Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 690/05 #1Usnesení ÚS ze dne 20.09.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda projevu a právo na informace/právo na informace
právo na soudní a jinou právní ochranu
základní ústavní principy/demokr... více
Věcný rejstříkinformace
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.690.05.1
Datum podání25.10.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

106/1999 Sb., § 13, § 9

2/1993 Sb., čl. 17

241/1992 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 690/05 ze dne 20. 9. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ochranné organizace autorské-Sdružení autorů děl výtvarného umění, architektur a obrazové složky audiovizuálních děl, se sídlem Praha 1, Masarykovo nábřeží 250, právně zastoupené JUDr. Ivanem Juřenou, advokátem se sídlem advokátní kanceláře Zlín, Nábřeží 599, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 30. června 2005, č.j. 5 As 30/2004-85, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. listopadu 2003, č.j. 8 Ca 2/2003-41, a o návrhu podle § 83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavnímu soudu, takto:

Ústavní stížnost a návrh se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno její ústavně zaručené právo na na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), dále právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny a právo na informace podle čl. 17 odst. 1 Listiny.

Shora označeným usnesením Městského soudu v Praze byla zamítnuta správní žaloba, kterou se stěžovatelka domáhala zrušení rozhodnutí Ministerstva kultury (výrok I.) a žádnému z účastníků řízení nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). O kasační stížnosti stěžovatelky pak Nejvyšší správní soud rozhodl shora popsaným rozsudkem tak, že kasační stížnost zamítl (výrok I.) a dále nepřiznal žalovanému právo na náhradu nákladů (výrok II.).

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti obsáhle popsala okolnosti, za nichž se pokoušela, v souladu se zákonem č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 106/1999 Sb."), zjistit kterým osobám, které stěžovatelka kolektivně zastupuje, a v jakém rozsahu, byly poskytnuty prostředky ze Státního fondu České republiky pro podporu a rozvoj České kinematografie (dále jen "Fond"). Údaje stěžovatelka požadovala za roky 1997 až 2001 a to k filmům, k nimž Fond vykonává práva výrobce. Stěžovatelka uvedla, že žádost adresovala podle instrukcí poskytnutých Fondem. O její žádosti však nebylo rozhodnuto způsobem, který požadovala, a proto užila prostředky, které zmiňuje zákon č. 106/1999 Sb., tedy odvolání (§ 15 odst. 4) a následně i správní žalobu (§ 16 odst. 6). Správní soud v prvém stupni její žalobu odmítl a o následná kasační stížnosti byla zamítnuta. V postupu správních soudů v její věci shledala stěžovatelka porušení svých základních práv, a proto se obrátila na Ústavní soud s návrhem, aby tato rozhodnutí zrušil.

Současně s ústavní stížností podala stěžovatelka í návrh podle ustanovení § 83 zákona o Ústavním soudu, aby náklady jejího zastupování před Ústavním soudem zcela zaplatil stát. Odkázala přitom na skutečnost, že je nevýdělečným sdružením a opakovaně jí bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků, a to i Ústavním soudem (usnesení sp. zn. IV. ÚS 690/01).

Poté, co se Ústavní soud seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí i s obsahem připojeného spisu Městského soudu v Praze, vedeného pod sp. zn. 8 Ca 2/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná z následujících důvodů.

Z předložených podkladů je patrné, že stěžovatelka požadovala informace podle zákona č. 106/1999 Sb., od Fondu. Své podání ze 6. května 2005 adresovala Ministerstvu kultury, Správě státních fondů. Vedoucí tohoto oddělení poskytla stěžovatelce informaci dopisem ze dne 28. května 2002, č.j. 6 496/2002. Poskytnutá informace však nebyla úplná a to s odkazem na ustanovení § 10 zákona č. 106/1999 Sb., ve spojení se zákone č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů, v platném znění. Stěžovatelka proti neúplnosti informace, která jí byla poskytnuta, podala rozklad k ministru kultury. Ten ji dopisem ze dne 13. září 2002, č.j. 6 496/2002 sdělil, že její podání odložil, neboť požadované informace se nevztahují k činnosti ministerstva a současně stěžovatelku informoval, že pro urychlení věci postoupil její podání Fondu. Dne 9. října 2002, pod č.j. 14 316/2002, bylo vydáno rozhodnutí ministra kultury, jako statutárního zástupce Fondu, kterým bylo stěžovatelce zčásti vyhověno, tedy byly jí poskytnuty informace o souhrnné částce finančního vyrovnání. Současně byla stěžovatelka poučena o možnosti podat odvolání k ministru kultury.

Stěžovatelka však odvolání nepodala a napadla správní žalobou sdělení Správy státních fondu Ministerstva kultury ze dne 28. května 2002, č.j. 6 496/2002, dopis ministra kultury ze dne 13. září 2002, č.j. 6 496/2002, a rozhodnutí ze dne 9. října 2002, pod č.j. 14 316/2002.

Městský soud v Praze neposoudil dopis a sdělení adresované stěžovatelce jako rozhodnutí, a proto je ze soudního přezkumu vyloučil. Správní žalobu proti rozhodnutí Fondu ze dne 9. října 2002, pak soud posoudil jako podanou předčasně, když proti tomuto rozhodnutí stěžovatelce příslušel opravný prostředek, o kterém byla v rozhodnutí informována. V kasační stížnosti stěžovatelka namítla, že správní soud nesprávně nevyhodnotil písemnosti z 28. května 2002 a 13. září 2002 jako rozhodnutí. Po uplatnění následných opravných prostředků pak měla stěžovatelka za to, že vyčerpala zákonem stanovené požadavky pro podání správní žaloby.

Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí se velice podrobně zabýval vztahem Fondu k Ministerstvu kultury, resp. k osobě zákonného statutárního zástupce, jímž je ministr kultury, a následně povinné osoby podle zákona č. 106/1999 Sb. Na základě tohoto rozboru dospěl i Nejvyšší správní soud k závěru, že stěžovatelka nevyčerpala zákonem poskytnuté možnosti když nepodala odvolání proti rozhodnutí ze dne 9. října 2002.

Ústavní soud k projednávané věci konstatuje, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nepřísluší mu zabývat se eventuálním porušením běžných práv, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem.

Ústavní soud neshledal, že by v řízení před správními soudy zasáhly do základních práv stěžovatelky tak, jak v ústavní stížnosti uvedla. Právo na spravedlivý proces zaručuje každému účast na řízení které bude probíhat podle předem stanovených pravidel, v souladu s příslušnými procesními předpisy. Nezaručuje však, a ani nemůže, nárok na plný úspěch v řízení jehož se účastní. Do práva na spravedlivý proces ani do práva na rovnost účastníků v řízení před soudy nemohlo dojít za situace, kdy stěžovatelka zcela zjevně pominula možnost odvolání o níž byla řádně poučena, a užila jiný procesní nástroj, jehož oprávněnost shledala na základě vlastní interpretace zákona č. 106/1999 Sb. Za tohoto stavu věci nemohlo dojít ani k tvrzenému zkrácení v právu na informace.

V projednávané věci Městský soud v Praze i Nejvyšší správní soud dospěly k závěru, že stěžovatelka nevyčerpala veškeré prostředky, které jí zákon poskytoval, a že správní žalobu podala předčasně. Přestože stěžovatelka v zákonné lhůtě rozhodnutí ze dne 9. října 2002 nenapadla a ani tak již učinit nemůže, nepozbyla možnosti získat požadované informace podle zákona č. 106/1999 Sb. podáním nové žádosti. Skutečnost, že jí některé informace nebyly sděleny s ohledem na ochranu osobních údajů adresátů peněžních příspěvků z Fondu, nelze bez dalšího považovat za úmysl Fondu neposkytnout stěžovatelce požadované informace, jak ve svých podáních uvedla.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru