Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 690/13 #1Usnesení ÚS ze dne 24.04.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/nedotknutelnost obydl... více
Věcný rejstříkDomovní prohlídka
zasedání/veřejné
listina
EcliECLI:CZ:US:2014:4.US.690.13.1
Datum podání21.02.2013
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 13

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 85b


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 690/13 ze dne 24. 4. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Daniela Musila, zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 15, Praha 5, proti jinému zásahu orgánu veřejné moci níže specifikovaném, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Dne 21. 2. 2013 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání, jež posoudil jako ústavní stížnost ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel, jež své stížnostní žádání koncentruje do výsledného tvrzení o porušení jeho základních práv (svobod), jakož i ústavněprávních principů zakotvených zejména v čl. 2, v čl. 11, v čl. 13, v čl. 36 a v čl. 40 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zakončuje svou ústavní stížnost následujícím petitem: "Proto stěžovatel zdvořile navrhuje, aby Ústavní soud [...] nálezem [...] I. [...] vyslovil, že postupem Městského soudu v Praze ve věci Nt 616/2012, který ve věci nařídil veřejné zasedání a brání tak vedlejšímu účastníku ve vydání písemností v listinné i elektronické podobě, byla porušena základní práva stěžovatele, stanovená čl. 2 odst. 2, čl. 11, čl. 13, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny; [...] II. [...] a současně zakázal Městskému soudu, aby v nařizování veřejného zasedání a jeho dalším vedení pokračoval a přikázal mu, aby umožnil České advokátní komoře vrátit zajištěné písemnosti v listinné i elektronické podobě stěžovateli."

Skutkově lze pak ve stručnosti dodat, že proti stěžovateli je podle jeho tvrzení vedeno trestní stíhání. V souvislosti s ním byla v advokátní kanceláři stěžovatele provedena prohlídka jiných prostor a pozemků. Při této prohlídce nebyl dán v případě některých listin a elektronických dat přítomným zástupcem České advokátní komory souhlas k seznámení se s jejich obsahem.

Následně zaslal Obvodní soud pro Prahu 1 Městskému soudu v Praze návrh na nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory ve smyslu § 85b odst. 2 a odst. 3 trestního řádu [srov. přípis na čísle listu 1 spisu Městského soudu v Praze sp. zn. Nt 616/2012 ze dne 7. 12. 2012]. Za účelem rozhodnutí o tomto návrhu bylo nařízeno shora stěžovatelem zmíněné veřejné zasedání [srov. číslo listu 30].

Jádro stěžovatelovy ústavní stížnosti a na něj navazujícího vyjádření Městského soudu v Praze, jakož i následné stěžovatelovy repliky se dotýká zákonnosti (respektive ústavnosti) shora citovaného návrhu Obvodního soudu pro Prahu 1. Vzhledem k níže uvedenému není třeba provádět podrobnější rekapitulaci.

II.

Ústavní soud posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost a dospěl k závěru, že je nutno ji z následujících důvodů odmítnout.

Stěžovatel brojí - jak shora výslovně uvedeno - proti jinému zásahu orgánu veřejné moci. Tu je namístě v prvé řadě uvést, že jak podle doktríny [srov. k tomu Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. vyd. Praha: Linde, 2005, s. 101 a násl.], tak podle judikatury Ústavního soudu [srov. k tomu například nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 234)] připadá - zjednodušeně řečeno - ústavní stížnost brojící proti jinému zásahu orgánu veřejné moci v úvahu pouze tam, jestliže nelze protiústavnost napravit jiným způsobem, například návrhem na kasaci rozhodnutí orgánu veřejné moci. Přitom je třeba respektovat, že rozhodnutím ve smyslu § 72 zákona o Ústavním soudu je akt orgánu veřejné moci (bez ohledu na to, jak je označen a jakou má obsahovou strukturu) způsobilý zasáhnout do právní sféry stěžovatele [srovnej k tomu Šimíček, V. Ústavní stížnost. 3. vyd. Praha: Linde, 2005, s. 97 a násl.].

Sám stěžovatel v ústavní stížnosti cituje - a výslovně uvádí, že mu byl také na rozdíl od jeho obhájce doručen, když ovšem jeho obhájce nežádal zachování lhůty na přípravu a souhlasil, aby veřejné zasedání proběhlo ve stanovený den [srov. číslo listu 30 a násl.] - návrh na nahrazení souhlasu zástupce České advokátní komory; k tomu se také pojí ústavněprávní argumentace obsažená v ústavní stížnosti. Již proto je ovšem nutno ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Nad rámec toho lze poukázat na skutečnost, že Městský soud v Praze o návrhu obvodního soudu stále ještě nerozhodl a bude se relevantní argumentací stěžovatele teprve zabývat. Je tedy otázkou, zda případná, městským soudem konstatovaná, diskrepance způsobena Obvodním soudem pro Prahu 1 je v daném okamžiku sto dosáhnout stěžovatelem tvrzené ústavněprávní dimenze.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2014

Vladimír Sládeček, v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru