Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 679/01Usnesení ÚS ze dne 25.03.2002

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajČermák Vladimír
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
Věcný rejstříkDůkaz
EcliECLI:CZ:US:2002:4.US.679.01
Datum podání26.11.2001
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 37 odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 679/01 ze dne 25. 3. 2002

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 679/01

Ústavní soud rozhodl dne 25. března 2002 v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti P.V., zastoupeného JUDr. A.S., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. 10. 2001 (správně 19. 10. 2001), čj. 11 To 474/2001-238, a rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 9. 4. 2001, čj. 1 T 212/2000-219, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 5. 2000, čj. 1 T 212/2000-226, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora označeným rozhodnutím obecných soudů, kterými byl stěžovatel uznán vinným trestným činem zpronevěry podle ustanovení § 248 odst. 1, 2, trestního zákona a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu 18 měsíců, stěžovatel tvrdí, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho práva ústavně zaručená v čl. 8 odst. 2 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti uvádí, že obecné soudy nevyhověly požadavkům kladeným na řádné hodnocení důkazů, zejména výpovědí svědků L.S. a M.S., pominuly skutečnost, že stěžovatel vrátil poškozenému pronajatou tiskárnu, a nezkoumaly zdravotní stav stěžovatele, jež mohl mít vliv na plnění závazků vůči poškozenému po 1. lednu 1999. Stěžovatel dále pokládá za nesprávný závěr odvolacího soudu, podle kterého byl povinen při ukončení činnosti obchodního zástupce vrátit poškozenému najaté věci, neboť k tomu byl povinen podle leasingové smlouvy, a závěr, z něhož vyplývá, že z kaučního konta nemohl být leasing placen. Stěžovatel zastává názor zcela opačný a v závěru své ústavní stížnosti shrnuje, že svým jednáním nenaplnil materiální ani formální stránku trestného činu zpronevěry a byl-li odsouzen k trestu odnětí svobody, byť podmíněně odloženému, byl zbaven svobody jen proto, že nemohl dostát svému smluvnímu závazku. Ze všech výše uvedených důvodů proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ze spisu Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 1 T 212/2000, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl uznán trestným činem zpronevěry, kterého se měl dopustit, podle skutkové věty, tím, že "na základě leasingové smlouvy ze dne 30. 1. 1997 převzal od A., notebook, včetně přenosné tiskárny v celkové ceně 71 795,- Kč na dobu pronájmu 36 měsíců oproti měsíčním leasingovým splátkám po 1 994,- Kč, které však od listopadu 1997 nebyly hrazeny v důsledku nečinnosti obžalovaného při obchodním zastoupení firmy A., a tím i nulové provize, z níž měly být splátky hrazeny, notebook v létě 1998 v M. předal do opravy a pojišťovně jej nevrátil; čímž způsobil A., škodu ve výši nejméně 48 323,30 Kč". V řízení před obecnými soudy stěžovatel připustil, že se o stav placení splátek leasingu příliš nestaral, neboť poté, co přestal pro A., pracovat, předpokládal, že splátky budou placeny z kaučního konta, na kterém bylo asi 23 tisíc Kč, a také počítal s tím, že v budoucnu notebook a tiskárnu vrátí. Tiskárnu však nemohl najít a notebook předal svědku L.S., aby jej nechal opravit. Následně pak několikrát odcestoval do N. a po návratu na podzim roku 1998 si chtěl opravený notebook u svědka vyzvednout, avšak ten mu jej podle jeho tvrzení nechtěl vrátit. Stěžovatel o těchto skutečnostech pojišťovnu z osobních důvodů neinformoval, tiskárnu vrátil až v průběhu přípravného řízení dne 13. 10. 2000.

Soud prvého stupně pro provedeném dokazování vzal za prokázané, že objektivní i subjektivní znaky trestného činu zpronevěry byly naplněny. Z hlediska subjektivní stránky Okresní soud v Náchodě kvalifikoval jednání stěžovatele jako nepřímý úmysl podle ustanovení § 4 písm. b) trestního zákona s odkazem na výkladové pravidlo v ustanovení § 89 odst. 2 trestního zákona.

Odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové zamítl a potvrdil správné zjištění a vyhodnocení skutkového stavu věci, tak jak bylo provedeno soudem prvého stupně. K rozporům, na které stěžovatel poukazoval, odvolací soud uvedl, že byly překlenuty úvahami okresního soudu opřenými o objektivně zjištěné skutečnosti. Co se týče zavinění, odvolací soud potvrdil závěr Okresního soudu v Náchodě o naplnění nepřímého úmyslu, neboť stěžovatel od listopadu 1997 nevyvíjel pro A., žádnou činnost, nevytvářel provizi, z níž by byl leasing splácen, s pojišťovnou nekomunikoval, na uváděných adresách nebyl k zastižení, poštu si nevyzvedával a zapůjčené věci nevrátil, ač tak podle leasingové smlouvy byl povinen učinit. Námitku stěžovatele, že leasing měl být hrazen z kaučního konta, odvolací soud odmítl s tím, že dle "materiálu" pojišťovny z něho nebylo možno leasing platit.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle článku 90 Ústavy ČR jen soud, který je součástí obecných soudů, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Pokud soud při svém rozhodnutí respektuje podmínky stanovené v § 125 trestního řádu a uvede, o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, není v pravomoci Ústavního soudu toto hodnocení hodnotit, a to ani tehdy, kdyby s ním nesouhlasil. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutné považovat takové rozhodnutí za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces.

V daném případě Ústavní soud tento extrémní nesoulad neshledal. V rámci provedeného dokazování soud přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě kterých důkazů dospěl k rozhodnutí o stěžovatelově vině a jakými úvahami byl při jejich hodnocení veden. Ústavní soud připouští, že úvahy obecných soudů byly v napadených rozhodnutí prezentovány velmi sporadicky, nicméně v celkovém kontextu případu jsou seznatelné.

Ohledně námitky stěžovatele, že obecné soudy nevěnovaly pozornost odstranění rozporů, týkajících se toho, zda svědek L.S. vrátil stěžovateli opravený notebook či nikoliv, Ústavní soud zjistil, že obecné soudy dospěly k závěru, že svědek notebook vrátil. Tento závěr učinily na základě výpovědí jmenovaného svědka a výpovědi svědkyně M.S. Jejich svědecké výpovědi se rozcházejí v tvrzení, kdy měl být notebook vrácen stěžovateli, přičemž na tento rozpor obecné soudy skutečně v odůvodnění svých rozhodnutí nereagovaly. Ústavní soud tuto absenci vyjádření obecných soudů nepovažoval za skutečnost, která byl založila důvod k jeho zásahu, neboť výpovědi jmenovaných svědků se shodují co do tvrzení, že notebook vrácen byl. Důkazy o této skutečnosti, jakož i právní závěry z nich vyvozené byly učiněny ústavně souladným způsobem a Ústavnímu soudu nezbývá, než je respektovat. Uvedla-li svědkyně M.S. v hlavním líčení odlišné skutečnosti od těch, které uvedla v podání vysvětlení v jiné věci vedené pod čj. ORNA-74/SNME-Tč-98, není toto zjištění relevantní, neboť podle ustanovení § 158 odst. 4 trestního řádu nelze v řízení před soudem použít záznam o podaném vysvětlení jako důkaz, a by-li ten, kdo podal vysvětlení, později vyslýchán jako svědek, nemůže mu být záznam předestřen. Obecné soudy tedy správně na námitky stěžovatele v tomto směru nereagovaly.

K otázce případné možné podjatosti svědků vzhledem ke vztahu k projednávané věci Ústavní soud zjistil, že postoj obecných soudů k této otázce z odůvodnění jejich rozhodnutí nevyplývá. S ohledem na ostatní provedené důkazy a rovněž s přihlédnutím k tomu, že stěžovatel nepopřel způsob, jakým nakládal s předmětem leasingu, má Ústavní soud má za to, že ani tato absence vyjádření soudu není s to posunout věc do ústavně právní roviny.

K tvrzení stěžovatele, že obecné soudy pominuly fakt, že stěžovatel vrátil poškozenému tiskárnu, Ústavní soud uvádí, že tato skutečnost nemá vliv na změnu trestní klasifikace stěžovatelova chování, ani na výši trestu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy rozhodly o tom, že stěžovatel zpronevěřil ke škodě A., i tiskárnu a její cenu zahrnuly do celkové výše způsobené škody. Vrácení tiskárny až po sdělení obvinění pro trestný čin zpronevěry tak lze považovat pouze za náhradu způsobené škody. Určení výše způsobené škody není sice v souladu s dosavadní judikaturou obecných soudů (viz např. rozsudek NS ČR ze dne 17. 7. 2001, sp. zn. 3 Tz 95/2001), neboť představuje hodnotu notebooku a tiskárny stanovené znaleckým posudkem ke dni 31. 8. 1998, aniž by zahrnovala odečtení té části již uhrazených splátek, která představuje čisté splátky na pořizovací cenu předmětu leasingu, avšak vzhledem k tomu, že případné snížení výše škody by zjevně nemohlo ovlivnit hranici škody ve výši nikoliv nepatrné, jeví se absence vyjádření soudu k této okolnosti rovněž jako ústavně irelevantní.

Stejný závěr učinil Ústavní soud i ohledně námitky, týkající se kaučního konta a námitky související se zhoršením stěžovatelova zdravotního stavu a jeho možného vlivu na plnění závazků vůči poškozenému po 1. 1. 1999.

Pokud jde o předání notebooku do určité opravny k provedení záruční opravy, Ústavní soud připouští, že formulace skutkové věty ve výroku rozsudku Okresního soudu v Náchodě není dostatečně výstižná a mohla by vést k závěru o liberaci stěžovatele, avšak z celkového kontextu případu, jakož i z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že pouhé předání notebooku do opravy nebylo oním jednáním, kterým stěžovatel naplnil skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry.

Co se týče subjektivní stránky trestného činu, Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy vyložily přezkoumatelným způsobem, na základě jakých důkazů a úvah vyvodily ze stěžovatelova chování existenci nepřímého úmyslu, a protože tyto závěry byly učiněny způsobem, v němž nebyly shledány prvky libovůle, byl nucen je, jak již shora uvedeno, respektovat.

Závěrem Ústavní soud připouští, že výrok rozsudku Okresního soudu v Náchodě mohl a měl blíže a přesněji konkretizovat způsob, kterým stěžovatel zpronevěřil předmět leasingu, stejně jako dobu spáchání trestného činu. Z tohoto pohledu lze přiznat jistou míru oprávnění některým ze stěžovatelových námitek. Ústavní soud má však za to, že tyto námitky nejsou schopny posunout věc do ústavně právní roviny, neboť byly směřovány zejména proti způsobu hodnocení provedených důkazů tak, jak k němu obecné soudy dospěly v napadených rozhodnutích. Není však podstatné, zda Ústavní soud sdílí či nesdílí právní názory obecných soudů vyjádřené v těchto rozhodnutích, jde o to, aby posoudil, zda se jejich úvahy a názory pohybují v ústavních mezích, jak se také, jak shora uvedeno, stalo.

Ze shora uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost z důvodu zjevné neopodstatněnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., odmítnout.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 25. března 2002

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru