Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 695/05 #1Usnesení ÚS ze dne 23.10.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS České Budějovice
SOUD - OS České Budějovice
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkžaloba/na plnění
restituční nárok
náhrada
petit
Závazek
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.695.05.1
Datum podání26.10.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 14, § 16, § 23


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 695/05 ze dne 23. 10. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného v právní věci stěžovatelky M. P., zastoupené advokátkou JUDr. Ivou Háječkovou, se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 6, České Budějovice, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1309/2005-92 ze dne 21. 7. 2005, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 6 Co 2045/2002-59 ze dne 17. 10. 2002 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 9 C 105/2001-45 ze dne 25. 4. 2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní soud obdržel dne 26. 10. 2005 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jehož prostřednictvím se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.

Rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") č. j. 9 C 105/2001-45 ze dne 25. 4. 2002, byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti Jihočeské univerzitě v Českých Budějovicích, Školnímu zemědělskému podniku (dále jen "vedlejší účastnice"), o zaplacení částky 45 471 Kč s příslušenstvím. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") následně rozsudkem č. j. 6 Co 2045/2002-59 ze dne 17. 10. 2002 rozhodnutí okresního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelky bylo usnesením Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1309/2005-92 ze dne 21. 7. 2005 odmítnuto jako nepřípustné pro absenci zásadního právního významu řešené otázky.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že obecné soudy řádně nezjistily skutkový stav věci a následně věc po právní stránce nesprávně posoudily, čímž porušily její ústavně zaručené právo vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, a dále rovněž čl. 4, čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 3 Listiny. Obecné soudy dle názoru stěžovatelky nesprávně interpretovaly stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 1995, Cpjn 36/95, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 4/1996 pod číslem 16, a ustanovení § 14 a § 16 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Za situace, kdy mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nedošlo k dohodě o formě náhrady, kdy vedlejší účastnice uznala svůj závazek co do důvodu a výše a kdy byly stěžovatelce ze strany vedlejší účastnice jako náhrada nabídnuty toliko věci pro ni neupotřebitelné, měly obecné soudy její žalobě vyhovět a nahradit chybějící dohodu účastníků svým rozsudkem, tzn. uložit vedlejší účastnici povinnost uhradit předmětnou částku nebo případně poskytnout naturální náhradu ve formě pro stěžovatelku přijatelné. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytkla, že se nezabýval právními otázkami, které předestřela v doplnění svého dovolání, a že nepřistoupil ke kasaci chybných rozhodnutí okresního a krajského soudu. Ze všech výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 1309/2005-92 ze dne 21. 7. 2005, rozsudek krajského soudu č. j. 6 Co 2045/2002-59 ze dne 17. 10. 2002 a rozsudek okresního soudu č. j. 9 C 105/2001-45 ze dne 25. 4. 2002 zrušil. V závěru ústavní stížnosti pak stěžovatelka podrobně rozvedla průběh jednání s vedlejší účastnicí ve věci poskytnutí náhrady a předložila svůj osobní náhled na předmětný spor.

V přípise ze dne 27. 10. 2005, doručeném Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2005, doplnila stěžovatelka svou ústavní stížnost jednak vylíčením okolností, týkajících se odsouzení a následné soudní rehabilitace jejího otce T. P., a dále o argument, že obecné soudy měly v jejím případě aplikovat ustanovení § 23 odst. 1 zákona o půdě a přiznat jí náhradu v penězích, neboť vedlejší účastnice byla přidruženou součástí Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích a současně právnickou osobou ve smyslu § 18 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, od státu odlišnou. Ostatně i v případě, že by přiznání peněžité náhrady nebylo možné, měly obecné soudy vést účastníky řízení ke smírnému vyřešení sporu nebo rozhodnout o formě náhrady. Úplné zamítnutí žaloby označila stěžovatelka za nespravedlivé a tíživé, neboť je oprávněnou věřitelkou vedlejší účastnice, ta však svůj závazek doposud nesplnila.

II.

Ústavní stížnost byla podána včas, byla přípustná a splňovala i veškeré další formální a obsahové náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, bylo tedy možno přistoupit k věcnému přezkumu napadených rozhodnutí. Ústavní soud si za tímto účelem vyžádal spis okresního soudu sp. zn. 9 C 105/2001. Poté, co Ústavní soud napadená rozhodnutí přezkoumal, shledal, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li by takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, byl by Ústavní soud povolán k jejich ochraně zasáhnout. Ačkoliv stěžovatelka v obecné rovině namítala rovněž nedostatky ve skutkových zjištěních, podstatu její ústavní stížnosti tvořila polemika s právními závěry obecných soudů, vztahujícími se k aplikaci ustanovení § 14, § 16 a § 23 zákona o půdě, z ustálené judikatury Ústavního soudu přitom vyplývá, že nesprávná aplikace právního předpisu by mohla být důvodem pro zrušení rozhodnutí orgánu veřejné moci toliko tehdy, jednalo-li by se o aplikaci zjevně svévolnou, argumentačně vybudovanou bez přesvědčivého a racionálního logického odůvodnění, tedy objektivně neakceptovatelnou (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 74/02, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 28, nález č. 126, str. 85 a násl.). Sama skutečnost, že byl při výkladu jiných než ústavních předpisů aplikován právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá dotčení v jejich ústavně zaručených právech.

Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že obecné soudy interpretovaly jednotlivá zákonná ustanovení způsobem porušujícím její ústavně zaručená práva. Argumentace obecných soudů, vztahující se k zamítnutí stěžovatelčiny žaloby, byla opřena jednak o stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1995, Cpjn 36/95, dle nějž "soud může uložit platební povinnost žalovaného jen ohledně finanční náhrady za pozemky ve smyslu § 16 odst. 1 zákona o půdě, a nikoliv ohledně ostatních náhrad. Protože je např. v ust. § 16 odst. 4 zákona o půdě stanoveno, v čem náhrada spočívá (ve věcech nebo v podílu na jmění), nemůže soud přiznat náhradu jinou, i když byla uplatněna žalobou, pokud se ovšem účastníci nedohodli jinak", a dále, ačkoliv výslovný odkaz v odůvodnění napadených rozhodnutí chybí, byl zjevně brán v potaz rovněž právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1996 sp. zn. 3 Cdon 1117/96 (publikovaném in Spáčil, J., Barešová, E.: Zemědělské restituce a soudní praxe, nakladatelství C. H. Beck, Praha, 1998, s. 74 a násl.) a v na něj navazujícím nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 28/98 ze dne 3. 5. 1999 (publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 14, nález č. 65, str. 73 a násl.). V posledně uvedených rozhodnutích bylo konstatováno, že řízení o žalobě, které se opírá o ustanovení § 16 odst. 6 ve spojení s § 16 odst. 4 zákona o půdě, je řízením, kdy soud rozhoduje o zvláštním způsobu vypořádání nároku žalobců vyplývajícím z právního předpisu, a proto není vázán návrhy účastníků a může jim přisoudit více, resp. něco jiného, než čeho se domáhali. Žalobu tedy nelze zcela zamítnout jen proto, že se žalobce přednostně domáhal peněžitého plnění, tzn. způsobu vypořádání, který, nedošlo-li k dohodě, nebyl ze zákona možný.

Stěžovatelce je tedy možno přisvědčit v tom, že obecné soudy nebyly vázány petitem žaloby a mohly nad jeho rámec zavázat vedlejší účastnici k naturálnímu plnění. Jak patrno z odůvodnění napadeného rozsudku okresního soudu, ten toto řešení sice zvažoval, nicméně v konečném důsledku přihlédl k vyjádřením stěžovatelky, resp. jejího právního zástupce, z nichž vyvodil, že stěžovatelka měla zájem toliko o plnění v peněžní formě. Dle okresního soudu proto nebylo namístě rozhodovat nad rámec petitu a přiznat náhradu naturální, neboť stěžovatelka tuto odmítala. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že přestože měla stěžovatelka možnost na argumentaci okresního soudu v odvolacím řízení reagovat a upřesnit svá tvrzení v tom smyslu, že její předchozí vyjádření nebyla správně interpretována a že je ochotna naturální plnění přijmout, ale v jiné podobě, než ve které jí bylo nabízeno vedlejší účastnicí, neučinila tak a toliko opakovala argumenty obsažené v žalobě. Skutečnost, že se domnívá, že jí mělo být v případě nemožnosti poskytnutí peněžní náhrady přiznáno alespoň plnění naturální, uvedla stěžovatelka teprve v přípisu ze dne 8. 6. 2005, jímž doplnila své dovolání ze dne 20. 1. 2003. Za těchto okolností neměl Ústavní soud za to, že by aplikace relevantních zákonných ustanovení provedená okresním a krajským soudem byla v rozporu s ústavně zaručeným právem stěžovatelky na spravedlivý proces. Ve vztahu k aplikovatelnosti ustanovení § 23 zákona o půdě je pak možno odkázat na podrobný rozbor obsažený v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Cdon 993/1996 ze dne 5. 3. 1996, z nějž obecné soudy při řešení projednávané věci vycházely.

Co se týče skutkového stavu, stěžovatelka v ústavní stížnosti blíže nerozvedla, v čem spatřovala namítaný rozpor, nicméně klíčové závěry obecných soudů, že mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí nedošlo k dohodě o formě náhrady a že stěžovatelce bylo ze strany vedlejší účastnice nabízeno plnění, které tato z důvodu jeho tvrzené neupotřebitelnosti odmítla, nebyly stěžovatelkou nikterak zpochybněny. Ani v tomto ohledu tedy Ústavní soud žádné pochybení neshledal.

Nebylo možno přisvědčit ani námitkám stěžovatelky směřujícím vůči usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud v této souvislosti především odkazuje na svou ustálenou judikaturu, v níž vymezil vztah mezi rozhodováním Ústavního a Nejvyššího soudu následovně: "Zatímco primárním úkolem Nejvyššího soudu ČR je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva, a to především i v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu, úkolem Ústavního soudu je posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelů. Při tomto právním a ústavněprávním vymezení funkcí těchto orgánů veřejné moci Ústavní soud plně respektuje jím samotným opakovaně vyslovené stanovisko, že úvahu obecného soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae." (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 280/03 ze dne 17. 12. 2003, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 31, str. 383 a násl.). Nejvyšší soud v odůvodnění svého rozhodnutí řádně vyložil, proč nepovažoval otázku řešenou odvolacím soudem za otázku zásadního právního významu; pochybil toliko v závěru, týkajícím se nemožnosti uplatnění dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu. Ačkoliv byl právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto ohledu v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05, I. ÚS 2030/07 a II. ÚS 2339/07 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), Ústavní soud zohlednil, že se Nejvyšší soud sám, přes formální konstatování, že námitky stěžovatelky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, těmito námitkami částečně zabýval, a nadto byly napadené rozsudky okresního a krajského soudu podrobeny přezkumu ze strany Ústavního soudu a ten žádnou vadu, mající za následek porušení práv stěžovatelky, nenalezl. Za těchto okolností by zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu z důvodu nerespektování výše uvedených nálezů bylo pouhým formalismem. Takový postup by pouze prodloužil celkovou dobu řízení a jeho účastníkům by žádný prospěch nepřinesl.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pouze pro úplnost Ústavní soud podotýká, že výše uvedené neznamená, že by stěžovatelka nemohla v budoucnu iniciovat další soudní řízení, v němž by se domáhala náhrady v naturální formě.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. října 2008

Michaela Židlická

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru