Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 673/11 #1Usnesení ÚS ze dne 12.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Znojmo
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně u... více
Věcný rejstříkDokazování
nemovitost
Restituce
restituční nárok
osoba/oprávněná
Pozemkový úřad
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.673.11.1
Datum podání04.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4 odst.4, § 9

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 673/11 ze dne 12. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného o ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného Mgr. Janou Syrovátkovou, advokátkou na adrese Praha 6, Nad Lesíkem 2269/25, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 29. června 2009 č. j. 4 C 50/2008-135 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. prosince 2010 č. j. 18 Co 288/2009-240, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. března 2011, se stěžovatel domáhal podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na ochranu vlastnických práv dle čl. 11 Listiny, právo na nedotknutelnost soukromí osoby dle čl. 7 Listiny a rovněž nebyl respektován čl. 10 odst. 3 Listiny, který zakazuje zveřejňování a zneužívání informací o osobě.

Z předložené ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Okresního soudu ve Znojmě (dále jen "okresní soud") sp. zn. 4 C 50/2008 (dále jen "soudní spis") Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se domáhal žalobou podanou dne 17. března 2008 u okresního soudu znovu projednání věci rozhodnuté správním orgánem a určení, že je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o půdě"). Stěžovatel v řízení před okresním soudem napadl rozhodnutí Ministerstva zemědělství, Pozemkového úřadu ve Znojmě ze dne 7. ledna 2008 č. j. PÚ 6083/92/4-Pa (dále jen "rozhodnutí PÚ") v celém jeho rozsahu s tvrzením, že tímto rozhodnutím byl zkrácen na svých právech tím, že mu pozemkový úřad nepřiznal vlastnické právo k bývalému nemovitému zemědělskému majetku, a to velkostatku Želetice-Žerotice, který zakoupil 8. července 1936 A. F. a následně se minimálně spolumajitelkou stala B. Č. Stěžovatel dovozoval, že je dán restituční titul podle ustanovení § 4a) odst. 3 písm. a) zákona o půdě, a to v nástupnictví L. L. jako neteře B. Č. ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. e) zákona o půdě a následně pak stěžovatele jako jediného dědice po L. L. ve smyslu ustanovení § 4 odst. 4 zákona o půdě. Okresní soud rozsudkem ze dne 29. června 2009 č. j. 4 C 50/2008-135 návrh, že stěžovatel je vlastníkem nemovitostí uvedených ve výroku rozhodnutí PÚ, zamítl. Okresní soud konstatoval, že dle obsahu se jedná o žalobu podle části páté občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř. "), kterou je nutné posuzovat podle ustanovení § 244 a násl. o. s. ř., přičemž stěžovatel uplatňoval restituční nárok, který je soukromoprávním subjektivním oprávněním. Tyto nároky se neprojednávají ve správním soudnictví od 1. ledna 2003, ale v řízení podle části páté o. s. ř. a přezkum nicotnosti správního rozhodnutí je vyloučen v ustanovení § 68 písm. b) soudního řádu správního. Okresní soud dovodil, že stěžovatel nebyl napadeným rozhodnutím PÚ zkrácen ve svých právech, neboť není oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 zákona o půdě.

Krajský soud k odvolání podaném stěžovatelem proti rozsudku okresního soudu rozsudkem ze dne 13. prosince 2010 č. j. 18 Co 288/2009-240 výrok, kterým bylo rozhodnuto o věci samé, změnil jen tak, že se žaloba na znovu projednání věci rozhodnuté pozemkovým úřadem zamítá. Odvolací soud shledal stejně jako okresní soud žalobu nedůvodnou, neboť nebylo prokázáno, že by stěžovatel (resp. jeho předchůdkyně L. L.) mohl být oprávněnou osobou k vydání majetku původního vlastníka A. F.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že pozemkový úřad ve Znojmě dne 7. ledna 2008 vydal rozhodnutí PÚ, kterým byl zamítnut restituční nárok uplatněný jeho matkou L. L. Stěžovatel má za to, že v řízení vedeném pozemkovým úřadem byla porušena jeho základní ústavně garantovaná práva na spravedlivé řízení a výsledkem tohoto řízení je zcela nesprávné rozhodnutí, které odporuje zákonu o půdě. Proto se obrátil na soud, aby napravil chyby učiněné pozemkovým úřadem. Tím, že obecné soudy konstatovaly, že řízení vedené před správním orgánem proběhlo v souladu se zákonem a jeho výsledkem je věcně správné rozhodnutí, mu měly odepřít ochranu jeho práv. Stěžovatel zejména namítal, že jak pozemkový úřad, tak i obecné soudy neodstranily vady v označení a výměře příslušných pozemků a proto považuje rozhodnutí PÚ za nicotné. Obecné soudy dle tvrzení stěžovatele rovněž neprovedly řadu důkazů, které předložil a ani se s nimi nevypořádaly. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkázal na rozhodnutí Ústavního soudu vydaná pod sp. zn. II. ÚS 87/97 a IV. ÚS 116/2000.

Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele a po zvážení všech okolností případu konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě a srozumitelně odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudu.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu dovolání nepodal a již samotné důvody ústavní stížnosti, jimiž svá tvrzení o porušení ústavně zaručených práv podložil, nevyvolávají pochybnosti o tom, že jimi usiluje o přezkum věcné správnosti či legality napadených rozhodnutí obecných soudů. Z obsahu ústavní stížnosti pak vyplývá, že stěžovatel pouze opakuje námitky vznesené v průběhu řízení před obecnými soudy a polemizuje s právními závěry, ke kterým tyto soudy opakovaně došly, přičemž argumentace stěžovatele při polemice s učiněnými právními závěry nepřekročila rámec podústavního práva.

Zásah do práv, jichž se stěžovatel dovolával, Ústavním soudem shledán nebyl. Obecné soudy se celou věcí podrobně zabývaly a v odůvodnění napadených rozhodnutí, která jsou logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna, podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily, podle kterých ustanovení zákona o půdě postupovaly a z jakého důvodu nebylo možno žalobě vyhovět. Ani z obsahu soudního spisu pak neplyne, že by se obecné soudy nevypořádaly s návrhy stěžovatele na provedení důkazů. Při soudním jednání před okresním soudem dne 29. června 2009 zástupkyně stěžovatele uvedla, že stěžovatel předložil a označil již ve správním řízení a také v soudním řízení veškeré důkazy k prokázání jeho nároku a za této situaci již další důkazní návrhy nemá (č. listu 13). Okresní soud poté v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 6 uvedl, že vycházel z obsahu správního spisu a vzal za svá skutková zjištění správního orgánu a má za to, že správní orgán rozhodl o sporu správně.

Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že po přezkoumání napadeného rozsudku, jakož i řízení jeho vydání předcházeného, považoval za dostatečná skutková zjištění jak správního orgánu, tak i okresního soudu. Okresním soudem pak vyvozené závěry o skutkovém stavu a jeho právní hodnocení shledal odvolací soud rovněž jako správné. K námitce stěžovatele, že v řízení před správním orgánem nebyly řádně identifikovány dotčené nemovitosti, krajský soud uvedl, že pro účely rozhodnutí, kterým je žaloba na určení vlastnictví podle § 9 odst. 4 zákona o půdě zamítnuta (resp. je rozhodnuto o nevydání nemovitostí) proto, že žalobce není oprávněnou osobou podle § 4 zákona o půdě, není případný nedostatek v označení nemovitostí, spočívající v tom, že by podle tohoto označení nemohly být nemovitosti zapsány do katastru nemovitostí, rozhodující. Zákon o půdě staví základní odpovědnost povinné osoby na držbě věci, kdy záměr zákona byl veden snahou nezatěžovat restituenty obtížným zjišťováním mnohdy komplikovaných vlastnických vztahů. Proto krajský soud považoval i námitku stěžovatele o nedostatku pasivní věcné legitimace na straně v řízení zúčastněných obcí za nedůvodnou. Krajský soud tedy rozhodnutí okresního soudu po přesnější specifikaci žalobou uplatněného nároku, o němž bylo soudem rozhodnuto, potvrdil.

V aplikaci a výkladu procesně právních i hmotně právních ustanovení aplikovaných právních předpisů, zejména zákona o půdě, neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možno ústavní stížnost shledat důvodnou. Z tohoto důvodu lze bez dalšího odkázat na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí.

Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy v řízení vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Evropskou úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod.

Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry, vyjádřenými ve stěžovatelem citovaných rozhodnutích Ústavního soudu, neboť tato na posuzovanou věc nedopadají.

Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky.

Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 12. července 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru