Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 67/2000Nález ÚS ze dne 25.01.2001Hodnocení důkazů dle o.s.ř., nutnost odůvodnit neprovedení, resp. nepřihlédnutí k předloženým důkazům

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkDražba
spoluvlastnictví/podíl
důkaz/formální posouzení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 17/21 SbNU 153
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.67.2000
Datum vyhlášení25.01.2001
Datum podání02.02.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 132

427/1990 Sb.

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 67/2000 ze dne 25. 1. 2001

N 17/21 SbNU 153

Hodnocení důkazů dle o.s.ř., nutnost odůvodnit neprovedení, resp. nepřihlédnutí k předloženým důkazům

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě o ústavní stížnosti P. S.,

proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 24. 9. 1998, čj.

8C 37/98-60, a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne

15. 11. 1999, čj. 18 Co 649/98-104, za účasti Krajského soudu

v Hradci Králové, jako účastníka řízení, a vedlejšího účastníka

řízení J. Š., takto:

Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15.11.1999,

čj. 18 Co 649/98 -104, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze

dne 24. 9. 1998, čj. 8 C 37/98-60, se zrušují.

Odůvodnění:

Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst.1 Listiny

základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR domáhal zrušení

v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými byla zamítnuta jeho žaloba

na určení, že je vlastníkem ideální poloviny nemovitostí č. p. 83

s parc. č. 229 a čp. 208 s parc. č. 230, zapsaných na LV č. 3209

pro kat. území H. u Katastrálního úřadu v Náchodě.

Z tvrzení obsažených v ústavní stížnosti a obsahu připojeného

spisu Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 8 C 37/98, je patrno, že

stěžovatel spolu se svým společníkem, žalovaným J. Š. (nyní

vedlejší účastník), uzavřeli dne 22. 10. 1991 dle § 360a

hospodářského zákoníku smlouvu o konsorciu, na základě které se

sdružili k zakoupení nemovitostí v Kostelecké ul. čp. 208 v H.,

včetně pozemků a zařízení k obchodní činnosti v těchto prostorách.

Ve smlouvě je uvedeno, že na finanční krytí závazků spojených

s nákupem nemovitosti, strojů a zařízení bude vyžádán úvěr od

peněžního ústavu. Dle této smlouvy měl společnost navenek

zastupovat J. Š., který měl také oprávnění za společnost

podepisovat a uzavírat závazky. Podle čl. III bod 2 smlouvy jsou

veškeré movité a nemovité věci, pořízené za dobu trvání konsorcia

ze společných prostředků v podílovém spoluvlastnictví společníků,

přičemž podíly jsou stejné. Bylo dohodnuto, že na náhradu nákladů

spojených s činností společnosti přispívá každý z účastníků

rovným dílem. Za závazky společnosti ručili společníci solidárně.

Společníci se dále dohodli, že konsorcium bude užívat názvu

"Tropic".

V potvrzení Okresní privatizační komise, týkajícím se dražby,

konané dne 26. 10. 1991, vydaného podle § 12 odst.1 zákona č.

500/1990 Sb. a § 12 odst. 3 zákona č. 427/1990 Sb., je jako

vydražitel předmětných nemovitostí označen vedlejší účastník J.

Š.. Ve výpisu z evidence nemovitostí LV č. 3209 ze dne 8. 11.

1991 byla jako vlastník uvedena společnost Tropic - J. Š. jednou

polovinou a P. S. jednou polovinou. Cena vydražených nemovitostí

1,399.000,- Kč byla zaplacena prostřednictvím úvěru poskytnutého

Komerční bankou v Náchodě J. Š. Poskytnutý úvěr však byl zajištěn

zástavní smlouvou, uzavřenou mezi bankou a J. Š. a stěžovatelem,

jako spoluvlastníky, přičemž předmětem zástavního práva byly

vydražené nemovitosti. Na základě žádosti J. Š. ze dne 4. 1.

1994, pak byla v katastru nemovitostí provedena oprava tak, že

jako jediný vlastník byl na základě potvrzení okresní privatizační

komise vyznačen J. Š. Stěžovatel ještě před uplynutím splatnosti

úvěru (25. 10. 1995) zaplatil na úvěr 500 000,- Kč a do prostředků

konsorcia vložil dle svého tvrzení 280 000,- Kč.

Okresní soud, na kterého se stěžovatel obrátil s návrhem na

určení vlastnictví, tento návrh zamítl. Jak je patrno

z odůvodnění jeho rozhodnutí vycházel z ustanovení § 132 o.z.,

podle něhož vlastnictví k věci lze nabýt kupní, darovací nebo

jinou smlouvou, děděním, rozhodnutí státního orgánu nebo na

základě jiných skutečností, stanovených zákonem. Nabývá-li se

vlastnictví rozhodnutím státního orgánu, nabývá se dnem jím

určeným a není-li určen, dnem právní moci rozhodnutí. S odkazem na

toto ustanovení položil důraz na to, že právním důvodem nabytí

vlastnického práva k draženým nemovitostem je okamžik příklepu

licitátora. Vydražitelem předmětných nemovitostí se proto stal J.

Š., označený jako takový v potvrzení okresní privatizační komise.

Na uvedeném nemůže nic změnit ani smlouva o konsorciu. Úvěrovou

smlouvu uzavřel pouze žalovaný, který ji také splácel. Částka

500.000,- Kč, zaplacená stěžovatelem, rovněž nezakládá

spoluvlastnické právo k nemovitostem, mohla by být pouze předmětem

finančního vypořádání, jehož se stěžovatel mohl domáhat v rámci

žaloby na plnění. Odvolací soud se ztotožnil se závěry okresního

soudu a jeho rozhodnutí potvrdil, aniž s ohledem na dle jeho

názoru dostatečně zjištěný skutkový stav, považoval za potřebné

provádět další důkazy navrhované stěžovatelem.

Stěžovatel namítal, že soudy při rozhodování vycházely pouze

z toho, kdo je zapsán jako vydražitel v potvrzení okresní

privatizační komise. Tento důkaz vytrhly z rámce dalších důkazů

a nezabývaly se všemi důkazy v jejich vzájemné souvislosti

a návaznosti. Pro posouzení věci je rozhodující uzavření

konsorciální smlouvy, která byla výrazem svobodné, vážné, určité

a srozumitelné vůle účastníků. Ve smyslu obsahu uvedené smlouvy

prováděli oba společníci jednotlivé právní úkony, kterými byli

jako účastníci konsorciální smlouvy vázáni. Jejich vůle byla

vyjádřena i tím, že se po skončení dražby oba dva nechali zapsat

do katastru nemovitostí jako podíloví spoluvlastníci. Oba rovněž

podepsali zástavní smlouvu k poskytnutému úvěru. Dle stěžovatele

nemůže obstát závěr soudu, že jeho společník vydražil nemovitosti

jen pro sebe, i kdyby tomu tak bylo, uzavřením smlouvy o konsorciu

vznikl stěžovateli obligační nárok na převedení vlastnického

práva, k čemuž také projevem vůle jeho společníka, jak je zřejmé

ze zápisu na LV v katastru nemovitostí, došlo. Stěžovatel namítá,

že soudy neprovedly všechny navržené důkazy nutné k posouzení

merita věci, provedené důkazy vadně hodnotily, načež dospěly

k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení.

Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti plně

odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.

Vedlejší účastník navrhl zamítnutí ústavní stížnosti

a k námitkám stěžovatele ohledně nedostatků dokazování dodal, že

zamítnut byl pouze výslech dvou svědků, jejichž svědectví však pro

posouzení nemělo právní význam.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost z hlediska

kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu

ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému

všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům

a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci

zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu

s principy obsaženými v hlavě páté Listiny základních práv

a svobod.

V posuzované věci však Ústavní soud poté, co se seznámil

s obsahem spisu Okresního soudu v Náchodě, sp. zn. 8 C 37/98,

dospěl k závěru, že v dané věci nebyly dodrženy zásady

spravedlivého procesu, které tvoří nedílnou součást práva na

soudní ochranu (čl. 36 a násl. Listiny), které tak stěžovateli

v dostatečné míře poskytnuto nebylo.

S ohledem na tvrzení stěžovatelem uváděná v důvodech jeho

určovací žaloby, adresované obecnému soudu a jím nabízené důkazy

měla být totiž pozornost soudu zaměřena především na zjištění,

v jaké úloze vystupoval vedlejší účastník J. Š. při veřejné

dražbě, zda jednal sám za sebe, nebo jako přímý zástupce obou

společníků konsorcia, a to tím spíše, že některé z předložených

listinných důkazů přinejmenším nasvědčují tomu, že vedlejší

účastník na základě platné smlouvy o uzavření konsorcia vydražil

předmětnou jednotku jako člen a zmocněnec konsorcia, tedy do

spoluvlastnictví obou účastníků smlouvy. Svědčí tomu nejen vlastní

smlouva o založení konsorcia, ale i následné právní úkony obou

jeho společníků. Jmenovitě jde o zástavní smlouvu, která byla

uzavřena jak J. Š., tak i stěžovatelem. Výslovná specifikace

jejího předmětu - jímž byly vydražené nemovitosti, zpochybňuje

tvrzení vedlejšího účastníka, dle kterého byl stěžovatel přizván

k jejímu podpisu jen proto, že předmětem zástavy byly i movité

věci, ke kterým mu svědčilo spoluvlastnické právo, neboť se

podílel na jich úhradě částkou 500.00,- Kč, přitom toto jeho

tvrzení je oslabováno skutečností, že k podpisu zástavní smlouvy

došlo dne 12. 11. 1991, zatímco k úhradě uvedené částky teprve dne

18. 12. 1991.Tvrzení ohledně úmyslu a posléze skutečného nabytí

vydražených nemovitostí do spoluvlastnictví obou účastníků

konsorcia je pak osvědčováno i řadou dalších důkazů, které byly

před soudem provedeny, avšak z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá,

proč k nim soudy nepřihlédly (výpis z příslušného LV ze dne 8.

11. 1991, daňová přiznání ohledně daně z nemovitostí a domovní

daně, ve kterých byli oba účastníci sporu vedeni jako

spoluvlastníci, znalecký posudek, dispoziční oprávnění stěžovatele

k účtu konsorcia a další důkazy svědčící ve prospěch trvání

a vyvíjení ve smlouvě předpokládané činnosti konsorcia po

vydražení nemovitostí). J. Š. také ve vztahu k stěžovateli

i dalším orgánům vystupoval po určitou dobu jako spoluvlastník

předmětné nemovitosti, respektující spoluvlastnické právo

stěžovatele.

Ústavní soud (aniž by však tímto rozhodnutím chtěl předjímat

výsledek sporu) je tak nucen konstatovat, že obecné soudy

přistoupily k hodnocení důkazů formálně, a ač stěžovatel předložil

soudu řadu listinných důkazů a zejména navrhoval provedení důkazů

dalších, které by mohly přispět k objasnění sporných otázek,

odmítly se jimi bez bližšího zdůvodnění zabývat a v odůvodnění

rozhodnutí se v podstatě omezily na obecný odkaz na způsoby

nabývání vlastnictví dle ust. § 132 obč.zák. V uvedeném postupu

spatřuje Ústavní soud nejen porušení zásad hodnocení důkazů tak,

jak vyplývají z ustanovení § 132 o.s.ř., ale i porušení pravidel

spravedlivého procesu, a proto z uvedených důvodů oba rozsudky

obecných soudů pro jejich rozpor s čl. 36 Listiny základních práv

a svobod zrušil [§ 82 odst. l, odst. 3 písm. a) zákona č.

182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].

Poučení:

Proti rozhodnutí Ústavníhosoudu se nelze odvolat.

V Brně dne 25. ledna 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru