Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 663/2000Usnesení ÚS ze dne 21.02.2001

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip rovnosti
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
Věcný rejstříkVýkon rozhodnutí
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.663.2000
Datum podání13.11.2000
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 4 odst.4

99/1963 Sb., § 274 písm.e


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 663/2000 ze dne 21. 2. 2001

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Evy Zarembové, ve věci ústavní stížnosti J. M., zastoupené JUDr. M. A., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2000, č.j. 12 Co 320/2000-30 a usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 11. 3. 1999, č.j. E 863/98-14,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Návrhem doručeným Ústavnímu soudu dne 13. 11. 2000, doplněným podáním ze dne 22. 11. 2000, se stěžovatelka domáhala, aby Ústavní soud nálezem zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 4. 2000, č.j. 12 Co 320/2000-22 a usnesení Okresního soudu Plzeň - jih ze dne 11. 3. 1999, č.j. E 863/98-14, jimiž byl mj. pravomocně nařízen výkon notářského zápisu ze dne 26. 9. 1994 k uspokojení pohledávky oprávněné Kreditní banky, a.s. v likvidaci, v částce 333.568,88 Kč s příslušenstvím, tj. výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí a to chaty ev. č. 34 na st. p. 143, zapsané na LV č. 336 v katastru nemovitostí pro obec L., k.ú. D. L. Podáním ze dne 22. 11. 2000 stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí, což odůvodnila tvrzením, že výkonem rozhodnutí by došlo k citelnému zásahu do jejích základních lidských práv a současně by byl porušen i důležitý veřejný zájem, neboť společnost má zájem na zachovávání základních lidských práv, mezi která patří i rovnost, ochrana vlastnického práva a obydlí a dalších, a že odklad výkonu rozhodnutí nezpůsobí žádnou znatelnou újmu jiným osobám včetně oprávněného.

Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením odvolacího soudu byl porušen princip rovnosti v právech zakotvený v čl. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a dále čl. 4 odst. 1, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Porušení principu rovnosti stěžovatelka spatřuje v tom, že obecný soud neposkytl ochranu jejím základním právům a svobodám, ačkoliv ve skutkově obdobných případech byla poskytnuta. Poukázala na usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 10. 1999, sp. zn. 18 Co 641/99, ve kterém tento soud jako soud odvolací vycházel z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, podle něhož k vykonatelnosti notářského zápisu podle ust. § 274 písm. e) o.s.ř. je třeba vyhovět nejen formálním náležitostem, ale i splnit požadavek na obsah dohody osoby oprávněné s osobou povinnou. Požadavku, aby v notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti byla obsažena takováto dohoda, lze vyhovět jen tím, že tyto osoby budou účastníky jediného zápisu (buď sepsaného za jejich současné přítomnosti nebo pokračováním v notářském zápisu), tak i tím, že k projevu vůle obsaženému v notářském zápisu sepsaném jen s jednou z těchto osob přistoupí formou samostatného zápisu druhá z nich. Toto se ani v jednom z případů nestalo, a nestalo se tak ani v případě stěžovatelky.

Porušení čl. 4 odst. 1 Listiny stěžovatelka odůvodnila tvrzením, že již v odvolání proti usnesení soudu prvého stupně argumentovala, že k datu sepsání notářského zápisu dne 26. 9. 1994 bylo možno souhlas s vykonatelností udělit pouze ohledně občanskoprávního závazku. Z notářského zápisu však vyplývá, že se jedná o pohledávku z úvěrové smlouvy, uzavřené mezi oprávněným a povinnou tudíž jde nepochybně o závazek obchodní. Z téhož důvodu zákonodárce vypustil z ust. § 274 písm. e) o.s.ř. ve znění před novelou č. 238/1995 Sb. slovo "občanskoprávní" a to s účinností od 1. 1. 1996. Námitku porušení čl. 11 odst. 1 stěžovatelka upřesnila tak, že v důsledku nesprávného právního názoru obecných soudů byla zbavena vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Z uvedených námitek stěžovatelka závěrem dovodila, že v důsledku uvedených excesů bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces.

Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na odůvodnění napadeného usnesení, v němž se odvolací soud vypořádal se všemi námitkami, které byly v odvolání uplatněny. Navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.

Ústavní soud si dále vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-jih, sp. zn. E 863/98, a poté, co se seznámil se shromážděnými podklady pro rozhodnutí, v postupu obecných soudů neshledal nic, co by nasvědčovalo namítaným zásahům do ústavních práv stěžovatelky.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci obecnými soudy, zejména s aplikací ust. § 274 písm. e) o.s.ř., ve znění platném v době sepsání notářského zápisu (jež hovořilo o notářských zápisech obsahujících občanskoprávní závazek), a s hodnocením notářského zápisu sepsaného dne 26. 9. 1994 z podnětu stěžovatelky před notářkou JUDr. H. P., jako titulu pro výkon rozhodnutí ve smyslu § 274 písm. e) o.s.ř. (od 1. 1. 2001 se jedná o § 274 písm. d) o.s.ř.). Z hlediska ústavněprávního jde pak o to, zda výše uvedené právní posouzení věci, se kterým stěžovatelka nesouhlasí, je současně i zásahem do ústavních procesních práv stěžovatelky, zejména do práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny resp. v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ("Úmluva"), s přihlédnutím k výše uvedenému judikátu, tj. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98.

Ústavní soud uvedl opakovaně ve své ustálené a obecně dostupné judikatuře, že mu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním. Úkolem Ústavního soudu je ujistit se o tom, zda řízení ve své komplexnosti, včetně způsobu dokazování, bylo "spravedlivé" ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod ("Úmluva"), resp. čl. 36 odst. 1 Listiny. Je skutečností, že uplatnění cit. judikátu Nejvyššího soudu ČR při posuzování věci obecnými soudy by mohlo vést k jinému rozhodnutí ve věci, nicméně jak vyplývá z vyžádaného spisu Okresního soudu Plzeň-jih, stěžovatelka tuto námitku (týkající se absence náležitostí notářského zápisu stanovených v § 71b zák.č. 358/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) v řízení před oběma soudy v tomto směru neuplatnila, když ji uplatnila až v ústavní stížnosti. Z této skutečnosti nutno dovodit závěr, že jeden ze základních principů pojmu spravedlivý proces, tj. zásada "rovnosti zbraní", kdy každá strana procesu musí mít stejnou možnost hájit své zájmy a že žádná z nich nesmí mít podstatnou výhodu vůči protistraně, nebyl napadenými rozhodnutími obecných soudů porušen. V této souvislosti lze poukázat i na ust. § 212 odst. 1 o.s.ř., podle něhož odvolací soud projedná věc zásadně jen v mezích, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudem, přičemž k vadám řízení před soudem prvního stupně přihlíží jen potud, pokud mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 212 odst. 2 o.s.ř.).

Ústavní soud taktéž nesdílí názor stěžovatelky, že čl. 1 Listiny nutno vykládat tak, jako by obsahoval též ústavně zaručené základní právo "na stejné rozhodování ve stejných případech". Pokud by tomu tak bylo, stal by se Ústavní soud další instancí v systému obecných soudů. Uvedený názor Ústavní soud sdílí pouze tam, kde jde o věc samu. Tedy např. by nepochybně nemělo být rozhodováno odchylně, pokud jde o to, zda pohledávka existuje, či nikoliv. V dané věci však jde již o výkon rozhodnutí, kde existence pohledávky zpochybněna nebyla a kde argumentace rozdílným pohledem soudu na náležitosti exekučního titulu nemůže dosáhnout ústavního rozměru. Stejně tak se neztotožnil s tvrzením, že napadená rozhodnutí obecných soudů porušují čl. 4 odst. 1 Listiny (cit. odstavec nezakládá samostatné základní právo jehož by bylo možné se domáhat přímo), ani s námitkou porušení čl. 11 Listiny, neboť výkon rozhodnutí je postupem upraveným zákonem. Přitom Ústavní soud nemohl odhlédnout od skutečnosti, že jde o vymáhání pohledávky, kterou co do důvodu a výše stěžovatelka nikterak nezpochybňuje, která trvá již více jak 9 let a k jejíž úhradě se zavázala. Exekuční rozhodnutí pak směřuje proti majetku, který svoji podstatou (chata) neslouží bezprostředně a nezbytně k zajištění životních potřeb stěžovatelky. Má-li mít ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny vlastnické právo všech vlastníků stejnou ochranu, pak Ústavní soud nemůže přehlédnout nezpochybnitelná práva oprávněného.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nevyhověl ani návrhu stěžovatelky na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. 2. 2001

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru