Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 688/06 #1Usnesení ÚS ze dne 11.06.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - správce konkurzní podstaty
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Nájem
EcliECLI:CZ:US:2007:4.US.688.06.1
Datum podání27.10.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 96

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 3 odst.1, § 671

99/1963 Sb., § 237 odst.1 písm.c, § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 688/06 ze dne 11. 6. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 11. června 2007 v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudce Vladimíra Kůrky a soudkyně Michaely Židlické o ústavní stížnosti Ing. V. B., správce konkurzní podstaty úpadce Zemědělského družstva Vstiš - v likvidaci, zastoupeného JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem, AK se sídlem Slovanská tř. 136, 326 00 Plzeň, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 6. 2005, čj. 18 Co 242/2005-216, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. 8. 2006, čj. 26 Cdo 2310/2005-227, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 90 a čl. 96 Ústavy ČR domáhal zrušení shora označených rozhodnutí.

V ústavní stížnosti stručně zrekapituloval průběh a výsledky řízení, ve kterém se v postavení žalobce domáhal přivolení k výpovědi z nájmu žalovaných V. a H. V. k bytu ve Vstiši č. 147 a zaplacení dlužného nájemného s poplatkem z prodlení. S rozhodnutími obecných soudů, které žalobu na přivolení k výpovědi z nájmu bytu a na zaplacení dlužného nájemného ve výši 1 897,- Kč zamítly a žalobě na zaplacení poplatku z prodlení vyhověly jen co do částky 1 745,- Kč, stěžovatel nesouhlasil. Krajskému soudu vytkl nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí, neboť ten se dle jeho názoru nevypořádal se všemi skutečnostmi tvrzenými v odvolání, zejména s argumentací zpochybňující dobrou víru žalovaných, že úhradu nájemného poskytovali oprávněnému pronajímateli, obchodní společnosti V-Farma, s. r. o., ve Vstiši. Stěžovatel se kriticky vyjádřil i k usnesení Nejvyššího soudu ČR, který jeho dovolání odmítl jako nepřípustné, zatímco v jiných, věcně stejných případech, stejný senát dovolacího soudu dovolání projednal a vyhověl mu. Stěžovatel vnímá odlišný přístup dovolacího soudu ve své věci jako odepření práva na soudní ochranu, neboť důvodně očekával, že dovolání bude věcně projednáno a rozsudek krajského soudu zrušen.

Z rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že obecné soudy vzaly na základě provedeného dokazování za prokázané, že žalovaní užívají předmětný byt na základě dohody se Zemědělským družstvem ve Vstiši o odevzdání a převzetí bytu ze září 1984 za úhradu 271,- Kč měsíčně. V řízení bylo postaveno najisto, že dohodou z roku 1992 mezi úpadcem a obchodní společností V-Farma, s. r. o., o převodu nemovitostí, nedošlo k platnému převedení majetku, že vlastníkem domu, ve kterém žalovaní bydlí, je stále úpadce a že dům nebyl vyloučen z jeho konkurzní podstaty. Bylo sice zjištěno, že žalovaní platili po určitou dobu nájemné obchodní společnosti V-Farma, a nikoliv oprávněnému pronajímateli, Okresní soud Plzeň-jih však vzal v úvahu časovou posloupnost konkrétních soudních rozhodnutí (např. 4 C 95/99) ve vztahu k podané žalobě a dospěl k závěru, že žalovaní nájemci byli v dobré víře, neboť nemohli rozpoznat problematické právní vztahy mezi žalobcem (pozn. ÚS: správně zřejmě úpadcem) a společností V-Farma, a proto žalobu za přivolení k výpovědi z nájmu bytu zamítl (výrok I.) s odkazem na ustanovení § 3 obč. zákoníku. Toto rozhodnutí Krajský soud v Plzni potvrdil (výrok I.); i on vzal v úvahu tzv. dlouhodobě neujasněné vztahy ohledně vlastnictví předmětného domu a přihlédl k tomu, že žalovaní se bezdůvodně neobohatili a že dlužné nájemné ke dni rozhodnutí stěžovateli doplatili. Okresní soud dále zamítl žalobu na zaplacení částky 1 897,- Kč z důvodu promlčení, stran poplatků z prodlení s odkazem na § 3 obč. zákoníku (výrok II.), krajský soud však rozhodnutí o nároku na poplatek z prodlení změnil a rozhodl, že žalovaní jsou povinni zaplatit stěžovateli poplatek z prodlení za období od 6. 7. 2003 do 23. 7. 2004 ve výši 1 745,- Kč, neboť nejméně od června 2003 byla otázka vlastnictví nemovitostí jednoznačně vyjasněna; ve zbytku krajský soud rozhodnutí okresního soudu potvrdil (výrok II.).

V dovolacím řízení Nejvyšší soud ČR ústavní stížností napadeným usnesením dovolání odmítl jako nepřípustné. Vyložil, že přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku krajského soudu (potvrzení zamítnutí přivolení k výpovědi z nájmu) podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nebyla dána, neboť okresní soud ve svém dalším rozhodnutí nerozhodl jinak než ve svém původním rozhodnutí, a že přípustnost dovolání nebyla založena ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť otázkou zásadního právního významu nemůže být aplikace ustanovení § 3 obč. zákoníku, tj. posouzení, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy. Stejný závěr učinil dovolací soud i ve vztahu k potvrzujícímu výroku stran zamítnutí části poplatků z prodlení. Ve vztahu k potvrzujícímu výroku (zamítnutí zaplacení částky 1 897,- Kč) nebylo dovolání přípustné proto, že bylo rozhodováno o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 20 000,- Kč, dovolání proti měnícímu výroku (zamítnutí zaplacení poplatků z prodlení) nebylo subjektivně přípustné, neboť stěžovateli bylo vyhověno; dovolání směřující do výroku III. rozsudku odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnutí o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů, nebylo přípustné ze zákona.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout zčásti pro její zjevnou neopodstatněnost a ve zbytku proto, že byla podána osobou neoprávněnou.

Základ stěžovatelovy ústavně právní argumentace o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů spočíval v jeho odlišném názoru na interpretaci a aplikaci ustanovení § 3 obč. zákoníku. Dle jeho názoru žalovaní nemohli být v dobré víře, že platí nájemné oprávněnému pronajímateli, neboť byli dvakrát informováni o tom, že byt je ve vlastnictví úpadce a že nájemné mají platit stěžovateli, dále měl stěžovatel za to, že otázka složitosti či jednoduchosti řízení ve věci vylučovacích žalob společnosti V-Farma v konkurzním řízení nebyla pro žalované relevantní s ohledem na výzvy, které od stěžovatele obdrželi.

Ústavní soud dal ve své rozhodovací praxi již dříve najevo, že na pole volné úvahy obecných soudů vstupuje jen výjimečně. Jak uvedl (např. usnesení II.ÚS 249/97, publ. in Sb. n. u., sv. 10, str. 384) "dobré mravy jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Tento obecný horizont, který vývojem společnosti rozvíjí i svůj morální obsah v prostoru a čase, musí být posuzován z hlediska konkrétního případu také právě v daném čase, na daném místě a ve vzájemném jednání účastníků právního vztahu. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod". Ústavní soud se tak při uplatnění korektivu dobrých mravů omezuje pouze na zjištění, zda jde o úvahu zákonem povolenou, učiněnou orgánem veřejné moci k tomu zmocněným, netrpící prvky svévole. Pochybení tohoto charakteru však v projednávaném případě neshledal.

Pokud stěžovatel upozornil na to, že krajský soud ve svém rozhodnutí směšoval úpadce a stěžovatele v jednu osobu, neboť uvedl, že i stěžovatel jako žalobce se podílel na nejasnostech ohledně vlastnických vztahů ke sporné nemovitosti tím, že v roce 1992 uzavřel se společností V-Farma nejasnou smlouvu (srov. str. 3 rozsudku), přiznal Ústavní soud této jeho výtce opodstatnění. Kautely spravedlivého procesu nelze ovšem vykládat tak, že povinnost soudu řádně odůvodnit své rozhodnutí vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument, protože otázka, zda soud dostál této povinnosti, může být zodpovězena pouze s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu zkoumaného jako celek. V projednávaném případě nepřesnost soudu, resp. záměna úpadce a stěžovatele, nemohla založit důvod ke kasaci napadeného rozhodnutí, neboť závěr soudu, že žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu byla zamítnuta s odkazem na ustanovení § 3 obč. zákoníku, obstál na základě jiných, v rozsudku uvedených důvodů.

Ústavní soud shledal neopodstatněnými i námitky proti postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, kterému stěžovatel vytkl, že jeho dovolání odmítl z formálních důvodů, zatímco v jiných, věcně shodných případech, dovolání projednal. Ústavní soud však upozorňuje, že v případech, které stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně označil (sp. zn. 26 Cdo 322/2005, 26 Cdo 751/2000 a 26 Cdo 802/2005), měl dovolací soud možnost vyjádřit se k otázce, zda požadavek na zaplacení žalovaných poplatků z prodlení je či není výkonem práva v rozporu s dobrými mravy, neboť podaná dovolání byla přípustná [podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v případě prvně citovaném, či podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve druhém a třetím citovaném případě], a přezkum ve věci tak byl otevřen.

Skutečnost, že dovolací soud přisoudil v jiných případech napadenému rozhodnutí zásadní právní význam pro řešení předmětné otázky, zatímco v projednávané věci nikoliv, však důvodnost projednávané ústavní stížnosti nezaložila. Ústavní soud sice zastává názor, že podmínky připuštění dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. je třeba vykládat tak, aby byla naplněna jak Ústavou stanovená povinnost soudů poskytovat jednotlivci ochranu jeho základních práv (čl. 4 Ústavy), tak i účel daného typu dovolacího řízení (srov. IV.ÚS 128/05, Sb.n.u., sv. 37, str. 355, I.ÚS 717/05 ze dne 21. 3. 2006, dostupný též na www.judikatura.cz), v projednávaném případě však nelze odhlédnout od toho, že odpověď na otázku, zda určitý výkon práva je či není v rozporu s dobrými mravy, závisí na zjištěných skutkových okolnostech významných pro posouzení té které konkrétní věci. Nejvyšší soud ČR již dříve judikoval, že otázka aplikace § 3 odst. 1 obč. zákoníku obecně nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a že předpokladem pro tento závěr je, že soud se při posouzení věci podle § 3 obč. zákoníku vypořádal se všemi zjištěnými a právně relevantními okolnostmi a náležitě je zhodnotil. Ve stěžovatelově věci dospěl Nejvyšší soud ČR k závěru, že krajský soud tak učinil a že zjištěné právně významné okolnosti správně zhodnotil (na rozdíl od dvou shora citovaných odlišných případů, kdy dospěl k závěru zcela opačnému). Ústavní soud respektoval hodnocení Nejvyššího soudu ČR, neboť do úvah o tom, které rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (se zohledněním individualit každého, byť po věcné stránce podobného případu) zpravidla nevstupuje, s výjimkou extrémních vybočení, což však nebyl projednávaný případ. Ústavní soud rovněž ověřil, že závěr o nepřípustnosti dovolání směřujících i do ostatních částí výroků napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni dovolací soud odůvodnil přiměřeným a přezkoumatelným způsobem.

Stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Plzni jako celek, přestože výrokem II. (jeho částí) byl změněno rozhodnutí okresního soudu tak, že žalovaným byla uložena povinnost zaplatit stěžovateli poplatek z prodlení v částce 1 745,- Kč. Toto rozhodnutí není dle názoru Ústavního soudu jakkoliv schopno zasáhnout stěžovatele na jeho ústavně zaručených právech, neboť jím bylo v tomto rozsahu vyhověno jeho žalobnímu žádání, a stěžovatel tak nemůže mít subjektivně zájem na zrušení něčeho, čeho se úspěšně domohl. Ostatně stěžovatel ani netvrdil, že by tímto výrokem bylo porušeno jeho základní právo nebo svoboda [srov. ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů]. V této části shledal proto Ústavní soud podanou ústavní stížnost nejen zjevně neopodstatněnou, ale i podanou osobou neoprávněnou.

Stran náhradově nákladových výroků stěžovatel nepřipojil žádnou relevantní argumentaci, a protože rozhodnutí o nákladech řízení shledal Ústavní soud za přiměřeně odůvodněné a přezkoumatelné, závěr o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti proti nim brojící vztáhl i na tyto části soudních rozhodnutí.

K namítanému porušení čl. 90 Ústavy Ústavní soud uvádí, že tento článek sice s právem na spravedlivý proces velmi úzce souvisí, nicméně z něho nelze dovozovat, že garantuje základní právo či svobodu jednotlivce, neboť jeho obsahem je v podstatě určení principů organizace a činnosti soudů. Porušení rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 96 Ústavy (jakož i čl. 37 odst. 3 Listiny) Ústavní soud neshledal, stěžovatel ani netvrdil, že by byl omezen ve svých právech na úkor protistrany, jeho ústavně právní argumentace spočívala pouze, jak již bylo shora uvedeno, v nesouhlasném stanovisku se zamítnutím žaloby jím podané v důsledku aplikace ustanovení § 3 odst. 1 obč. zákoníku.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) a odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 11. června 2007

Miloslav Výborný, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru