 695/10 #1Usnesení ÚS ze dne 20.04.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - VS Praha
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na poučení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důka... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
důkaz/volné hodnocení
trestný čin/spolupachatelství/účastenství
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.695.10.1
Datum podání10.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 248, § 9 odst.2

141/1961 Sb., § 125, § 2 odst.6, § 2 odst.5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 695/10 ze dne 20. 4. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti R. D., zastoupeného JUDr. Ing. Tomášem Bouzkem, advokátem Advokátní kanceláře se sídlem v Českých Budějovicích, Česká 43, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2009 č. j. 4 Tdo 1203/2009-2268, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2009 č. j. 9 To 115/2008-2113 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2008 č. j. 16 T 20/2008-1865, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá s odvoláním na porušení práva na spravedlivý proces, jakož i práva na věcné projednání mimořádného opravného prostředku, garantovaného čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních práv a svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě, zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

2. Jak stěžovatel uvádí v ústavní stížnosti rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 1. 2009 č. j. 9 To 115/2008-2113, byl k odvolání stěžovatele a spoluobviněného V. F. zrušen výrok o trestu rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 9. 2008 č. j. 16 T 20/2008-1865, jímž byli oba spoluobvinění uznáni vinnými ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), ve formě spolupachatelství podle § 9 odst. 2 tr. z. a byli oba odsouzeni k trestu odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou, zároveň jim byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání spojeného s hmotnou odpovědností a ostrahou osob a majetku v trvání sedmi let a byla jim uložena společně a nerozdílně povinnost nahradit poškozenému škodu ve výši 28.203.931,- Kč. Vrchní soud v Praze shora citovaným rozsudkem při nezměněném výroku o vině odsoudil stěžovatele k trestu odnětí svobody v trvání devíti let a spoluobviněného V. F. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců se zařazením obou spoluobviněných k výkonu trestu odnětí svobody do věznice s ostrahou a taktéž jim oběma uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu povolání spojeného s hmotnou odpovědností a ostrahou osob a majetku v trvání sedmi let. Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal stěžovatel a spoluobviněný V. F. dovolání, které však Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 11. 2009 č. j. 4 Tdo 1203/2009-2268 podle § 265i odst. 1 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád" nebo "tr. ř."), odmítl.

3. Napadenému rozsudku soudu prvního stupně stěžovatel vytýká, že v odůvodnění v řadě případů podstatně zkreslil provedené důkazy a dospěl tak k naprosto nesprávným skutkovým zjištěním. Odůvodnění tohoto rozsudku považuje stěžovatel za velmi precizní a podrobné, v některých klíčových momentech ale jednostranně hodnotící, kdy odůvodnění rozsudku vyzdvihuje momenty svědčící o stěžovatelově vině a zároveň opomíjí jiné skutečnosti či možný výklad, který by byl pro stěžovatele příznivější.

4. Meritum ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky směřují proti rozhodnutí odvolacího soudu, který se podle stěžovatelova názoru nevypořádal s jeho konkrétními odvolacími námitkami a omezil se na obecné opakování, že je prvoinstanční rozsudek bezvadný. Rozhodl tak o jeho odvolání zcela formálně a nenaplnil úlohu druhé instance oprávněné a povinné napadené rozhodnutí přezkoumat v plném rozsahu Stěžovatel přitom v podaném odvolání uváděl na svoji obhajobu, že jakákoliv třetí osoba měla přístup do předních částí podzemních prostor banky a tuto osobu nemohla zaznamenat žádná kamera, neboť tam není žádná kamera nainstalována. Jeho tvrzení, že tato třetí osoba stěžovatele a spoluobviněného F. v prostorách banky přepadla, obecné soudy nevyvrátily. Stěžovatelem navrhované doplnění důkazního řízení výslechem J. C., bývalého zaměstnance poškozené bezpečnostní agentury, odvolací soud neprovedl. Odvolací soud se také nevypořádal s jeho námitkou stran věrohodnosti svědka J. B., s jeho poukazem na nečekanou změnu ve složení osádky, jež vylučovala zinscenování loupeže peněz, a s pachovou stopou sejmutou z kovových pout. Stěžovatel v podaném odvolání rovněž vyvracel závěry soudu o tom, že zaměstnanci byli pravidelně školeni a měli jasné a konkrétní pokyny pro výkon svého zaměstnání.

5. Stěžovatel napadenému rozhodnutí odvolacího soudu dále vytýká, že soud bez provedeného dokazování zásadně změnil dosavadní skutková zjištění nalézacího soudu když uzavřel, že výsledky provedeného dokazování svědčí pro závěr, že prvotní impuls ke spáchání činu vzešel od stěžovatele a na tomto novém skutkovém zjištění postavil rozhodování o výši trestu stěžovatele a spoluobviněného. Toto nové skutkové zjištění odvolacího soudu není podle stěžovatele ničím podloženo a nemá svůj odraz ani ve skutkové větě výroku o vině, který zůstal napadeným rozhodnutím nedotčen. Odvolací soud tak daným postupem porušil podle názoru stěžovatele ustanovení § 263 odst. 7 tr. ř., podle něhož odvolací soud může z hlediska změny nebo doplnění skutkových zjištění přihlížet jen k důkazům, které byly provedeny ve veřejném zasedání před ním; tyto důkazy hodnotí v návaznosti na důkazy provedené soudem prvního stupně v hlavním líčení. Odvolací soud je vázán hodnocením těchto důkazů soudem prvního stupně s výjimkou těch důkazů, které odvolací soud sám ve veřejném zasedání znovu provedl. Odvolací soud tak podle názoru stěžovatele porušil ústavně garantovanou zásadu přímosti a dvojinstančnosti, když nedal stěžovateli možnost procesně reagovat na nové skutkové zjištění, ať již vyjádřením či důkazním návrhem.

6. Z hlediska základních ústavním pořádkem zaručených práv porušil odvolací soud stěžovatelovo právo na obhajobu i tím, že při udělení slova ke konečným návrhům, resp. k závěrečnému vyjádření ve smyslu § 235 odst. 3 věta druhá tr. ř. poučil oba obžalované výslovně tak, že se sice mají právo k věci vyjádřit, nicméně pouze tak, zda souhlasí či nesouhlasí s vyjádřením svých obhájců. Stěžovatel byl proto nucen omezit své závěrečné vyjádření na souhlas se závěrečnou řečí obhájce. Stěžovatel proto navrhuje, aby si Ústavní soud vyžádal a následně provedl v tomto směru důkaz přehráním zvukového záznamu z veřejného zasedání odvolacího soudu. Postupem odvolacího soudu tak byly s ohledem na shora uvedené porušeny zásady spravedlivého procesu, přičemž odůvodnění jeho rozhodnutí je podle stěžovatelova názoru zcela nekonkrétní a obecné, což zakládá jeho nepřezkoumatelnost.

7. Napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel vytýká, že aniž by se jakkoli vyjádřil k závěrům nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04, odmítl se stěžovatelem uplatněnými námitkami zabývat a podané dovolání odmítl. Vzhledem ke všem výše uvedeným námitkám stěžovatel v závěru ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

II.

8. K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 16T 20/2008 a vyžádal si k ústavní stížnosti vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích.

9. Nejvyšší soud ve svém vyjádření uvádí, že v ústavní stížností napadeném usnesení ze dne 5. 11. 2009 konstatoval, že námitky uplatněné obviněnými nejsou podřaditelné pod zákonný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V posuzovaném případě nebyl zjištěn ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními a závěry učiněnými soudy prvního a druhého stupně. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání tak, že bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto. Jelikož tedy nelze mít za to, že by napadeným usnesením Nejvyššího soudu mohlo být porušeno stěžovatelem tvrzené základní právo, navrhuje odmítnutí ústavní stížnosti.

10. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvádí, že k zásadní stěžovatelově námitce, která se týká údajného porušení v ústavní stížnosti citovaného ustanovení trestního řádu odvolacím soudem plně odkazuje na odůvodnění jeho rozsudku ze dne 14. 1. 2009, zejm. na str. 4-8, s tím, že přezkumnou povinnost odvolací soud splnil. Odvolací soud se vypořádal s námitkami stěžovatele, který v odvolání oponoval tomu, jak soud prvního stupně hodnotil provedené důkazy, a v té souvislosti namítal i pochybení soudu při objasnění skutečného stavu věci při stále uplatňované obhajobě, že se ničeho závadného, natož pak trestného, nedopustil a měl být proto obžaloby zproštěn. Vypořádal se i s námitkami, resp. návrhy na doplnění dokazování (str. 7 odůvodnění). Role stěžovatele byla ze souhrnu provedených důkazů zřejmá a našla výraz v uložení přísnějšího trestu oproti spoluobviněnému, byť odvolací soud tresty uložené soudem prvního stupně označil za příliš přísné u obou obviněných. Ve svém novém rozhodnutí o trestech odvolací soud tyto i diferencoval, jak mu to ostatně zákon ukládá -ai zde soud odkazuje na závěry obsažené v odůvodnění rozsudku, zejména jde o str. 9. Za popsané situace soud považuje tvrzení stěžovatele o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se zákonem, za nepodložené a závěrem proto soud navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, případně zamítnuta.

11. Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádření zásadně odmítá argumentaci stěžovatele, že by se nalézací soud při hodnocení důkazů uchýlil, a to nejen v klíčových momentech, jak tvrdí stěžovatel, k jednostrannému hodnocení důkazů, aby byly vyzdvihovány především okolnosti a skutečnosti svědčící o vině obviněných při současném opomíjení jiných skutečností či odlišných výkladů, jež by mohly znamenat ať jednotlivě, či v souhrnu, pro stěžovatele příznivější hodnocení. V tomto směru si krajský soud dovoluje odkázat na příslušné pasáže odůvodnění svého rozsudku vztahující se k hodnocení důkazů, které bylo přísně v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. ř., a to při důsledném naplnění zásady zakotvené v ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř. Veškerá obhajoba stěžovatele byla zohledněna a prověřena, v řadě případů nalézací soud z vlastní iniciativy zajišťoval a prováděl důkazy nad rámec důkazních návrhů jednotlivých stran a bezezbytku tak naplnil zásadu vyhledávací. Rozsah prováděného dokazování nikdo z obviněných, jakož ani státní zástupce v průběhu trestního řízení, nijak nenamítal, právě naopak, jak ostatně připouští i stěžovatel. Po provedeném dokazování před prvostupňovým soudem vznesl pouze stěžovatel jediný důkazní návrh, který byl pro nadbytečnost zamítnut (v podrobnostech strana 33 odůvodnění rozsudku a číslo listu 1841 spisu). Krajský soud se rovněž dostatečně zevrubně a věcně věnoval posouzení věrohodnosti jednotlivých svědků, především J. B. Rovněž tak je názoru, že stěžovatel se dopustil jednání ve formě úmyslu přímého ve smyslu § 4 písm. a) tr. z. účinného do 31. 12. 2009 a příslušné pasáže rozsudku krajského soudu nejsou v tomto ohledu rozporuplné a nejasné. V návaznosti na argumentaci stěžovatele a námitky vztahující se k rozhodovací činnosti prvostupňového soudu navrhuje krajský soud zamítnutí ústavní stížnosti. V případě, že by Ústavní soud stížnosti zčásti vyhověl, nechť je zrušeno pouze rozhodnutí soudu dovolacího nebo odvolacího a ve vztahu k návrhu na zrušení soudu prvního stupně je ústavní stížnost zamítnuta.

12. Shora uvedená vyjádření Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích k ústavní stížnosti neobsahují žádná nová tvrzení či skutečnosti způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, který k nim proto nepřihlížel. Z hlediska procesní efektivity nebylo tedy účelné je zasílat stěžovateli na vědomí.

III.

13. Ústavní soud ve své judikatuře ustáleně zdůrazňuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")] a nikoliv "běžné" zákonnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Ústavní soud se proto nezabývá eventuálním porušením běžných práv chráněných jednoduchým právem, pokud ovšem takové porušení současně neznamená vybočení z mezí daných rámcem ústavně garantovaných základních lidských práv (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")(.

14. Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud v prvé řadě konstatuje, že stěžovatel polemizuje především s postupem a skutkovými závěry odvolacího soudu, přičemž stěžovatel sám považuje odůvodnění rozsudku nalézacího soudu za velmi precizní a podrobné, až na podle jeho názoru nesprávně vyvozené skutkové závěry o jeho vině.

15. K těmto stěžovatelovým námitkám k hodnocení provedených důkazů a učiněným skutkovým závěrům Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. To se týká i stěžovatelových námitek k nevyslechnutí svědka J. C., k věrohodnosti svědka J. B., k nezohlednění změny ve složení osádky služebního vozidla, k přístupu i třetí osoby do prostoru banky, k proškolení zaměstnanců a k možnému příznivějšímu výkladu provedených důkazů. Ústavní soud ze spisového materiálu zjistil, že nalézací soud velmi podrobně a pečlivě v odůvodnění svého rozhodnutí zhodnotil celý průběh důkazního řízení, jak v ústavní stížnosti připouští i stěžovatel, a na základě učiněných skutkových zjištění dospěl k jednoznačnému závěru o stěžovatelově vině ze spáchání předmětného trestného činu (viz č. l. 1869-1911). V odůvodnění rozhodnutí se nalézací soud výslovně zabýval i věrohodností svědka J. B. a jeho výpověď shledal za věrohodnou (č. l. 1890). Zabýval se rovněž možnou přítomností třetí osoby v prostoru banky, změnou ve složení osádky vozidla a identifikací pachové stopy z kovových pout. Po obsáhlém zhodnocení provedených důkazů nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že si je vědom, že i přes obsáhlé a zevrubné dokazování neměl k dispozici přímý důkaz, závěr o vině obou obviněných však byl učiněn na podkladě série nepřímých důkazů, které ve svém důsledku činily ucelený, ničím nenarušený, řetězec důkazů (č. l. 1906). Odvolací soud se hodnocením důkazního řízení před nalézacím soudem podrobně zabýval na č. l. 2116-2120 svého rozhodnutí a shledal námitky uplatněné obviněnými v odvolání ve své podstatě za rozvedení námitek uplatněných v hlavním líčení, s nimiž se již nalézací soud dostatečně vypořádal. Pokud jde o stěžovatelem v odvolání navrhovaný důkaz výslechem J. C., pak provedení tohoto důkazu shledal odvolací soud nadbytečným.

16. Ústavnímu soudu nenáleží ve smyslu shora zmíněné zásady volného hodnocení důkazů provádět přehodnocování dokazování, jež obecné soudy provedly. V úvahu takové přezkoumání a přehodnocení dokazování obecných soudů přichází pouze v případě, zjistí-li libovůli v jejich postupu, tj. pokud v soudním rozhodování jsou obecnými soudy vyvozená skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, resp. tehdy, jestliže z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi úvahami při hodnocení důkazů a skutkovými zjištěními na jedné straně a právními závěry na straně druhé (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 3, nález č. 34, str. 257).

17. Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno obsáhlé dokazování opravňující soudy rozhodnout. Obecné soudy při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily při vyvození právního závěru o vině stěžovatele. Ústavní soud při posuzování předmětné ústavní stížnosti libovůli v postupu obecných soudů, svědčící o porušení základních práv a svobod stěžovatele, jež by odůvodňovalo jeho zásah, neshledal. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jehož má na mysli ustanovení čl. 40 odst. 1 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Ústavní soud nemůže v tomto směru činnost obecných soudů nahrazovat. Napadené rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, tak nevybočilo z mezí ústavnosti. Nesouhlas stěžovatele s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti a tvrzení uváděná stěžovatelem ji neposunují do ústavně právní roviny.

18. Ke stěžovatelově námitce, že odvolací soud bez provedeného dokazování zásadně změnil dosavadní skutková zjištění nalézacího soudu, Ústavní soud uvádí, že odvolací soud na základě svého přesvědčení, že tresty uložené oběma obviněným jsou nepřiměřeně přísné, stanovil obviněným tresty mírnější, přičemž považoval za nezbytné diferencovat mezi obviněnými, kdy přihlédl k roli stěžovatele, která byla oproti jeho spolupachateli aktivnější. Tento jeho závěr se nedotkl obsahu skutkové věty výroku o vině ani právní kvalifikace spáchaného trestného činu z rozsudku soudu prvního stupně. Pokud stěžovatel namítá, že odvolací soud porušil zásadu přímosti a dvojinstančnosti a stěžovatel tak neměl možnost reagovat na konstatování soudu o jeho prvotním impulsu ke spáchání trestného činu, pak je třeba v této souvislosti primárně zdůraznit - bráno obecným pohledem - že Ústavní soud neposuzuje postup orgánů veřejné moci ani převážně ani výlučně jen v jeho formálním vyjádření. Naopak, ať už při konkrétní či abstraktní kontrole norem či při přezkumu výkonu státní moci zvažuje skutečnou povahu konkrétního postupu orgánů veřejné moci a v něm poté nalézá případný zásah do základních práv a svobod v jejich materiálním pojetí. Tímto přístupem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává.

19. Smyslem lidskoprávních principů, nalézajících své vyjádření v zákazu změny skutkového stavu odvolacím soudem bez opakování relevantních důkazů provedených soudem prvního stupně, je ve vztahu k obviněnému umožnit mu - realizací zásady ústnosti a bezprostřednosti řízení - provádět efektivní obhajobu. Konkretizováno v kontextu předmětného odvolacího řízení, jde v ústavněprávní rovině o umožnění realizace obhajoby stěžovatele umožňující bránit se proti změně skutkových zjištění, učiněných odvolacím soudem po opakování dokazování, v neprospěch obviněného. Ústavní soud zde zdůrazňuje aspekt "neprospěchu" obviněného, kdy při neexistenci negativního dopadu do sféry obviněného nelze požadavku zaručení takové obrany rozumně přiznat ústavní dimenzi (viz k tomu např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3108/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Stěžovatelova argumentace nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 639/03 je v tomto ohledu proto nepřípadná.

20. Stěžovatel dále namítá porušení jeho práva na obhajobu tím, že při udělení slova ke konečným návrhům v závěru veřejného zasedání nebyl odvolacím soudem dostatečně poučen. Zákonná úprava řízení o odvolání v § 235 odst. 3 věta druhá tr. ř. stanoví, že po provedení důkazů udělí předseda senátu slovo ke konečným návrhům. Je-li osobou, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obviněný, má právo mluvit poslední. Z uvedeného je zřejmé, že právo na udělení slova ke konečným návrhům je vázáno na podmínku, že při veřejném zasedání byly prováděny důkazy. Tyto úvahy jsou opřeny o teorii trestního procesu, která konečné návrhy považuje za obdobu závěrečných řečí a posledního slova v hlavním líčení. Mají podle ní vytvořit stranám prostor vyjádřit stanovisko k doplnění dokazování a jeho vlivu na přezkoumávané rozhodnutí (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád, II. díl. 6. vyd. Praha: C.H.BECK, 2008, s. 2054). Za situace, kdy odvolací soud se zcela ztotožnil s rozsahem skutkových zjištění, jak je učinil soud nalézací, a shledal je dostatečnými i pro rozhodnutí o odvolání, tudíž neprováděl další dokazování ve věci, nelze ve stěžovatelem namítaném postupu odvolacího soudu spatřovat dotčení jeho ústavně zaručených práv na obhajobu.

21. Ohledně stěžovatelových námitek směřujících do dovolacího řízení postačí poukázat na výstižné odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel v dovolání uplatnil výlučně námitky skutkové, resp. procesní, které žádný ze způsobilých dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení § 265b tr. ř. nenaplňují. Dovolací soud proto z hlediska těchto námitek rozhodnutí odvolacího soudu věcně přezkoumat nemohl a nelze tudíž sdílet názor stěžovatele o porušení jeho práva na věcné projednání mimořádného opravného prostředku podle čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Nejvyšší soud se ostatně nad rámec odmítnutí dovolání zabýval důkazním řízením v posuzované věci a konstatoval, že se v daném případě nejedná o extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy prvního a druhého stupně (č. l. 2270-2271). Situace obdobná těm, v nichž se Ústavní soud přiklonil k širšímu pojetí tohoto dovolacího důvodu (srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. IV. ÚS 565/02, IV. ÚS 216/04 a I. ÚS 55/04) zde není, jelikož není dovoditelný stav zjevného (extrémního) rozporu mezi tím, co bylo podle obsahu spisu v řízení zjištěno, a skutkovými závěry uvedenými ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku (srov. též sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 4/04, II. ÚS 193/04, I. ÚS 585/04, I. ÚS 670/05, II. ÚS 29/06, II. ÚS 283/06, II. ÚS 566/06).

22. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud nezjistil v postupu obecných soudů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, nezbylo než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru