Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 69/05Usnesení ÚS ze dne 04.09.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajŽidlická Michaela
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDůkaz
EcliECLI:CZ:US:2006:4.US.69.05
Datum podání08.02.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 89, § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 69/05 ze dne 4. 9. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátě, složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, ve věci navrhovatelů K.P., a J.R., právně zastoupeni Mgr. Karlem Horákem, Senovážné nám. 23, Praha 1, proti usnesení Městského soudu v Praze, č.j. 61 To 458/2004-172, ze dne 2.12.2004, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 8.2.2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení usnesení Městského soudu v Praze, č.j. 61 To 458/2004-172, ze dne 2.12.2004, kterým bylo zamítnuto odvolání obou stěžovatelů proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4, č.j. 3 T 82/2002-101, ze dne 20.9.2002.

Výše uvedeným usnesením mělo dojít k zásahu do základních práv stěžovatelů, jež jsou jim garantována čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o ÚS).

II.

Jak patrno z obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 3 T 82/2002, byli stěžovatelé soudem prvního stupně uznáni vinnými z trestného činu výtržnictví podle § 202 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a stěžovatel J.R. rovněž z trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona za to, že v době od 23.00 hod do 24.00 hod dne 2.11.2001 v Praze 4, ul. Struhařovská 9, v prostorách Bránické restaurace po předchozí slovní rozepři fyzicky napadl poškozeného F.V.tím způsobem, že jej uhodil pěstí do obličeje, v důsledku čehož upadl poškozený na zem, kde jej oba stěžovatelé asi třikrát až čtyřikrát kopli nohou do oblasti zad a poté jej stěžovatel K.P. chytil rukou pod krkem do tzv. "kravaty", přičemž stěžovatel J.R. fyzicky napadl poškozenou M.H., která se snažila pomoci F.V., tím způsobem, že touto smýkl, poté ji chytil za ruce a odhodil od stolu a následně poškozenou silně držel za ruce, a když se tato bránila, udeřil jí dlaní do pravé tváře až poškozená spadla na zem, kde tuto několikrát kopl do nohou. Tímto jednáním způsobil stěžovatel J.R. F.V. zranění - ztrátové poranění tří horních řezáků, které poškozeného po delší dobu omezovalo v běžném způsobu života. Za uvedené trestné činy jim soud uložil trest obecně prospěšných prací ve výměře 100 hodin v případě stěžovatele K.P., resp. 400 hodin v případě stěžovatele J.R. Proti tomuto rozhodnutí směřovalo odvolání stěžovatelů, jež bylo usnesením Městského soudu v Praze zamítnuto.

Ve své ústavní stížnosti směřující proti citovanému usnesení Městského soudu v Praze stěžovatelé uvedli shodnou argumentaci jako v odvolacím řízení, kdy obecným soudům vytýkali, že nesprávně zhodnotily provedené důkazy, a to v neprospěch stěžovatelů. Jejich obhajobu označily soudy za účelovou, svědky obhajoby za nevěrohodné, neboť se prý snažili stěžovatelům svými výpověďmi prospět. Naproti tomu svědectví a osoby poškozených považovaly soudy za věrohodné, a to i přesto, že mezi nimi existovaly úzké vazby založené na družském poměru a ve výpovědi jednoho z nich se objevila určitá nesrovnalost. Stěžovatelé rovněž zpochybnili mechanismus způsobeného zranění především u poškozeného F.V., které si dle jejich názoru mohl přivodit sám pádem ze židle v podnapilém stavu, ostatně tuto verzi nevylučuje ani znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství znalce MUDr. F.V., CSc.

Pochybení obecných soudů dále stěžovatelé spatřovali v tom, že jimi předložený důkaz - magnetofonová kazeta se zaznamenaným rozhovorem stěžovatelů s poškozenými - nebyl před soudem prvního stupně řádně proveden, neboť tento soud se i přes návrh jejich obhájce nepostaral v součinnosti s odborem kriminalistické techniky a expertiz Policie ČR o zkvalitnění záznamu, tj. odstranění šumu a zvuků v pozadí. Odvolací soud dokonce důkaz neprovedl vůbec a pouze jej konstatoval ve zprávě o stavu věci v počátku veřejného zasedání, přesto jím argumentoval v odůvodnění svého rozhodnutí. Přitom stěžovatelé tento důkaz, především jeho řádné provedení v co možná nejlepší kvalitě, považovali za zásadní z hlediska zpochybnění věrohodnosti obou poškozených, kteří se je v zaznamenaném rozhovoru pokoušeli vydírat. Z výše uvedených důvodů se pak stěžovatelé domáhali zrušení napadeného usnesení.

III.

Přípisem ze dne 26.7.2005 se k předmětné ústavní stížnosti vyjádřil účastník řízení, Městský soud v Praze, jenž zcela odkázal na odůvodnění svého usnesení ze dne 2.12.2004, č.j. 61 To 458/2004-172. Dále uvedl, že stěžovatelé již výše uvedené argumenty uplatnili v předchozích řízeních před obecnými soudy a ty se jimi již také zabývaly.

Obvodní soud pro Prahu 4 ve svém vyjádření k předmětné ústavní stížnosti uvedl, že došlo k řádnému provedení důkazu magnetofonovou kazetou, záznam byl sice pro špatnou kvalitu nahrávky obtížně slyšitelný, ale obsah tohoto záznamu byl samosoudkyní konstatován do protokolu, k čemuž stěžovatelé neměli připomínek. Co se týká ostatních námitek stěžovatelů, odkázal soud na odůvodnění svého rozhodnutí ze dne 20.9.2002, č.j. 3 T 82/2002-101.

Vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření k ústavní stížnosti neobsahovala žádné nové tvrzení, způsobilé ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyla tato zaslána stěžovatelům k replice.

IV.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z pohledu tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v prvé řadě zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů, a proto mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost jejich rozhodnutí, a už vůbec mu nepřísluší hodnotit provedené důkazy, a to ani v případě, že by s jejich hodnocením sám nesouhlasil. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena základní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Ústavní soud v tomto smyslu napadená rozhodnutí přezkoumal, přičemž vadu, jež by vyžadovala jeho zásah, neshledal.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti v podstatě zpochybňují hodnocení důkazů obecnými soudy, jimž vytýkají, že vyvodily nesprávná skutková zjištění z provedených důkazů, přičemž vycházely především z výpovědí poškozených, které označily za nezpochybnitelné, a naopak svědky obhajoby považovaly za nevěrohodné. Stěžovatelé tak v podstatě opakovali námitky uplatněné již v odvolání a staví tak Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně, jak shora uvedeno, nepřísluší. Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v § 2 odst. 6 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu, při němž nemůže soud postupovat libovolně. Vnitřní přesvědčení soudce o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, což je třeba v předmětném případě zdůraznit. Na druhou stranu musí být vnitřní přesvědčení soudce odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistil, a musí být jejich logickým důsledkem. V dané věci Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy některý z normativních postulátů porušily. Soud prvého stupně provedl nezbytné důkazy potřebné pro zjištění skutkového stavu, o němž nejsou důvodné pochybnosti (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Tyto důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu vyhodnotil a dovodil z nich závěr o vině stěžovatelů. V odůvodnění svého napadeného rozsudku podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se řídil při jejich hodnocení (§ 125 trestního řádu). Dostatečným způsobem tak vysvětlil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním a proč neuvěřil obhajobě stěžovatelů a tento svůj postup logicky také zdůvodnil. Odvolací soud se s jeho závěry zcela ztotožnil a ve svém rozhodnutí se rovněž s výhradami stěžovatele řádně vypořádal. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů tak lze odkázat.

Pokud jde o námitku vztahující se k provedení důkazu magnetofonovou kazetou, Ústavní soud podotýká, že obecný soud není povinen vyhovět všem důkazním návrhům účastníků řízení. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný k rozhodnutí (§ 2 odst. 5 trestního řádu). Je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Je zřejmé, že obecné soudy v tomto případě nepřikládaly důkazu takovou důležitost jako stěžovatelé, což není považováno za vadu v postupu soudů, zvláště pokud svoje stanovisko dostatečně vysvětlily. Proto soudy ani nepokládaly za nutné provést kroky vedoucí ke zkvalitnění nahrávky, neboť její obsah byl i tak patrný. Jestliže tedy došlo navíc k následnému konstatování obsahu záznamu do protokolu a stěžovatelé proti tomuto nic nenamítali, nelze postupu soudu nic vytknout.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. 9. 2006

Vlasta Formánková

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru