Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 690/02Usnesení ÚS ze dne 24.03.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na spravedlivou odměnu za práci
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip legality (vázan... více
Věcný rejstříkhmotné zabezpečení
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.690.02
Datum podání06.11.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Ostatní dotčené předpisy

186/1992 Sb., čl.

2/1993 Sb., čl. 28, čl. 36 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 690/02 ze dne 24. 3. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 690/02

Ústavní soud ČR rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti JUDr. Z. V., zastoupeného JUDr. Č. K. CSsc., advokátem, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 7. 2002, čj. 6 A 90/99-30,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 6. 11. 2002 se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud nálezem zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 7. 2002, čj. 6 A 90/99-30, kterým byla podle § 250j odst. 1 o.s.ř. jako nedůvodná zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 13. 7. 1999, čj. EKO-17-19/10-99. Posledně uvedeným rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ČR ze dne 12. 1. 1999, čj. OSZ-118804-16/99, o zastavení výplaty příspěvku za službu (§ 157c zák.č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR) od 1. 4. 1995.

Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na to, aby vůči němu byla státní moc uplatňována jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon, zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a záruka mezinárodní ochrany tohoto práva, zakotvená v čl. 53 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"). Je přesvědčen, že retroaktivně bylo porušeno jeho základní právo vstoupit za rovných podmínek do veřejných služeb své země, zakotvené v čl. 25 odst. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, na spravedlivou odměnu za práci, zakotvené v čl. 28 Listiny a čl. 7 Mezinárodního paktu hospodářských, sociálních a kulturních právech a na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a zákaz diskriminace v zaměstnání či povolání, podle Úmluvy č. 111 Mezinárodní organizace práce. Dále tvrdí, že bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 2 odst. 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

Stěžovatel nesouhlasí se způsobem, jakým Vrchní soud v Praze přezkoumal rozhodnutí ministerstva vnitra. Právní předpisy, z nichž vrchní soud vycházel, zejména Smlouva mezi ČR a SR o sociálním zabezpečení ze dne 29. 10. 1992, jsou dle jeho přesvědčení nelegitimní a protiústavní, a možná též projevem vlastizrady, a nikdy nebyly pramenem práva. Tím bylo porušeno základní právo zakotvené v čl. 2 odst. 2 Listiny a záruka mezinárodní ochrany tohoto práva, zakotvená v čl. 53 Úmluvy. Své zaměstnání ve veřejných službách pro bývalou Československou socialistickou republiku, uznávanou mezinárodním společenstvím, vykonával se ctí. Proto napadený rozsudek přestavuje porušení čl. 25 odst. c) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech. Obdobně, tj. poukazem na znění relevantních ustanovení právních dokumentů zaručujících základní práva a svobody, svá tvrzení stěžovatel odůvodnil i ve vztahu k dalším namítaným porušením svých ústavních práv a svobod.

Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uváděl v průběhu soudního řízení, pouze je ještě ve větším rozsahu halí odkazy na porušení řady mezinárodních smluv. Vrchní soud v Praze se k jednotlivým námitkám vyčerpávajícím způsobem vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

Ministerstvo vnitra ČR, jako vedlejší účastník, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že se s tvrzeními stěžovatele neztotožňuje. Příspěvek za službu není odměnou za práci, jak tvrdí stěžovatel, ale jde o specielní sociální dávku, která mu byla odňata v souladu se zákonem č. 33/1995 Sb. a mezinárodní smlouvou o sociálním zabezpečení mezi Českou a Slovenskou republikou. Zákonné nepřiznání mimořádných výhod v podobě nadstandardních sociálních dávek těm, kdo tvořili jeden z pilířů totalitní moci, nemůže být hodnoceno jako protiústavní. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako neopodstatněnou zamítl.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 6 A90/99, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to z následujících důvodů.

K tvrzení stěžovatele, že mu byla zastavena výplata příspěvku za službu v rozporu s platnými právními předpisy, Ústavní soud uvádí, že je to především správní orgán druhého stupně a následně správní soud, jež posuzují a v daném případě posoudily, legalitu správních rozhodnutí. Výkon obecné spravedlnosti, tj. poskytování ochrany právům, je téměř výlučně v pravomoci obecného soudu. Skutečnost, že se stěžovatel s jeho posouzením neztotožnil, sama o sobě není dostatečným argumentem prokazujícím oprávněnost jeho tvrzení o zásahu do ústavních práv. Pokud jde o stěžovatelem tvrzenou neústavnost napadených rozhodnutí, jeho strohá a zcela neodůvodněná tvrzení o porušení jednotlivých ústavně zaručených základních práv, označených jen článkem Listiny či jiného pramenu základního práva, postrádající podrobnější ústavněprávní argumentaci, pro přijetí ústavní stížnosti k jejímu meritornímu projednání nestačí. Stejně tak nestačí jeho opakovaná polemika se závěry či názory obecného soudu vyjádřenými v odůvodnění jeho rozhodnutí, či polemika zaměřená jen do jeho aplikační praxe, bez toho, že by byla vzata v pochybnost ústavnost právní normy, z níž obecný soud vycházel.. V daném případě je však evidentní, že příspěvek za službu nelze považovat za odměnu za práci, jak má na mysli např. čl. 28 Listiny, a jeho odnětí nemůže být projevem jakékoliv diskriminace ve smyslu např. čl. 7 Mezinárodního paktu hospodářských, sociálních a kulturních právech.

Stěžovateli nebylo odepřeno právo na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy, zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny, a také proces byl veden způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o jeho spravedlivosti. Skutečnost, že se výsledek řízení stěžovateli nezamlouvá, sama o sobě nezakládá neústavnost. Jádrem ústavní stížnosti je tak pouhá polemika stěžovatele s právními závěry obecného soudu, které tento soud vyvodil při posuzování zákonnosti napadených rozhodnutí správních orgánů. Dle přesvědčení Ústavního soudu se Vrchní soud v Praze vyjádřil ke všem námitkám, které byly obsaženy v žalobě, svoje závěry v odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, řádně odůvodnil a poukázal na všechny okolnosti, z nichž při tomto posuzování vycházel. Ústavní soud není další soudní instancí, která by meritorně měla znovu podrobit předmětnou spornou věc dalšímu zkoumání. Odlišuje-li se právní názor stěžovatele od názoru vysloveného soudem rozhodujícím jeho spor, neznamená to ještě porušení práva na soudní ochranu. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, ani k porušení principů nediskriminace případně dalším v odůvodnění ústavní stížnosti namítaným zásahům do ústavních práv stěžovatele.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. března 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru