Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 692/15 #1Usnesení ÚS ze dne 03.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Benešov
Soudce zpravodajLichovník Tomáš
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.692.15.1
Datum podání07.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 692/15 ze dne 3. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Vladimíra Sládečka, ve věci stěžovatele M. Š., právně zastoupeného advokátem Mgr. Přemyslem Hokem, Doudlebská 1046/8, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. 7 Tdo 1475/2014, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2014 sp. zn. 9 To 157/2014 a rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 12. 2. 2014 sp. zn. 2 T 61/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 7. 3. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Benešově uznán vinným přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1 a 3 tr. z, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtrnácti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu osmnácti měsíců. Současně byla stěžovateli uložena povinnost v průběhu zkušební doby poškozené dle svých sil uhradit škodu ve výši 322.332,- Kč. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Praze ústavní stížností napadeným usnesením opravný prostředek zamítl, přičemž následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Deliktního jednání se měl stěžovatel dopustit tím, že jako zaměstnanec společnosti Lékárna ALMA, s. r. o., přijal od svého zaměstnavatele postupně finanční částku v celkové výši 540.000,- Kč, které měl užít k výkonu své práce a ke krytí nákladů s touto spojených. Částky ve výši 100.000,- Kč a 220.000,- Kč měl použít jako zálohu na nákup fotovoltaických panelů s tím, že poskytnuté zálohy měl zaměstnavateli pravidelně vyúčtovávat. V průběhu trvání pracovního poměru vyúčtoval nebo vrátil pouze část poskytnutých finančních prostředků, čímž měl poškozené způsobit škodu ve výši 322.332,- Kč.

Stěžovatel ve svém návrhu uvádí, že byl odsouzen jen a výhradně na lživém tvrzení poškozené, resp. jejího jednatele pana Ing. Šušky, když byl současně pod jeho nátlakem nucen uznat mnohonásobně vyšší závazek, než představovala údajná škoda. Podle stěžovatele přitom není zřejmé, z čeho je škoda jako obligatorní součást kauzálního nexu vypočtena. Návrh podmínek spolupráce mezi poškozenou a stěžovatelem považuje stěžovatel za právní paskvil, který postrádá hmotněprávní náležitosti pracovní smlouvy, jako dvoustranného právního úkonu. Návrh podmínek spolupráce obsahuje též další ujednání, jež jsou svou povahou nejblíže smlouvě zprostředkovatelské, a pokud tato je platná, měly obecné soudy při stanovení výše škody zohlednit výši účelně vynaložených nákladů. V souvislosti s výpočtem odměny stěžovatele tento zpochybňuje platnost ujednání mezi jím a poškozenou. Lze jen stěží uvažovat, co měly smluvní strany na mysli klientem a fakturací, ale je zřejmé, že náklady, které jsou stěžovateli přičítány jako zpronevěra, nemohou být započítávány do přisvojení si odměny ve formě dividendy sjednané jako zisk z akce.

Tvrzení poškozené, že měl pro ni nakoupit v Polsku fotovoltaické články, považuje stěžovatel za zcela účelové, neboť toto je v přímém rozporu s textem ujednání a není podloženo e-mailovou komunikací mezi poškozenou a stěžovatelem.

Stěžovatel pracoval pro poškozenou od dubna do konce roku 2010, a to na základně pracovní smlouvy a posléze na základě dohody o provedení práce. Pokud měl poškozený za to, že se stěžovatel obohatil na jeho úkor, je zcela nelogické, aby s ním po skončení pracovního poměru uzavíral dohodu o provedení práce. Trestní oznámení bylo v dané věci podáno až osm měsíců od okamžiku, kdy stěžovatel uznal vůči poškozenému částku 1.157.175,- Kč s doložkou přímé vykonatelnosti a dvacet měsíců od tvrzeného vzniku škody. K výše uvedenému uznání dluhu stěžovatel uvedl, že byl k němu donucen bezprávní výhrůžkou jednatele poškozené společnosti.

Dále stěžovatel poukazuje na skutečnost, že k jeho návrhu nebyl proveden důkaz posudkem znalce z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence, přičemž bez něj nelze dojít k závěru, jaká škoda poškozené skutečně vznikla. Obecné soudy pochybily při hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení § 2 odst. 5 a 6 tr. ř. V projednávané věci nelze přehlédnout, že v této věci jde toliko o tvrzení poškozené proti tvrzení stěžovatele, a to především stran pokynu k nakoupení fotovoltaických panelů. Při rozdílnosti tvrzení zúčastněných subjektů je třeba hodnotit celou výpověď a věrohodnost osob svědectví podávající, a to v celkovém kontextu. V soudním řízení nebyla postavena najisto otázka uznání dluhu na částku téměř o 300% vyšší, než je částka uvedená v trestním oznámení. Podle náhledu stěžovatele se v jeho případě jedná o zjevnou svévoli orgánů činných v trestním řízení. Soudní rozhodnutí trpí nezhojitelnou vadou nepřezkoumatelností. Stěžovateli nebylo doposud žádné trestné jednání prokázáno.

Stěžovatel je toho názoru, že v proběhlém soudním řízení došlo k porušení čl. 10, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a zpravidla mu proto nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí. Pouze bylo- -li takovým rozhodnutím neoprávněně zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele, je Ústavní soud povolán k jeho ochraně zasáhnout. Existenci takového zásahu však Ústavní soud neshledal.

Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, v níž stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy a dovozuje, že nebylo prokázáno, že by svým jednání naplnila skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry, odkazuje Ústavní soud v této souvislosti na svou ustálenou judikaturu, dle níž je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit pouze za předpokladu, že právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 3, nález č. 34, str. 257). Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal. Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani v případě, kdyby se s takovým hodnocením neztotožňoval (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. 2. 1994, sp. zn. III. ÚS 23/93, publikován ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazek 1, nález č. 5, str. 41).

V předmětném případě je zřejmé, že posuzovaná ústavní stížnost de facto představuje pouze a jen pokračující polemiku se závěry obecných soudů, a stěžovatel předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému instančnímu přezkumu; aniž by se uchýlil k hodnocení podústavní správnosti stížností konfrontovaných právních názorů, pokládá Ústavní soud v prvé řadě za adekvátní reflektovat sdělení, že ve výsledku kvalifikovaný exces či libovůli nespatřuje a mimořádný odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení soudním, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu, jež by odůvodňovaly jeho případný kasační zásah, zde zjistitelné nejsou. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že napadená rozhodnutí nejsou založena na libovůli, případně je nelze považovat za rozporná či nedostatečně odůvodněná.

Obecný soud v každé fázi řízení váží, které důkazy je třeba provést, případně, zda a nakolik se jeví nezbytné dosavadní stav dokazování doplnit, řečeno jinými slovy posuzuje též, nakolik se jeví návrhy stran na doplňování dokazování důvodné. Význam jednotlivých důkazů a jejich váha se objeví až při konečném zhodnocení důkazních materiálů. Shromážděné důkazy soud hodnotí podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Z principu rovnosti účastníků nevyplývá, že by byl obecný soud povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení; případně, že by důkazy provedené z jejich podnětu měly být učiněny v nějakém úměrném poměru. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu.

Rozporuje-li stěžovatel platnost pracovní smlouvy uzavřené mezi ní a poškozenou, je posouzení její platnosti a obsahu základních náležitostí typicky pravomocí obecných soudů. Nicméně i v případě, že by tato měla být považována spíše za smlouvu zprostředkovatelskou, nic to nemění na povinnosti stěžovatele svěřené peněžní prostředky řádně vyúčtovat. Což se zjevně nestalo.

Namítá-li stěžovatel účelovost tvrzení poškozené ohledně zálohy na nákup fotovoltaických panelů, lze odkázat na rozhodnutí nalézacího soudu, který se touto otázkou podrobněji zabýval. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že příslušný okresní soud uvedl, o jaké důkazy opírá svůj závěr o pokynu poškozené k nákupu fotovoltaických panelů. Obecné soudy vyšly v tomto směru ze skutkových okolností případu a z odsouhlaseného návrhu podmínek spolupráce mezi společností Lékárna ALMA, s. r. o., a panem Miroslavem Švecem, kde je výslovně uvedeno, že stěžovatel zajistí pro poškozenou realizaci instalace fotovoltaických elektráren na čtyřech malých střechách v Benešově a Píšti. Tvrzení poškozené o tom, že poskytla stěžovateli zálohu na nákup fotovoltaických panelů, není ze strany obecných soudů vystavěno v rovině tvrzení proti tvrzení, neboť výrok poškozené je na rozdíl od výroku stěžovatele opřen o provedení faktické platby. V rozmezí od 5. 5. 2010 do 31. 5. 2010 byla stěžovateli zaslána celková částka 370.000,- Kč. I v případě, že by částka 50.000,- byla poskytnuta na hrazení běžných provozních výdajů spojených s prací stěžovatele pro poškozenou, stále zde zůstává částka 320.000,- Kč, jejíž užití nebylo stěžovatelem nijak dokladováno a jak uvádí nalézací soud, jiný důvod k vyplacení těchto finančních prostředků, než úhrada zálohy na fotovoltaické panely, nedává smysl.

Za situace, kdy i podle tvrzení stěžovatele bylo zakoupené vozidlo placeno přímo z peněz Lékárny ALMA, s. r. o., nabízí se jako důvod platby této částky právě poskytnutí zálohy na nákup fotovoltaických panelů. Z předloženého návrhu podmínek spolupráce mezi stěžovatelem a Lékarnou ALMA, s. r. o., vyplývá, že stěžovatel měl mít pevnou mzdu 9.000,- Kč hrubého, přičemž další část mzdy se měla odvíjet od zprostředkovaných obchodů. Z provedeného dokazování vyplývá, že ač stěžovatel vykonával dohodnutou činnost, nepodařilo se mu dohodnout takový obchod, z něhož by pro něj vyplýval nárok na vyplacení dividendy, resp. obchodního podílu na provedených obchodech.

Stran stěžovatelem podepsaného uznání dluhu ve výši téměř trojnásobku dlužné částky lze uvést, že důvod podpisu této listiny není z provedeného soudního řízení zcela zřejmý, nicméně to nic nemění na trestní odpovědnosti stěžovatele. Má-li tento za to, že byl k podpisu uznání dluhu donucen mimoprávními prostředky, mohl se tomuto postupu bránit právní cestou, nicméně i přes nevěrohodnost výpovědi jednatele Martina Šušky stran uznané částky, jeho důkazní situace nebude patrně snadná.

Stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu, že obecné soudy pochybily, pokud se nijak nevypořádaly s důkazním návrhem stěžovatele spočívajícím ve zpracování znaleckého posudku z oboru ekonomika, odvětví účetní evidence. K uvedenému Ústavní soud konstatuje, že v případech, kde je pro posouzení věci nezbytné zjistit výši způsobené škody, není vždy nutné nechávat za tímto účelem zpracovat znalecký posudek, je-li škoda zjevná. Nicméně pokud se obecné soudy rozhodnou takovému důkaznímu návrhu obhajoby nevyhovět, musí se s tímto v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat, což se však nestalo. Podle náhledu Ústavního soudu postačí v tomto konkrétním případě obecným soudům jejich pochybení toliko vytknout, neboť vzhledem k provedenému dokazování a relativně snadno zjistitelné výši škody, nelze mít za to, že by uvedené pochybení bylo natolik intenzivní, aby jím došlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele.

Namítá-li stěžovatel porušení zásad spravedlivého procesu, nutno konstatovat, že podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod se každý může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení tohoto práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 1, C. H. Beck 1994, str. 273).

Z výše uvedených důvodů byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. srpna 2015

Tomáš Lichovník v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru