Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 693/18 #1Usnesení ÚS ze dne 20.03.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajJirsa Jaromír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
žaloba/na určení
Vlastnictví
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.693.18.1
Datum podání23.02.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 80, § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 693/18 ze dne 20. 3. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudce Jana Filipa o ústavní stížnosti Karla Klimoszka, zastoupeného JUDr. Yvetou Janákovou, advokátkou se sídlem v Brně, Příkop 27/2a, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2017, č. j. 30 Cdo 1630/2017-433, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2016, č. j. 54 Co 184/2016-334, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a vedlejší účastnice Ladislavy Bártové, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 4 určil rozsudkem ze dne 2. 9. 2015, č. j. 19 C 671/2013-190, že vedlejší účastnice (žalobkyně) je vlastnicí sporné bytové jednotky (výrok I.), zamítl vzájemnou žalobu stěžovatele o zaplacení 87 236 Kč s příslušenstvím (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV., V., VI.). Soud prvního stupně dospěl k následujícím skutkovým závěrům: Vedlejší účastnice uzavřela dne 22. 10. 2009 s obchodní společností ČESKÁ ÚVĚROVÁ POKLADNA, a. s. (dále jen "úvěrující společnost"), smlouvu o úvěru, a dále smlouvu o zajišťovacím převodu práva k sporné bytové jednotce. Ke dni 27. 10. 2009 bylo do katastru nemovitostí zapsáno vlastnické právo ve prospěch úvěrující společnosti, která dne 30. 8. 2011 prodala bytovou jednotku obchodní společnosti TOBA TRADE s. r. o. Dne 5. 9. 2011 podepsala vedlejší účastnice souhlasné prohlášení o zmaření rozvazovací podmínky ve smlouvě o zajišťovacím převodu práva, které bylo přiloženo k návrhu na vklad vlastnického práva ve prospěch TOBA TRADE s. r. o. ze dne 7. 9. 2011; vklad vlastnického práva byl proveden dne 26. 9. 2011. Obchodní společnost TOBA TRADE s. r. o. následně prodala předmětnou bytovou jednotku stěžovateli 30. 11. 2011. Návrh na vklad byl podán 2. 12. 2011 a vlastnické právo stěžovatele bylo zapsáno dne 4. 12. 2012. Stěžovatel byt koupil za cenu, která byla řádově o statisíce nižší oproti ceně, za které jsou srovnatelné byty obvykle nabízeny k prodeji, a věděl, že v bytě někdo bydlí. Stěžovatel předpokládal, že po koupi mu bude byt předán, před tím byt fyzicky neviděl, pouze si prohlédl jeho fotografie; kupní cenu zaplatil po podpisu kupní smlouvy přímo na účet prodávající před podáním návrhu na vklad jeho vlastnického práva do katastru nemovitostí. Vedlejší účastnice žije v Austrálii, do České republiky pravidelně dojíždí, aby zde absolvovala lékařská vyšetření. V Austrálii pobírá invalidní důchod přibližně 1 000 australských dolarů měsíčně, v České republice starobní důchod 3 640 Kč měsíčně, jiné příjmy nemá a z uvedených příjmů žádné úspory nevytvoří, v Austrálii bydlí v přiděleném sociálním bytě, v ČR ve sporném bytě.

Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že smlouva o zajišťovacím převodu práva uzavřená mezi vedlejší účastnicí a úvěrující společností byla absolutně neplatná, neboť byla v rozporu se zákonem sjednána tzv. propadná zástava. Proto také nemohlo vlastnické právo platně přejít na obchodní společnost TOBA TRADE s. r. o., která jej poté rovněž nemohla platně převést na stěžovatele. Vlastníkem bytové jednotky byla určena vedlejší účastnice, jelikož společnost TOBA TRADE s. r. o. objektivně nemohla při koupi vycházet ze zápisu v katastru nemovitostí, neboť z něj musela vědět, že nabývacím titulem úvěrující společnosti byla smlouva o zajišťovacím převodu práva. Stěžovatel nepostupoval s náležitou obezřetností, neboť vědomě kupoval bytovou jednotku užívanou vedlejší účastnicí za velmi výhodnou cenu, aniž by si ověřil, z jakého titulu ji obývá; navíc si před koupí byt neprohlédl. Soud s ohledem na všechny okolnosti věci upřednostnil vlastnické právo vedlejší účastnice, neboť stěžovatel nepoustupoval s běžnou péčí a opatrností. Zároveň vedlejší účastnice nemá v České republice jinou možnost bydlení, její zdravotní stav a výdělkové možnosti jí neumožňují jiné bydlení zajistit.

Vzájemnou žalobu stěžovatele o zaplacení 87 206 Kč s příslušenstvím (z titulu bezdůvodného obohacení za neoprávněné užívání bytu vedlejší účastnicí) soud prvního stupně zamítl s tím, že stěžovatel nebyl ve sporu věcně legitimován, neboť nebyl vlastníkem bytu.

Městský soud v Praze potvrdil rozsudkem ze dne 22. 6. 2016, č. j. 54 Co 184/2016-334, výrok I. rozsudku soudu nalézacího, dále změnil a zrušil nákladové výroky (výrok II. a III.). V odůvodnění rozsudku uvedl, že přezkoumávané rozhodnutí bylo založeno na nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, a rozhodl, že soud prvního stupně správně upřednostnil vlastnické právo vedlejší účastnice. Rovněž vzájemná žaloba byla podle odvolacího soudu správně zamítnuta, jelikož vedlejší účastnice se bezdůvodně neobohatila.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen "Nejvyšší soud") dovolání odmítl usnesením ze dne 20. 12. 2017, č. j. 30 Cdo 1630/2017-433, částečně pro nepřípustnost a částečně pro vady. Usnesení odůvodnil tím, že právní otázka nabytí věci od nevlastníka ("nemo plus iuris") byla posouzena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Co do právní otázky týkající se bezdůvodného obohacení bylo dovolání vadné, neboť neobsahovalo vymezení předpokladů přípustnosti.

Proti napadeným rozhodnutím dovolacího a odvolacího soudu se stěžovatel brání ústavní stížností, navrhuje jejich zrušení a namítá porušení svých ústavních práv - zejména na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1, spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a rovnost v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny"). Stěžovatel má za to, že obecné soudy nedostatečně odůvodnily svá rozhodnutí, namítá, že dovolání bylo odmítnuto nepřípustným způsobem, které znamená odepření přístupu k soudu, neboť řádně vymezil právní otázku týkající se "nemo plus iuris", při jejímž řešení se měl dovolací soud odchýlit od své ustálené rozhodovací praxe. Dále tvrdí, že se obecné soudy nezabývaly tím, zda skutečně stěžovatel nabyl bytovou jednotku od jiného dobrověrného nabyvatele (vliv řetězení převodů). Podle stěžovatele dobrá víra nesvědčila pouze úvěrující společnosti; v důsledku výsledku řízení bylo zasaženo také do jeho vlastnického práva. Jednání vedlejší účastnice považuje stěžovatel za nepoctivé a nespravedlivé, neboť neplnila své povinnosti z úvěrové smlouvy. Svoji argumentaci podporuje odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12.

Ústavní stížnost byla podána včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stížnost není nepřípustná podle § 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e); je však zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Úkolem Ústavního soudu je podle čl. 83 Ústavy České republiky výhradně ochrana ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, postupují-li v souladu s principy hlavy páté Listiny. Ústavní soud se nezabývá porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, neznamená-li zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody (srovnej nález ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93).

Stěžovatel především namítá porušení tzv. práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny, které ovšem neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy (srovnej nález ze dne 14. 8. 2007, sp. zn. IV. ÚS 687/06). Přesně ve výše uvedeném duchu obecné soudy postupovaly, řídily se procesním předpisem a umožnily stěžovateli realizovat procesní práva v plném rozsahu. Stěžovatel se mohl ve věci vyjadřovat, navrhovat důkazy a podat opravné prostředky. Všech těchto možností využil, i přesto byl v řízení neúspěšný; jeho právo na spravedlivý proces však bylo přitom plně zachováno. To, že je stěžovatel s výsledkem sporu nespokojen, není relevantní.

Rovněž stran odůvodnění nelze obecným soudům nic vytknout; stěžovatelovy námitky jsou v tomto ohledu bezúspěšnou snahou o zvrácení neúspěchu ve věci. Odůvodnění jednotlivých rozhodnutí jsou jednoznačná, přesvědčivá a vyčerpávající. Z jejich obsahu je zřejmé, na základě jakých skutkových zjištění dospěly obecné soudy ke svým rozumným právním závěrům. Napadená rozhodnutí jsou celkově dostatečně odůvodněná, a tedy přezkoumatelná (viz nález ze dne 28. 2. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2319/11).

Ústavní soud nepřesvědčily ani námitky stěžovatele týkající se porušení zásady rovnosti účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Obecné soudy neupřednostnily v řízení vlastnické právo vedlejší účastnice svévolně, ale na základě konkrétních důvodů, které převážily v její prospěch na úkor stěžovatele. Podstatné ve věci bylo, že si stěžovatel nepočínal dostatečně obezřetně, koupil spornou bytovou jednotku, aniž by dostatečně ověřil její faktický a právní stav, ačkoliv vzhledem k výhodné kupní ceně a osobě prodávající měl být na pozoru. V jakých dalších skutečnostech spatřuje stěžovatel porušení rovnosti účastníků řízení, ve své ústavní stížnosti blíže neuvádí.

Stěžovatel správně namítá, že bylo zasaženo do jeho práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, nicméně se tak nestalo protiústavním způsobem. Obecné soudy v tomto ohledy založily svá rozhodnutí na závěrech nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2219/12, který dopadá i na souzenou věc. Obecné soudy správně v rámci posouzení středu dvou vlastnických práv zohlednily (mimo jiné) individuální souvislosti - zejména, že stěžovatel nepostupoval s běžnou péčí a opatrností, jak by se dalo očekávat, a proto v souladu s obecnou ideou spravedlnosti určily, že vlastníkem předmětné bytové jednotky je vedlejší účastnice.

Ústavní soud v podrobnostech odkazuje stěžovatele na odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu, v němž je důsledně a přehledně uvedena veškerá relevantní judikatura týkající nabytí věci od neoprávněného. Dovolání bylo správně odmítnuto jako nepřípustné, neboť stěžovatelem vymezená právní otázka byla vyřešena v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Ústavní soud se neztotožňuje ani s námitkou stěžovatele, že se obecné soudy nedostatečně zabývaly dobrou vírou prodávající obchodní společnosti TOBA TRADE s. r. o., neboť v rozsudku nalézacího soudu je na straně 9 výslovně uvedeno: "Společnost TOBA TRADE s.r.o. nemovitost nabývala za situace, kdy vlastnictví společnosti ČESKÁ ÚVĚROVÁ POKLADNA, a.s. bylo v katastru nemovitostí zapsáno na základě titulu, kterým byla smlouva o zajišťovacím převodu práva a prohlášení o zmaření rozvazovací podmínky bylo katastru podáno až společně s návrhem na vklad vlastnického práva společnosti TOBA TRADE s.r.o. Společnost TOBA TRADE s.r.o. tak nebyla a objektivně nemohla při koupi předmětného bytu vycházet ze zápisu v katastru nemovitostí, neboť z něj musela vědět, že nabývací titul prodávající je smlouva o zajišťovacím převodu práva, neboť součástí návrhu na vklad vlastnického práva byl výpis z obchodního rejstříku. Dále této vědomosti svědčí i to, že souhlasné prohlášení o zmaření rozvazovací podmínky bylo přílohou návrhu na vklad."

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. března 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru