Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 684/10 #1Nález ÚS ze dne 27.04.2010K povinnosti řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí o omezení osobní svobody

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/svoboda osobní obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /presumpce neviny
právo... více
Věcný rejstříkTrestný čin
vazba/prodloužení
vazba/propuštění z vazby
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 94/57 SbNU 239
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.684.10.1
Datum vyhlášení25.05.2010
Datum podání09.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5, čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.1 písm.c, čl. 5 odst.4, čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 235

141/1961 Sb., § 67, § 71 odst.1, § 74 odst.2, § 71 odst.4, § 71 odst.6, § 72 odst.2 písm.b


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí je jednou ze základních podmínek spravedlivého - ústavně konformního rozhodnutí, bez znaků libovůle. Povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je omezena osobní svoboda, tyto požadavky nesplňuje.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele J. K. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 27. 4. 2010 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. 1. 2010, č.j. 7 To 13/2010-829, a č.j. 7 To 19/2010-833, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 8 odst. 2 Listiny.

Narativní část

Dne 4. 12. 2009 rozhodl v hlavním líčení Okresní soud v Mostě o propuštění stěžovatele z vazby. O stížnosti státního zástupce rozhodl napadeným usnesením č.j. 7 To 13/2010-829 Krajský soud v Ústí nad Labem tak, že usnesení soudu prvého stupně zrušil. Usnesením okresního soudu ze dne 30. 12. 2009 byl stěžovatel propuštěn z vazby. O stížnosti státního zástupce rozhodl krajský soud usnesením č.j. 7 To 19/2010-833, tak, že rozhodnutí soudu prvého stupně zrušil a dále rozhodl, že stěžovatel a další obžalovaný se ponechávají ve vazbě. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že usnesení okresního soudu 4. 12. 2009 bylo vydáno v hlavním líčení poté, co byl vynesen rozsudek, jímž byl zproštěn obžaloby v plném rozsahu. Přesto, s ohledem na stížnost státního zástupce spojenou s odvoláním proti dosud nepravomocnému rozsudku, rozhodl krajský soud napadeným usnesením. V mezidobí vydal okresní soud usnesení o propuštění obžalovaných z vazby pro uplynutí zákonné doby od posledního rozhodnutí o ponechání ve vazbě. I toto rozhodnutí bylo napadeným usnesením krajského soudu zrušeno. K věci dále stěžovatel uvedl, že od okamžiku vzetí do vazby do podání ústavní stížnosti rozhodl okresní soud o jeho propuštění z vazby celkem šestkrát. Krajský soud však vždy, aniž by stěžovatele vyslechl, rozhodl o ponechání ve vazbě.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud v nálezu uvedl, že již dříve ve své judikatuře opakovaně vyjádřil jako nezbytnou podmínku rozhodnutí o vazebních věcech slyšení obžalovaného před soudem. Z toho lze odvodit význam a důvodnost rozhodování soudu v prvém stupni, který je, na rozdíl od orgánů rozhodujících o opravných prostředcích, v přímém kontaktu s účastníky řízení. Tím spíše v případě, kdy soud prvého stupně opakovaně rozhodl o propuštění z vazby. V takovém případě by stížnostní soud, rozhodující pouze na základě obsahu spisu, neměl k přístupu soudu prvého stupně přistupovat jako ke zpupnosti soudce (senátu) vydávajícího rozhodnutí o propuštění z vazby, ale zvážit důvodnost takového rozhodnutí.

Ústavní soud si byl vědom faktu, že doba vazby stěžovatele nepřekročila zákonný limit dle trestního řádu. V projednávaném případě však měl Ústavní soud za to, že stížnostní soud zřejmě nerespektoval imperativ nejvyššího urychlení, navíc za situace, kdy stěžovatel byl, byť nepravomocně, zproštěn obžaloby. Takový postup nastoluje stav, kdy je od jednotlivce vyžadována větší oběť, než je možno od osoby, jíž svědčí presumpce neviny - zde potvrzené soudem, rozumně požadovat. To konečně vedlo Ústavní soud ke zrušení části ustanovení § 74 odst. 2 trestního řádu, upravující odkladný účinek stížnosti státního zástupce po vyhlášení zprošťujícího rozsudku, je-li současně podáno odvolání (nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 6/10).

V projednávaném případě o ponechání ve vazbě rozhodl stížnostní soud, který zřejmě vede se soudem nalézacím odbornou polemiku o důvodnosti vazby. Tato polemika reflektuje existenci pochybností, na které je ale třeba hledět optikou zásady in dubio pro reo. Přístup, který uplatnil krajský soud, Ústavní soud považuje za nepřiměřeně restriktivní. Z napadeného usnesení č.j. 7 To 19/2010-833 je patrné, že podle krajského soudu takové řízení, kdy někteří obvinění jsou ponecháni ve vazbě, zaručuje jeho plynulost a rychlost. Zcela se tak vyhnul posouzení relevance omezení práva na osobní svobodu ve vztahu k zájmu na efektivitě řízení. Absenci tohoto posouzení považuje Ústavní soud za zásah do zaručených práv stěžovatele.

Ačkoliv existuje jistá míra pravděpodobnosti, že odvolací soud nakonec rozhodne v neprospěch obviněného, není možné považovat propuštění z vazby za předčasné. Ústavní soud totiž zastává názor, který uvedl v nálezu sp. zn. IV. ÚS 689/05, podle něhož důvod pro prodloužení vazby spočívající v takovém zcela neodůvodněném hypotetickém závěru je zcela libovolný, odporující čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny nejen tím, že rozšiřuje nad zákonný rámec důvody pro omezení osobní svobody, ale také tím, že klade stěžovatelům k tíži implicitně předpokládanou neschopnost soudu prvního stupně vyvrátit jejich obhajobu. Z hlediska ústavnosti je rovněž stěží akceptovatelné, aby kontinuita omezení osobní svobody vazbou nebyla zprošťujícím rozsudkem nijak narušena. Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li efektivnější možnost. Při rozhodování o vazbě proto musí být zhodnoceny a řádně odůvodněny, všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce. Právě požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí je jednou ze základních podmínek spravedlivého - ústavně konformního rozhodnutí, bez znaků libovůle. Ústavní soud již dříve uvedl, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je omezena osobní svoboda, tyto požadavky nesplňuje. Požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění napadená usnesení v daném případě nesplňují. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že popsaným postupem krajského soudu došlo k zásahu do základního práva stěžovatele, a proto předmětná rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem ve věci byla Vlasta Formánková. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 684/10 ze dne 27. 4. 2010

N 94/57 SbNU 239

K povinnosti řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí o omezení osobní svobody

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické - ze dne 27. dubna 2010 sp. zn. IV. ÚS 684/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. K. proti usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. ledna 2010 č. j. 7 To 13/2010-829 a Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. ledna 2010 č. j. 7 To 19/2010-833, jimiž krajský soud na základě stížností státního zástupce zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterými byl stěžovatel propuštěn z vazby, spojené s návrhem, aby Ústavní soud rozhodl, že stěžovatel se propouští na svobodu.

I. Usneseními Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. ledna 2010 č. j. 7 To 13/2010-829 a č. j. 7 To 19/2010-833 bylo porušeno právo stěžovatele na soudní a jinou právní ochranu zaručené v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

II. Uvedená rozhodnutí se proto ruší.

III. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Podáním učiněným ve lhůtě a splňujícím i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo narušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní a jinou právní ochranu zakotvené v čl. 5 odst. 3 a 4 a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Dne 4. prosince 2009 rozhodl v hlavním líčení Okresní soud v Mostě pod č. j. 6 T 121/2009-805 o propuštění stěžovatele z vazby podle ustanovení § 72 odst. 2 písm. b) trestního řádu. O stížnosti státního zástupce rozhodl napadeným usnesením č. j. 7 To 13/2010-829 Krajský soud v Ústí nad Labem tak, že usnesení soudu prvního stupně zrušil. Usnesením Okresního soudu v Mostě ze dne 30. prosince 2009 č. j. 6 T 121/2009-811 byl stěžovatel propuštěn z vazby. O stížnosti státního zástupce rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem shora citovaným usnesením č. j. 7 To 19/2010-833 tak, že rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil, a dále rozhodl, že stěžovatel a další obžalovaný se ponechávají ve vazbě.

3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že usnesení Okresního soudu v Mostě ze 4. prosince 2009 bylo vydáno v hlavním líčení poté, co byl vynesen rozsudek, jímž byl zproštěn obžaloby v plném rozsahu. Přesto s ohledem na stížnost státního zástupce spojenou s odvoláním proti dosud nepravomocnému rozsudku rozhodl krajský soud napadeným usnesením. V mezidobí vydal Okresní soud v Mostě usnesení o propuštění obžalovaných z vazby pro uplynutí zákonné doby od posledního rozhodnutí o ponechání ve vazbě. I toto rozhodnutí bylo napadeným usnesením krajského soudu zrušeno K věci dále stěžovatel uvedl, že od okamžiku vzetí do vazby (od 30. dubna 2009) do podání ústavní stížnosti rozhodl Okresní soud v Mostě o jeho propuštění z vazby celkem 6x: dne 13. srpna 2009, č. l. 650; dne 25. září 2009, č. l. 702; dne 15. října 2009, č. l. 710; dne 4. prosince 2009, č. l. 805; dne 30. prosince 2009, č. l. 811; a dne 26. února 2010, č. l. 848. Krajský soud v Ústí nad Labem však vždy, aniž by stěžovatele vyslechl, rozhodl o ponechání ve vazbě.

4. S ohledem na tyto skutečnosti navrhl, aby Ústavní soud konstatoval, že postupem krajského soudu došlo k porušení základních práv stěžovatele, dále aby napadená rozhodnutí zrušil a stěžovatele propustil z vazby na svobodu.

5. K ústavní stížnosti se vyjádřil za Krajský soud v Ústí nad Labem předseda senátu 7 To, který uvedl, že nemá, co by uvedl k ústavní stížnosti, když všechny důvody jsou uvedeny v odůvodnění napadených rozhodnutí.

6. Vzhledem k tomu, že vyjádření soudu nepřineslo nová tvrzení ani důkazy, Ústavní soud je stěžovateli k případné replice ani nezasílal.

II.

7. Ústavní soud předesílá, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu není zabývat se porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétních předpisů jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 81/95 ze dne 10. 9. 1996 (U 22/6 SbNU 575)].

8. Ústavní soud neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť taková činnost přísluší právě obecným soudům, pod jejichž ochranou jsou podle čl. 4 Ústavy rovněž základní práva a svobody. Z ustálené a obecně dostupné judikatury Ústavního soudu je patrné, za jakých podmínek a okolností je Ústavní soud oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů. V projednávaném případě však Ústavní soud zastává názor, že krajský soud v projednávané věci nepostupoval v souladu s čl. 5 a 6 Úmluvy, jakož i čl. 8 Listiny.

III.

9. Ústavní soud si k věci vyžádal spis Okresního soudu v Mostě sp. zn. 6 T 121/2009. Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí i s obsahem spisu, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

10. Ze spisu Okresního soudu v Mostě Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1 a odst. 2 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném znění. Rozsudkem ze dne 4. prosince 2009 č. j. 6 T 1212009-798 byl stěžovatel obžaloby zproštěn. Následně byl k odvolání státního zástupce tento rozsudek zrušen usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. ledna 2010 č. j. 7 To 12/2010-822 a věc byla vrácena nalézacímu soudu. Rozsudkem ze dne 24. března 2010 sp. zn. 6 T 121/2009 Okresní soud v Mostě znovu zprostil stěžovatele obžaloby a následně znovu rozhodl o jeho propuštění z vazby. Řízení u odvolacího soudu dosud nebylo skončeno.

11. Z předloženého spisu Okresního soudu v Mostě je dále zřejmé, že po podání obžaloby rozhodl nalézací soud o propuštění stěžovatele z vazby v rámci hlavního líčení konaného dne 25. září 2009 č. j. 6 T 121/2009-702. Stížnostní soud rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě v neveřejném zasedání bez přítomnosti stěžovatele 7. října 2009 č. j. 4 To 638/2009-719. V neveřejném zasedání rozhodl dne 15. října 2009 pod č. j. 6 T 121/2009-724 Okresní soud v Mostě o propuštění stěžovatele z vazby. Krajský soud však stížnost státního zástupce neprojednal bezprostředně, když usoudil, že mezi předložením stížnosti a následným hlavním líčením Okresního soudu v Mostě je nepřiměřeně krátká doba pro vydání rozhodnutí (č. l. 761). O ponechání stěžovatele ve vazbě tak krajský soud rozhodl teprve dne 20. listopadu 2009 č. j. 4 To 706/2009-775. Následně Okresní soud v Mostě vydal v hlavním líčení zmíněný zprošťující rozsudek a opět rozhodl o propuštění stěžovatele z vazby. O stížnosti státního zástupce rozhodl napadeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem dne 19. ledna 2010 (č. j. 7 To 12/2010-829) přičemž k písemnému vyhotovení usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě si senát 7 To nechal prodloužit lhůtu do 18. února 2010. Ve stejné lhůtě pak krajský soud rozhodl a písemně vyhotovil rozhodnutí (č. j. 7 To 19/2010-833) týkající se další stížnosti proti rozhodnutí Okresního soudu v Mostě o propuštění stěžovatele z vazby ze dne 30. prosince 2009 č. j. 6 T 121/2009-811.

12. Z odůvodnění napadeného usnesení č. j. 7 To 13/2010-829 vyplývá, že krajský soud vyhověl odvolání státního zástupce proti zprošťujícímu rozsudku, a proto odpadl důvod rozhodovat o propuštění z vazby podle § 72 odst. 2 písm. b) trestního řádu. O dalším trvání vazby tak rozhoduje krajský soud samostatným rozhodnutím ve smyslu § 71 odst. 4 a 6 trestního řádu. Tímto dalším rozhodnutím bylo usnesení č. j. 7 To 19/2010-833. V jeho odůvodnění krajský soud k ponechání stěžovatele a dalšího obviněného ve vazbě uvedl: "... jejich propuštěním na svobodu by došlo k podstatnému ztížení dosažení účelu trestního řízení. Tato obava se prolíná se shora uvedenou obavou z možné realizace výhružek za strany obžalovaných, když současné trestní řízení probíhá plynule a bez průtahů.". Současně pak krajský soud v odůvodnění rozhodnutí o ponechání ve vazbě konkrétně ke stěžovateli uvedl ony shora uvedené obavy, založené na faktu, "... že ten sice ani v jednom případě osobně poškozenému nevyhrožoval, ani jej fyzicky nenapadl. Nicméně během celé akce dne 29. dubna 2009, která probíhala téměř dvě hodiny, ani slovem nedal najevo svůj nesouhlas s chováním spoluobžalovaného V., naopak ... je zřejmé, že oba společníci R. V. do jeho jednání verbálně zasahovali způsobem podporujícím jeho chování. Obava z toho, že by opakoval trestnou činnost, pro kterou je stíhán, pokud by byl ponechán na svobodě, je v daném případě opodstatněná ...".

IV.

13. Ústavní soud opakovaně uvedl, že není součástí soustavy obecných soudů, není jim soudem nadřízeným a nepřísluší mu do jejich pravomoci zasahovat, pokud postupují v souladu s principy hlavy páté Listiny. Uvedl rovněž, že jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází, a na základě podrobných znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Tyto úvahy jsou založeny především na skutečnosti, že obecné soudy mají větší kontakt s účastníky řízení, což vede k bližšímu seznámení se se všemi dostupnými okolnostmi konkrétních případů. Proto vychází z nutnosti eliminace omezeného kontaktu s osobami, o jejichž vazbě se rozhoduje. Ústavní soud proto opakovaně ve své judikatuře vyjádřil jako nezbytnou podmínku rozhodnutí o vazebních věcech slyšení obžalovaného před soudem. Z toho lze odvodit význam a důvodnost rozhodování soudu v prvním stupni, který je, na rozdíl od orgánů rozhodujících o opravných prostředcích, v přímém kontaktu s účastníky řízení. Tím spíše v případě kdy, jako v projednávané věci, soud prvního stupně opakovaně rozhodl o propuštění z vazby. V takovém případě by stížnostní soud rozhodující pouze na základě obsahu spisu neměl k přístupu soudu prvního stupně přistupovat jako ke zpupnosti soudce (senátu) vydávajícího rozhodnutí o propuštění z vazby, ale zvážit důvodnost takového rozhodnutí.

14. Důvody, trvání a podmínky vazby jsou upraveny v ustanovení § 67 a násl. trestního řádu. Podle § 71 odst. 1 trestního řádu jsou orgány činné v trestním řízení povinny vyřizovat vazební věci přednostně s největším urychlením. Vazbu jako výrazný zásah do práv a svobod občanů, resp. její důvodnost jsou orgány činné v trestním řízení povinny přezkoumávat v každém období trestního stíhání. Rovněž o zákonem upravené možnosti obviněného kdykoliv požádat o propuštění z vazby na svobodu musí být rozhodnuto neodkladně.

15. Ústavní soud si je samozřejmě vědom faktu, že doba vazby stěžovatele nepřekročila zákonný limit stanovený v § 71 odst. 8 písm. b) trestního řádu za situace, kdy byl stěžovatel obžalován pro jednání, jehož se měl dopustit ve zkušební době jiného trestu (Okresní soud v Mostě č. j. 7 T 86/2007-575 ze dne 2. března 2009). V projednávaném případě však má Ústavní soud za to, že stížnostní soud zřejmě nerespektoval imperativ nejvyššího urychlení, navíc za situace, kdy stěžovatel byl, byť nepravomocně, zproštěn obžaloby.

16. Ústavní soud je toho názoru, že takový postup nastoluje stav, kdy je od jednotlivce vyžadována větší oběť, než je možno od osoby, jíž svědčí presumpce neviny - zde potvrzené soudem, rozumně požadovat. To konečně vedlo Ústavní soud ke zrušení části ustanovení § 74 odst. 2 trestního řádu, upravující odkladný účinek stížnosti státního zástupce po vyhlášení zprošťujícího rozsudku, je-li současně podáno odvolání [nález Ústavního soudu ze dne 20. dubna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.), dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz].

17. V projednávaném případě však o ponechání ve vazbě již rozhodl stížnostní soud, který, jak je z výše uvedeného zjevné, zřejmě vede se soudem nalézacím odbornou polemiku o důvodnosti vazby, resp. o naplnění či nenaplnění všech znaků trestného činu jednáním stěžovatele. Tato polemika tedy reflektuje existenci pochybností, na které je ovšem třeba hledět optikou právní zásady in dubio pro reo. Přístup, který ve věci uplatnil Krajský soud v Ústí nad Labem, proto Ústavní soud považuje za nepřiměřeně restriktivní.

18. Z napadeného usnesení č. j. 7 To 19/2010-833 je patrné, že podle krajského soudu takové řízení, kdy někteří obvinění jsou ponecháni ve vazbě, zaručuje jeho plynulost a rychlost. Zcela se tak vyhnul posouzení relevance omezení práva na osobní svobodu ve vztahu k zájmu na efektivitě řízení. Absenci takového posuzování považuje Ústavní soud za zásah do zaručených práv stěžovatele.

19. Ačkoliv existuje jistá míra pravděpodobnosti, že odvolacísoud nakonec rozhodne v neprospěch obviněného, není možné považovat propuštění z vazby za předčasné. Ústavní soud totiž zastává názor, který uvedl v nálezu sp. zn. IV. ÚS 689/05, podle něhož: "Důvod pro prodloužení vazby spočívající v takovém zcela neodůvodněném hypotetickém závěru je zcela libovolný, odporující čl. 8 odst. 2, odst. 5 Listiny nejen tím, že rozšiřuje nad zákonný rámec důvody pro omezení osobní svobody, ale také tím, že klade stěžovatelům k tíži implicitně předpokládanou neschopnost soudu prvního stupně vyvrátit jejich obhajobu." (viz N 225/39 SbNU 379, dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz).

20. Z hlediska ústavnosti je rovněž stěží akceptovatelné, aby kontinuita omezení osobní svobody vazbou nebyla zprošťujícím rozsudkem nijak narušena. Vazbu je stále třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li efektivnější možnost. Při rozhodování o vazbě proto musí být zhodnoceny a řádně odůvodněny všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce. Právě požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí je pak jednou ze základních podmínek spravedlivého - ústavně konformního rozhodnutí, bez znaků libovůle. Ústavnísoud již v minulosti uvedl, že povšechné a obecné odůvodnění rozhodnutí, jímž je omezena osobní svoboda, tyto požadavky nesplňuje. Požadavek řádného a vyčerpávajícího odůvodnění rozhodnutí napadená usnesení v daném případě nesplňují.

21. Na základě uvedených skutečností čtvrtý senát Ústavníhosoudu dospěl k závěru, po provedeném řízení bez nařízení ústního jednání se souhlasem účastníků (§ 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu), že popsaným postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem došlo k zásahu do základního práva stěžovatele, a proto předmětná rozhodnutí podle ustanovení § 82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu zrušil.

22. Ústavnísoud však musí současně odmítnout požadavek stěžovatele, jímž se domáhá rozhodnutí o propuštění z vazby. Rozhodnutí týkající se vazby jsou svěřena obecným soudům, jejichž řízení ve věci je upraveno trestním řádem, obdobně jako rozhodování o vině a trestu. Podle čl. 39 Listiny jen zákon (trestní) stanoví, které jednání je trestným činem a jaký trest, jakož i jaké újmy na právech nebo majetku lze za jeho spáchání uložit. Čl. 40 odst. 1 Listiny pak stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. Tato okolnost plyne rovněž z čl. 90 Ústavy v části, která je zaměřena na obecné soudy, jejichž soustava je uvedena v čl. 91 Ústavy. Nevztahuje se však na Ústavní soud, který je i se svými kompetencemi definován v čl. 83 až 89 Ústavy. Za této situace je návrh, aby Ústavní soud deklaroval věc, která nespadá do jeho Ústavou stanovené kompetence, třeba posoudit jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu takový návrh Ústavní soud odmítne.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru