Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 675/15 #1Usnesení ÚS ze dne 09.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánCELNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Generální ředitelství cel
SOUD - KS Hradec Králové - pobočka Pardubice
SOUD - NSS
CELNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - Celní úřad Pardubice
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně u... více
Věcný rejstříkDokazování
daň/daňová povinnost
důkazní břemeno
trestná činnost
Daňové řízení
platební výměr
finanční orgány
EcliECLI:CZ:US:2015:4.US.675.15.1
Datum podání06.03.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 52

40/2009 Sb., § 240


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 675/15 ze dne 9. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka a soudců Vlasty Formánkové a Vladimíra Sládečka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti M. K., právně zastoupeného Mgr. Martinem Buřičem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Buřič, Sadílek a partneři, Praha 1, Štěpánská 39, směřující proti rozhodnutím Celního úřadu Pardubice ze dne 20. května 2013, č.j. 20800/2013-590000-31, č.j. 20802/2013-590000-31, č.j. 20772/2013-590000-31, č.j. 20788/2013-590000-31 a č.j. 20780/2013-590000-31, a Generálního ředitelství cel ze dne 18. října 2013, č.j. 37256-16/2013-900000-304.3, č.j. 37256-19/2013-900000-304.3, č.j. 37256-13/2013-900000-304.3, č.j. 37256-28/2013-900000-304.3 a č.j. 37256-26/2013-900000-304.3, a rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 2. července 2014, č.j. 52 Af 52/2013-45, č.j. 52 Af 55/2013-45, č.j. 52 Af 49/2013-37, č.j. 52 Af 64/2013-40, a č.j. 52 Af 62/2013-40, a Nejvyššího správního soudu ze dne 18. prosince 2014, č.j. 2 Afs 128/2014-74, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odstavcích 1, 4 a 5 a v čl. 36 odstavcích 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše uvedenými rozhodnutími Celního úřadu v Pardubicích byla stěžovatelce pro různá období vyměřena spotřební daň z minerálních olejů. Stěžovatelka nespokojena s daňovými výměry podala odvolání, která Generální ředitelství cel zamítlo a napadená rozhodnutí potvrdilo. Stěžovatelka podala správní žaloby, které Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích zamítl. Následně podala stěžovatelka kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud nejprve spojil věci vedené pod sp. zn. 2 Afs 128/2014; sp. zn. 2 Afs 130/2014; sp. zn. 2 Afs 134/2014; sp. zn. 2 Afs 135/2014; a sp. zn. 2 Afs 136/2014 ke společnému řízení pod sp. zn. 2 Afs 128/2014, a následně spojené kasační stížnosti zamítl.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvedla, že jejím prostřednictvím její manžel obchodoval s minerálními oleji. Na základě trestního řízení, týkajícího se zkrácení daně, byla zahájena řízení týkající se spotřební daně. Celní úřad vydal celkem dvacet rozhodnutí, jimiž byla spotřební daň stěžovatelce, jakožto daňovému subjektu, doměřena. Část z rozhodnutí, včetně rozhodnutí z následných řízení, je napadena v této ústavní stížnosti.

Stěžovatelka dále uvedla, že Krajský soud v Praze vydal dne 25. ledna 2013, č.j. 4 T 9/2012-6899, rozsudek, jímž byl její manžel shledán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle ustanovení § 240 odstavce 1, 2 písmeno a) a 3 trestního zákoníku, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a peněžitému trestu ve výši 3.500.000,- Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání dvou let. K odvolání rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. srpna 2014, sp. zn. 3 To 15/2014, jímž zrušil výrok o trestu manžela stěžovatelky, a nově jej odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let a peněžitému trestu ve výši 3.500.000,- Kč s alternativním trestem odnětí svobody v trvání jednoho roku. Vedle toho mu pak uložil trest propadnutí náhradní hodnoty, a to ve výroku specifikovaných nemovitostí, a to s odůvodněním, že "...uložením tohoto trestu ve vztahu k ostatním nemovitostem a s vědomím možného rozhodnutí v dalším řízení o zabrání finančních prostředků na účtech i peněžních prostředků zajištěných při domovní prohlídce, již bude dosaženo odčerpání majetkového prospěchu z páchané trestné činnosti tohoto obžalovaného."

Jak v rozsudku soudu nalézacího, tak i soudu odvolacího je zmíněno, že daňový subjekt - stěžovatelka - byla fakticky ovládána svým manželem, který jednal jejím jménem a úmyslným jednáním spáchal trestný čin zkrácení daně ve velkém rozsahu, přičemž ta s trestnou činností neměla nic společného. Stěžovatelka se tak dostala do situace, kdy jednání jejího manžela bylo soudem potrestáno postižením i majetku, a nyní je v daňovém řízení přímo stěžovatelka vystavena dalšímu majetkovému zásahu, kdy neodvedená spotřební daň činí více než 12.500.000,- Kč a daň z přidané hodnoty více než 2.700.000,- Kč; přitom úroky z prodlení dosahují téměř totožné výše.

Stěžovatelka má za to, že trestním rozsudkem bylo prokázáno, že ona není pachatelem trestné činnosti, a majetkový trest udělený pachateli - jejímu manželovi, dosáhl výše, která je srovnatelná se škodou, která jeho jednáním státu vznikla. Celková škoda je však fakticky vymáhána ve dvou rovinách - v trestním a v daňovém řízení. Orgány veřejné moci se nezajímaly, jak velké množství prostředků bylo či je v paralelním řízení vymáháno, ačkoliv stěžovatelka trestní rozsudky správnímu soudu poskytla. Napadená rozhodnutí považuje za nespravedlivá zkracující ji v jejích zaručených právech, a proto navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisů Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích sp. zn. 52 Af 49/2013, sp. zn. 52 Af 52/2013, sp. zn. 52 Af 55/2013, sp. zn. 52 Af 62/2013, sp. zn. 52 Af 64/2013, jakož i spisů Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 Afs 128/2014; sp. zn. 2 Afs 130/2014; sp. zn. 2 Afs 134/2014; sp. zn. 2 Afs 135/2014; a sp. zn. 2 Afs 136/2014, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně, není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností závěrů soudů pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Jak již výše naznačeno, stěžovatelce byla vyměřena spotřební daň ve dvou desítkách případů, co do správnosti výměry shodně potvrdil odvolací orgán. Správní soud posoudil stejně rozhodnutí celního ředitelství. Nejvyšší správní soud spojil řízení o kasačních stížnostech do několika společných rozsudků. Stěžovatelka pak podala ústavní stížnosti, které jsou vedeny u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 241/15; sp. zn. IV. ÚS 622/15; sp. zn. IV. ÚS 675/15; sp. zn. III. ÚS 676/15 a sp. zn. IV. ÚS 1343/15. U Ústavního soudu doposud ke spojení věcí nedošlo.

Jak je z rozhodnutí i ze spisů patrné, po celou dobu probíhalo paralelní soudní řízení ve věci daňové a trestní. Podnět k daňovému řízení vzešel z řízení trestního. Proto byl daňový subjekt vyzván k podání daňových přiznání za jednotlivá období. Na tuto výzvu byla vykázána nulová daňová povinnost, což nekorespondovalo se zjištěními policejních orgánů. V důsledku toho byl daňový subjekt vyzván k prokázání svých tvrzení. Tato neprokázal, a v důsledku toho byla stanovena spotřební daň jednotlivými platebními výměry. Stěžovatelka podala odvolání, v němž namítala nesprávnost postupu celního úřadu. Odvolací orgán posoudil rozhodnutí celního úřadu jako správná a odvolací námitky jako nepřípadné a zkreslující průběh daňového řízení. Krajský soud pak správní žalobu zamítl a uvedl, že není možno ve správním soudním řízení zpochybňovat závěry rozhodnutí finančních orgánů, které jsou založeny na faktu, že daňový subjekt neunesl důkazní břemeno ohledně prokázání svých daňových povinností. Řízení před správním soudem nenahrazuje, ze své povahy, řízení správní a liknavost daňového subjektu tak není možno zhojit až před správním soudem.

Teprve ke kasační stížnosti, kromě námitek týkajících se nedostatečnosti či nesprávnosti daňového řízení, připojila stěžovatelka i námitku týkající se uloženého trestu v paralelním řízení. Učinila tak ovšem po zákonné lhůtě, a s ohledem na to k tomu Nejvyšší správní soud, i s odvoláním na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 138/06, nepřihlédl.

Daňové řízení probíhalo na základě podnětu vzešlého z řízení trestního. V trestním řízení bylo prokázáno, že nezákonné činnosti se manžel stěžovatelky, jejím jménem a na její účet, dopouštěl nejméně od 1. ledna 2009 do 27. dubna 2010. Daňová rozhodnutí celního úřadu byla vydána v květnu 2013, tedy více jak tři roky po ukončení páchání trestné činnosti. Stěžovatelka nebyla sto prokázat svá tvrzení ohledně obchodování s minerálními oleji a s ní spjatou daňovou povinností, která jí, s ohledem na probíhající trestní řízení, musela být zřejmá. Proto ani fakt, že úroky narostly do výše daně, nelze přičítat pochybení správních orgánů či správních soudů. Za nezbytné pak považuje Ústavní soud poukázat na rozdíl mezi daňovou povinností daňového subjektu na straně jedné, a smyslem a účelem trestu "disponenta" daňového subjektu. Účelem daňového řízení je vybrat daně, a to pouze v rozsahu stanoveném zákonem, účelem trestního řízení je potrestat pachatele za jeho nezákonné jednání a eliminovat, aby tento měl z trestné činnosti jakýkoliv prospěch. Orgány veřejné moci jsou přitom limitovány příslušnými ustanoveními ústavních zákonů, v daném případě dle čl. 11 odstavce 5 Listiny, podle kterého lze daně ukládat jen na základě zákona; a čl. 39 Listiny, podle kterého jen zákon stanoví, co je trestným činem a jaký trest, případně jaké jiné újmy na právech nebo na majetku lze za jeho spáchání uložit.

Podle čl. 2 odstavce 2 Listiny, respektive čl. 2 odstavce 3 Ústavy České republiky, které stanoví, že státní moc je možno uplatňovat jen v případech, mezích a způsobem, který stanoví zákon. Státní orgány tedy nesmějí více, ale současně ani nemohou méně, než jim zákon umožnuje. Jak je přitom z napadených rozhodnutí patrné, i stěžovatelčin přístup v daňovém řízení měl dopad na napadená rozhodnutí a v souvislosti s tím mohl mít vliv i na výši doměřené daně.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvedla nic, čím by prokázala, že finanční orgány nebo správní soudy zasáhly do jejích zaručených práv. Celní úřad poskytl stěžovatelce dostatek prostoru k prokázání jejích tvrzení, neunesení důkazního břemene pak nebylo možno zhojit ani v odvolacím řízení ani v řízení před správními soudy. Orgány veřejné moci postupovaly v souladu s právními předpisy a svá, v ústavní stížnosti napadená rozhodnutí důkladně a dostatečně odůvodnily. Proto Ústavní soud neshledal tvrzený zásah a rozhodl jak výše uvedeno.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkou tvrzená pochybení orgánů veřejné moci, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. července 2015

Tomáš Lichovník v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru