Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 68/94Nález ÚS ze dne 15.12.1994Ověření překážek bránící vydání pozemku v restituci soudem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkosoba/oprávněná
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 63/2 SbNU 189
EcliECLI:CZ:US:1994:4.US.68.94
Datum podání06.05.1994
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1, čl. 38 odst.2, čl. 36 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.c, § 14 odst.2 písm.c


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 68/94 ze dne 15. 12. 1994

N 63/2 SbNU 189

Ověření překážek bránící vydání pozemku v restituci soudem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl dne 15. prosince 1994 v senátě ve věci

ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem

ze dne 24. 2. 1994, sp.zn. 15 Ca 528/93, 15 Ca 436/93, ve spojení

s rozhodnutími Okresního úřadu v Mostě - pozemkový úřad ze dne

28. 6. 1993, zn. PÚ 202/93/An/441-1, a ze dne 2.9.1993, zn. PÚ

202/93/An/1227-2, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako

účastníka řízení, a Okresního úřadu v Mostě - pozemkový úřad, jako

vedlejšího účastníka, zastoupeného vedoucím pozemkového úřadu,

takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 2. 1994

sp.zn. 15 Ca 528/93, 15 Ca 436/93 se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností ze dne 5. 5. 1994, podané ve lhůtě podle

§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, se

stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad

Labem ze dne 24. 2. 1994, čj. 15 Ca 528/94-34, 15 Ca 436/93, ve

spojení s rozhodnutími Okresního úřadu v Mostě - pozemkový úřad ze

dne 28. 6. 1993, zn. PÚ 202/93/An/441-1, a ze dne 2. 9. 1993, zn.

PÚ 202/93/An/1227-2. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem

byla potvrzena rozhodnutí Okresního úřadu v Mostě - pozemkový úřad

o tom, že navrhovatelé nejsou vlastníky pozemků evidovaných

v katastrálním území M. v katastru nemovitostí jako části pozemků

č. 6537/1, 6537/54,6537/53, 6537/34, 6552/1 a 6552/11. Své

rozhodnutí soud odůvodnil tím, že navrhovatelé jsou sice

oprávněnými osobami podle § 4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991

Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému

majetku, ve znění pozdějších předpisů, ale důvodem bránícím

obnovení vlastnictví k pozemkům je překážka uvedená v § 11 písm.

c) větě druhé citovaného zákona. Podle uvedeného ustanovení se

jedná o zastavěné části pozemků, neboť tyto pozemky se nacházejí

uvnitř městské zástavby města M. a slouží jako park s městskou

zelení a místní komunikace pro bezprostředně související obytné

stavby a stavby občanského a technického vybavení. Pro tuto

překážku nelze tedy pozemky vydat oprávněným osobám. Výše uvedený

rozsudek byl doplněn opravným usnesením ze dne 20. 10. 1994, a to

pokud jde o označení pozemku (znění "část pozemku 6531/1"

nahrazeno označením "část pozemku 6537/1").

Podle ústavní stížnosti došlo výše uvedenými rozhodnutími

k porušení základního ústavního práva zaručeného v čl. 11 odst.

1 Listiny základních práv a svobod, tj. práva vlastnit majetek.

Ve vyjádření k ústavní stížnosti, které bylo Ústavním soudem

vyžádáno spolu se spisem 15 Ca 528/93, uvedl předseda senátu

Krajského soudu v Ústí nad Labem, že odvolací soud neporušil

ústavně zaručené právo na vlastnictví. Svým rozhodnutím dospěl na

základě úplných skutkových zjištění k právnímu posouzení, že

vydání pozemků brání zákonná překážka. Tím však neupřel

restituentům právo stanovené v § 11 odst. 2 nebo v § 16 odst. 1

zákona č. 229/1991 Sb., podle kterého v takovém případě náleží

náhrada buď ve formě bezúplatného převedení jiných pozemků, nebo

ve formě finanční náhrady. Toto vyjádření ještě doplnil podáním ze

dne 3. 11. 1994, ve kterém uvedl, že nesouhlasí s tvrzením

navrhovatelů o tom, že soud odmítl provést navrhované důkazy.

Naopak, přes skutečnost, že právní zástupce stěžovatelů při

jednání dne 16. 12. 1993 doplnění důkazů nenavrhoval, soud přesto

jednání odročil za účelem vyžádání stanoviska starosty města M.u.

Při dalším jednání dne 24. 2. 1994 další doplnění řízení

navrhováno nebylo a postupem soudu rozhodně nebyl porušen čl. 36

a násl. Listiny základních práv a svobod.

Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření vedlejšího účastníka

- Okresního úřadu Most - pozemkového úřadu - k ústavní stížnosti

a požádal rovněž o výpis z katastru nemovitostí a o katastrální

mapy předmětných pozemků. Vedlejší účastník uvádí, že rozhodoval

v souladu s § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., neboť se

skutečně jedná o pozemky, které byly po přechodu vlastnictví na

stát částečně zastavěny a zbylé části těchto pozemků s těmito

stavbami bezprostředně souvisejí. Tyto pozemky tak plní doplňkovou

funkci k okolním obytným a veřejnoprávním budovám v souladu

s příslušnými předpisy. Podle vyjádření vedlejšího účastníka dává

zákon o půdě v takových případech dostatečnou ochranu práv, která

je stanovena v již zmíněných ustanoveních § 11 odst. 2 a § 16

odst. 1.

Podáním, které bylo Ústavnímu soudu doručeno 5.12.1994, se

stěžovatelé vyjádřili ke stanoviskům Krajského soudu a Pozemkového

úřadu v Mostě. Tímto podáním pak dále doplnili návrh na zahájení

řízení, a to zejména v tom směru, že jsou připraveni prokázat

listinnými důkazy i výpověďmi, že se nejednalo o regulérní proces

a že chování a postup soudu nelze označit jako rozhodování

nezávislého soudu, vázaného jedině zákonem. Dále pak citují

z rozsudku, který vydal ve stejném roce tentýž senát, a který,

podle jejich názoru, dochází ke zcela opačným právním závěrům, ač

se jednalo o věc obdobnou (rozsudek je publikován ve Sbírce

soudních rozhodnutí a stanovisek, č. 6-7/1994). Stěžovatelé jsou

přesvědčeni, že soud svým postupem, který nakonec vyústil ve

vydání napadeného rozsudku, znemožnil stěžovatelům uplatnit

ústavní právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 2 Listiny

základních práv a svobod (dále jen Listina). Proto v plném rozsahu

trvají na návrhu, aby rozsudek sp. zn. 15 Ca 528/93, 15 Ca 436/93

ze dne 24.2.1994 byl nálezem Ústavního soudu zrušen.

K doplnění návrhu se vyjádřil předseda senátu Krajského soudu

v Ústí nad Labem 12. 12. 1994. V tomto doplňujícím vyjádření znovu

zdůraznil, že napadeným rozsudkem vyslovil právní názor, a to jako

nezávislý soud rozhodující a vykládající zákon. Dále uvedl, že

rozsudek, jehož se navrhovatelé dovolávají, se dotýkal

problematiky zcela odlišné a na důkaz toho připojil spis sp. zn.

15 Ca 46/94. Upozornil též na názor soudu, že při řešení problému

zastavěných pozemků v rámci bývalé tzv. komplexní bytové výstavby

je třeba přihlédnout k tomu, že nově vybudované části města

(sídliště) tvoří organický celek, pro jehož život je nutno

vybudovat i potřebné plochy městské zeleně. Uvedl, že obdobně jako

senát Krajského soudu v Ústí nad Labem rozhoduje i Krajský soud

v Ostravě. Konečně pak zastává stanovisko, že úmyslem zákonodárce

u zákona č. 229/1991 Sb., bylo především to, aby restituovaný

majetek mohl nadále sloužit zemědělským účelům, což při poloze

předmětných pozemků je vyloučeno.

Při jednání dne 15. 12. 1994 předložil právní zástupce

stěžovatelů znalecký posudek, který na jejich žádost vypracoval

soudní znalec V. N. dne 17. 2. 1994. Tento posudek v zásadě

konstatuje, že pozemky č. 6537/1 a 6537/53 jsou pozemky volné

a nelze je označit jako pozemky související s okolními stavbami

ani nejsou nutné k provozu těchto staveb. To dokumentuje

i přiložená fotodokumentace. Tento posudek byl předložen Krajskému

soudu v Ústí nad Labem, ten se s ním však nijak nevypořádal. Dále

byl Ústavnímu soudu předložen restituční případ, kdy v Děčíně bylo

vydáno cca 4000m2 ve středu města, a kdy veřejný zájem byl

ochráněn zřízením věcného břemene-služebnosti cesty. Toto

rozhodnutí bylo stejným senátem Krajského soudu v Ústí nad Labem

potvrzeno. Na podporu svého stanoviska předložil zástupce

navrhovatelů dále rozhodnutí o vydání pozemků ve středu obce

L..

Zástupce navrhovatelů v závěrečné řeči uvedl, že v daném

případě nešlo o právní otázku, ale o to, že soud se neměl spokojit

s tvrzením protistrany, ale měl skutkově zkoumat, zda jde či nejde

o pozemky vydatelné. Tím se však soud nezabýval a omezil se na

argumentaci společenskými hledisky. Takový proces považují za

proces, který nelze označit jako fair proces.

Ústavní soud se především zabýval otázkou, zda zásah státní

moci je takového charakteru, že jím došlo k porušení základního

práva zaručeného stěžovatelům jako vlastníkům v čl. 11 odst. 1

Listiny. Při řešení této otázky vycházel senát z právního názoru,

který vyslovilo plénum Ústavního soudu v nálezu ze dne 24.5.1994,

sp. zn. Pl.ÚS 16/93. Podle tohoto názoru, který byl publikován pod

č. 25 svazku 1. Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, je

restituce odstraněním protiprávnosti při převodu vlastnického

práva, a to obnovením původních právních vztahů. Zákonná úprava

restituce však může v ústavně odůvodněných případech vyloučit

zpětné nároky osob, oprávněných žádat vydání věci.

Z výše uvedených důvodů proto Ústavní soud považoval za

zásadní otázku, kterou je povinen a současně oprávněn v řízení

o této ústavní stížnosti řešit, posouzení toho, zda omezující

ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., ve znění

pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě), které bylo v případě

stěžovatelů aplikováno, lze považovat za ústavně neodůvodněné

vyloučení zpětných nároků stěžovatelů. V takovém případě by byl

senát nucen řízení přerušit a věc postoupit k rozhodnutí plénu

Ústavního soudu podle ustanovení § 64 odst. 1 písm. c) zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu. K takovému závěru však senát

nedospěl.

Pokud jde o tvrzené porušení čl. 11 odst. 1 Listiny, podle

kterého "každý má právo vlastnit majetek", chápe Ústavní soud toto

ustanovení především jako ústavní příkaz zákonodárci, který nesmí

z práva na vlastnictví nikoho vyloučit. Kromě toho pak je nutné

tento článek aplikovat v jeho celistvosti, tedy zejména

nepominout, že vlastnictví zavazuje a nesmí být zneužito na újmu

práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy

(odst. 3). V posuzovaném případě pak nutno zmínit též odst. 4

citovaného článku Listiny, který připouští omezení vlastnického

práva ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.

Pokud ve sporu má být existence vlastnického práva teprve zjištěna

nebo takové právo má býti konstituováno, pak takové tvrzené

vlastnictví podle názoru soudu ústavně chráněno není. (viz též

nález III. ÚS 23/93, publikovaný pod č. 5 svazek I Sbírky nálezů

a usnesení ÚS ČR).

Ústavní soud však sdílí stanovisko stěžovatelů, že zásadní

spornou otázkou bylo v soudním řízení to, zda existuje či

neexistuje překážka bránící ve vydání pozemku ve smyslu § 11 odst.

1 písm. c) zákona o půdě. Vzhledem k tomu, že zde stálo tvrzení

povinné osoby proti tvrzení osob oprávněných, bylo povinností

soudu hodnověrným způsobem zhodnotit, zda předmětné pozemky jsou

skutečně takového charakteru, že je vydat nelze. Z provedených

důkazů však vyplývá, že soud se v podstatě spokojil s tvrzením

povinné strany o nevydatelnosti pozemků, aniž by toto tvrzení

podrobil ověření. Jestliže stěžovatelé v řízení nabízeli soudu

znalecký posudek a fotodokumentaci podporující jejich stanovisko,

že nejde, alespoň v některých případech, o pozemky bezprostředně

související se stavbami, bylo povinností soudu v tomto směru

provést dokazování, jak mu to ostatně umožňuje ust. § 250 q odst.

1 o.s.ř. Např. již prohlídka místa samého by nepochybně přispěla

k objektivnějšímu pohledu na rozdílná tvrzení sporných stran.

Takový postup soudu byl namístě tím více, že řízení v tzv.

správním soudnictví je řízením jednoinstančním, bez možnosti

řádného či mimořádného opravného prostředku. Právě s ohledem na

tuto skutečnost bylo povinností soudu, aby se s ohledem na

ustanovení hlavy páté Listiny (zejména čl. 36 odst. 1, 2, čl. 38

odst. 2) a se zřetelem k Úmluvě o ochraně lidských práv

a základních svobod (čl. 6 odst. 1) zabýval skutkovými okolnostmi

daleko podrobněji. Pokud by dospěl k závěru, že objasnění si

vyžaduje důkazů, jejichž rozsah by přesáhl meze přezkumného řízení

ve správním soudnictví, pak bylo jeho povinností rozhodnutí zrušit

a vrátit správnímu orgánu k doplnění řízení.

Jak již Ústavní soud uvedl v řadě svých rozhodnutí, není

soudem nadřízeným obecným soudům a nepřísluší mu tedy posuzovat

celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, případně nahrazovat

hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Ústavnímu soudu však

nepochybně přísluší posoudit, zda řízení ve své komplexnosti bylo

spravedlivé a zda v něm byly respektovány principy uvedené ve výše

zmíněných článcích Listiny a Úmluvy. V daném případě pak dospěl

Ústavní soud k závěru, že postup soudu ve svém komplexu se jeví

jako řízení, ve kterém nebylo respektováno právo na spravedlivý

proces. Z těchto důvodů pak konstatoval, že napadený rozsudek je

v rozporu s ustanovením čl. 36 ost. 1, 2, čl. 38 odst. 2, Listiny,

jakož i s čl. 6 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv

a základních svobod a proto jej zrušil.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat.

V Brně 15. 12. 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru