Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 69/97Nález ÚS ze dne 22.06.1998Odpovědnost za škodu při nemoci z povolání podle zákoníku práce

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odškodnění
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 74/11 SbNU 187
EcliECLI:CZ:US:1998:4.US.69.97
Datum vyhlášení29.06.1998
Datum podání25.02.1997
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

65/1965 Sb., § 190 odst.3, § 195


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 69/97 ze dne 22. 6. 1998

N 74/11 SbNU 187

Odpovědnost za škodu při nemoci z povolání podle zákoníku práce

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti J.R. proti

rozsudkům Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 20 C 165/96, ze dne

27. 8. 1996, a Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 16 Co 419/96,

ze dne 21. 11. 1996, za účasti Krajského soudu v Ostravě, jako

účastníka řízení a Českomoravských dolů, a.s. se sídlem v Kladně,

jako vedlejšího účastníka řízení, za souhlasu účastníků řízení

bez nařízení ústního jednání,

takto:

Rozsudek Okresního soudu v Karviné, sp. zn. 20 C 165/96, ze

dne 27. 8. 1996, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě, sp. zn.

16 Co 419/96, ze dne 21. 11. 1996, se zrušují.

Odůvodnění.

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností ze dne

13. 2. 1997 domáhá, s odvoláním na porušení čl. 31, čl. 26 odst.

3 a čl. 30 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen

"Listina"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů,

jimiž byl zamítnut jeho návrh na odškodnění nemoci z povolání,

a byla mu stanovena povinnost nahradit žalovanému Českomoravským

dolům, a.s. se sídlem v Kladně, o.z. Důl ČSM Stonava, náklady

řízení. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na

zrušení vyhlášky Federálního ministerstva práce a sociálních věcí

č. 19/1991 Sb., o pracovním uplatnění a hmotném zabezpečení

pracovníků v hornictví dlouhodobě nezpůsobilých k dosavadní

práci. Svoji ústavní stížnost stěžovatel později doplnil podáním

ze dne 24.7.1997, ve kterém navrhl, aby Ústavní soud odložil

vykonatelnost ústavní stížností napadených rozsudků poté, co mu

bylo Okresním soudem v Karviné doručeno usnesení, sp. zn. 36

E 590/97, jímž byl nařízen na podkladě ústavní stížností

napadených rozsudků jejich výkon srážkami ze mzdy pro uspokojení

pohledávky žalovaného představující přiznané náklady řízení.

Tomuto návrhu na odložení vykonatelnosti bylo vyhověno usnesením

Ústavního soudu ze dne 4. 8. 1997.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že se návrhem ze

dne 8.7.1996 domáhal u Okresního soudu v Karviné odškodnění

nemoci z povolání - uhlokopské pneumokoniosy plic- vůči

Českomoravským dolům, a.s. se sídlem v Kladně. Na základě

skutečnosti, že mu byla ke dni 21.11.1994 zjištěna nemoc

z povolání, uplatňoval po žalovaném placení částky 16.051,40 Kč

měsíčně jako náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní

neschopnosti podle § 195 zákoníku práce, počínaje dnem 1. 6.

1996 do budoucna. Okresní soud v Karviné však svým rozsudkem, sp.

zn. 20 C 165/96, ze dne 27. 8. 1996, jeho návrh zamítl z důvodu,

že ztráta na výdělku, která stěžovateli po rozvázání pracovního

poměru vznikla, není v příčinné souvislosti se zjištěnou nemocí

z povolání, neboť příčinou rozvázání pracovního poměru bylo

dosažení nejvyšší přípustné expozice ve smyslu vyhlášky č.

19/1991 Sb. S tímto právním názorem se posléze ztotožnil

i Krajský soud v Ostravě, který rozsudek Okresního soudu

v Karviné potvrdil svým rozsudkem, sp. zn. 16 Co 419/96, ze dne

21.11.1996. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedeným postupem obou

soudů byly porušeny základní principy odpovědnosti za škodu

způsobenou nemocí z povolání podle příslušných ustanovení

zákoníku práce, a rovněž mu zaručená základní práva a svobody,

obsažená zejména v čl. 31 Listiny, věta první: každý má právo na

ochranu zdraví; v čl. 26 odst. 3 Listiny, podle něhož každý má

právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací, občany,

kteří toto právo nemohou bez své viny vykonávat, stát

v přiměřeném rozsahu hmotně zajišťuje; a dále v čl. 30 odst.

l Listiny, který zaručuje, že občané mají právo na přiměřené

hmotné zabezpečení ve stáří a při nezpůsobilosti k práci, jakož

i při ztrátě živitele. Obecné soudy vycházely ve svých

rozhodnutích z názoru Vrchního soudu v Praze, uvedeného

v rozhodnutí, sp. zn. 6 Cdo 79/92, ze dne 31.3.1993, které podle

stěžovatele vytvořilo velmi nebezpečný precedens k tomu, jak se

jednoduše zbavit zákonné odpovědnosti za poškození zdraví nemocí

z povolání. Zákoník práce vymezuje tuto odpovědnost

zaměstnavatele jako odpovědnost objektivní a její podmínkou je

pouze vznik škody a skutečnost, že k onemocnění nemocí z povolání

došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal

vyjádření Krajského soudu v Ostravě a připojil si spis Okresního

soudu v Karviné, sp. zn. 20 C 165/96.

K návrhu stěžovatele na zrušení vyhlášky Federálního

ministerstva práce a sociálních věcí č. 19/1991 Sb. podanému

spolu s ústavní stížností Ústavní soud svým usnesením ze dne 28.

4. 1997 řízení o ústavní stížnosti přerušil a návrh na zrušení

právního předpisu byl postoupen k rozhodnutí plénu Ústavního

soudu podle ustanovení § 78 odst. l zákona č. 182/1993 Sb. Po

posouzení návrhu však Ústavní soud návrh na zrušení napadené

vyhlášky Federálního ministerstva práce a sociálních věcí č.

19/1991 Sb. odmítl svým usnesením, sp. zn. Pl. ÚS 12/97, ze dne

4. 6. 1997, podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.,

ve znění platném do 9. 5. 1998. Po doručení tohoto usnesení

Ústavní soud pokračoval v řízení o ústavní stížnosti.

Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti Krajský soud v Ostravě

uvádí, že setrvává na právních závěrech uvedených ve stížností

napadeném rozsudku. Stěžovatel v soudním řízení uplatnil nárok na

náhradu škody za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195

zákoníku práce z titulu odpovědnosti za zjištěnou nemoc

z povolání za dobu po rozvázání pracovního poměru, přičemž ke

skončení pracovního poměru došlo pro dovršení nejvyšší přípustné

expozice prachu na důlních pracovištích. Důvodem zamítnutí žaloby

byl právní závěr, podle něhož ztráta či snížení výdělku po

skončení pracovního poměru není v příčinné souvislosti s následky

zjištěné nemoci z povolání, neboť pracovní poměr byl skončen

z důvodů jiných, s nemocí z povolání nesouvisejících, a nebyly

tak naplněny zákonné předpoklady vzniku nároku na náhradu za

ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zákoníku práce.

Stěžovatelovu argumentaci o dotčení jeho základních práv,

zaručených jím uvedenými články Listiny, považuje krajský soud za

značně nepřiléhavou, neboť předmětem soudního řízení v označené

věci nebylo ani právo na ochranu zdraví, ani právo na dávky

hmotného zabezpečení, ani právo na získání prostředků na životní

potřeby prací, nýbrž uplatněný nárok na náhradu škody za ztrátu

na výdělku po skončení pracovní neschopnosti podle § 195 zákoníku

práce. Ústavní stížnost proto krajský soud spatřuje nedůvodnou

a navrhuje, aby byla Ústavním soudem odmítnuta.

K ústavní stížnosti se vyjádřil i vedlejší účastník

Českomoravské doly, a.s. se sídlem v Kladně, který se stížností

napadenými rozsudky vyjádřil plný souhlas, neboť při nedostatku

příčinné souvislosti mezi zjištěnou nemocí z povolání a vzniklou

ztrátou na výdělku soudy nemohly rozhodnout jinak. Obě rozhodnutí

důsledně vycházející z právního řádu České republiky proto

nemohla porušit základní lidská práva stěžovatele.

Z obsahu stěžovatelova návrhu a připojeného soudního spisu

Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl u Českomoravských dolů,

a.s. se sídlem v Kladně, zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze

dne 1.7.1991 jako dělník - horník. Jeho pracovní poměr skončil

dohodou ke dni 31. 1. 1995 pro dosažení nejvyšší přípustné

expozice prachu. Podle hlášenky nemoci z povolání, vystavené

MUDr. F.S, dne 7.2.1995, byla u stěžovatele zjištěna nemoc

z povolání - uhlokopská pneumokonioza plic prostá - ke dni

21.11.1994. Od l.6.1995 pracuje stěžovatel u a.s. Kovona Karviná,

kde v červnu 1996 dosáhl výdělku 3.978.30 Kč, když jeho průměrný

výdělek u žalovaného před ukončením pracovního poměru činil

16.843,- Kč. Po dobu jednoho roku od l. 6. 1995 do 1. 6. 1996

pobíral stěžovatel od žalovaného doplatek do průměrného výdělku.

Od 1. 6. 1996 pak stěžovatel po žalovaném požaduje po započítání

valorizací placení náhrady za ztrátu na výdělku podle ustanovení

§ 195 zákoníku práce v měsíční částce 16.051,40 Kč do budoucna.

Okresní soud v Karviné však návrh stěžovatele zamítl s tím, že

předpokladem odpovědnosti organizace vůči pracovníkovi za škodu

při nemoci z povolání je podle ustanovení § 190 zákoníku práce

existence nemoci z povolání vzniklé za stanovených pracovních

podmínek, vznik škody a příčinná souvislost mezi nemocí

z povolání a vznikem škody. V uvedeném případě však podle

okresního soudu nedošlo k poklesu výdělku následkem onemocnění

nemocí z povolání, neboť příčinou rozvázání pracovního poměru

nebyla stěžovatelova nemoc z povolání, nýbrž okolnosti jiné, a je

proto nepochybné, že stěžovateli nárok na náhradu za ztrátu na

výdělku ve smyslu ustanovení § 195 zákoníku práce nevznikl. Na

tomto závěru pak podle okresního soudu nemohlo nic změnit ani

stěžovatelem navrhované doplnění důkazů - vyžádání zprávy

příslušného zdravotnického zařízení o tom, ve kterých dnech byl

navrhovatel na oddělení chorob z povolání na vyšetření a kam byly

zprávy ohledně vyšetření zasílány, nebo příp. znalecké dokazování

v tom směru, ke kterému datu vlastně u stěžovatele nemoc

z povolání vznikla. S právním závěrem okresního soudu se

ztotožnil i odvolací soud a rozsudek soudu I. stupně jako věcně

správný potvrdil.

Při posouzení ústavní stížnosti vyšel Ústavní soud

z ustanovení § 190 odst. 3 zákoníku práce, které stanoví, že za

škodu způsobenou zaměstnanci nemocí z povolání odpovídá

zaměstnavatel, u něhož zaměstnanec pracoval naposledy před jejím

zjištěním v pracovním poměru za podmínek, z nichž vzniká nemoc

z povolání, kterou byl postižen. Tato odpovědnost zaměstnavatele

za škodu je odpovědností objektivní. Nárok na náhradu za ztrátu

na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 195 zákoníku

práce) pak vzniká u této odpovědnosti za škodu při nemoci

z povolání tehdy, jestliže se poškozenému zaměstnanci snížil

výdělek proto, že nemůže vykonávat dosavadní práci pro onemocnění

nemocí z povolání. V posuzovaném případě obecné soudy dovodily,

že zaměstnavatel není povinen z titulu odpovědnosti za škodu při

nemoci z povolání nahradit stěžovateli ztrátu na výdělku proto,

že tento rozvázal pracovní poměr z důvodu dosažení nejvyšší

přípustné expozice prachu. Při posuzování nároku na náhradu za

ztrátu na výdělku přitom obecné soudy zkoumaly, z jakého důvodu

stěžovatel rozvázal pracovní poměr. Jestliže tímto důvodem bylo

dosažení nejvyšší přípustné expozice prachu, pak se samotným

rozvázáním pracovního poměru ještě nelze spojovat nárok na

náhradu za ztrátu na výdělku podle ustanovení § 195 zákoníku

práce. Ze soudem provedeného dokazování nicméně vyplynulo, že

stěžovatel nemocí z povolání, u níž v případě škody touto nemocí

způsobené odpovídá žalovaný, onemocněl. Stanovení a úprava

nejvyšší přípustné expozice prachu, s důvodem jejíhož dosažení

vedoucímu k rozvázání pracovního poměru, je v podstatě obecnými

soudy spojováno přerušení příčinné souvislosti mezi onemocněním

nemocí z povolání a vznikem škody, sleduje nepochybně prevenci

onemocnění profesního původu. Právě tato prevence je tedy smyslem

a funkcí právní úpravy nejvyšší přípustné expozice. Pokud však

tato funkce v konkrétním případě nedojde svého uplatnění,

a k onemocnění nemocí z povolání přesto dojde, je třeba trvat,

v souladu s principem objektivní odpovědnosti zaměstnavatele za

škodu vzniklou nemocí z povolání, z něhož právní úprava zákoníku

práce vychází, na standardním způsobu odškodnění nemocí

z povolání jím stanoveného. Nelze totiž vyloučit, že výdělky,

jichž poškozený pracovník dosahuje po ukončení pracovního poměru

(byť rozvázaného pro dosažení nejvyšší přípustné expozice) mohou

být nižší právě v důsledku onemocnění nemocí z povolání, a že

nebýt tohoto onemocnění, mohl by dosahovat výdělků vyšších. Proto

tato otázka musí být předmětem zkoumání soudu. V daném případě se

však obecné soudy touto otázkou nezabývaly, a v důsledku toho tak

zatím právům stěžovatele neposkytly dostatečnou ochranu. Za

tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížností

napadenými rozsudky obecných soudů došlo k dotčení stěžovatelova

ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu

garantovaného v čl. 36 odst. l Listiny. Ústavní soud proto pro

rozpor s čl. 36 odst. l Listiny napadená rozhodnutí zrušil § 82

odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb..

Stěžovatelem namítané porušení čl. 31, čl. 26 odst. 3, čl.

30 odst. l Listiny Ústavnísoud neshledal.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 22. června 1998

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru