Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 662/08 #1Nález ÚS ze dne 20.10.2008K rozsahu poučovací povinnosti soudů při žalobách pronajímatelů proti státu

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
poučení
Stát
odpovědnost
nájemné
PoznámkaStanovisko pléna Pl. ÚS-st 27/09 pro řízení sp. zn. I. ÚS 2220/08 překonává právní názory obsažené v nálezech sp. zn. IV. ÚS 175/08, sp. zn. II. ÚS 1133/08, sp. zn. IV. ÚS 474/05, sp. zn. IV. ÚS 156/06, sp. zn. IV. ÚS 662/08, sp. zn. II. ÚS 1483/08, sp. zn. IV. ÚS 2191/08, sp. zn. IV. ÚS 1253/08, sp. zn. III. ÚS 3158/07, sp. zn. III. ÚS 905/06, sp. zn. III. ÚS 696/07, sp. zn. III. ÚS 95/08 a sp. zn. III. ÚS 1129/07 a sp. zn. IV. ÚS 2525/07.
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 175/51 SbNU 157
EcliECLI:CZ:US:2008:4.US.662.08.1
Datum vyhlášení10.11.2008
Datum podání12.03.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb.

99/1963 Sb., § 5, § 43 odst.1, § 79 odst.1, § 92 odst.2, § 95 odst.2


přidejte vlastní popisek
V případě žaloby pronajímatele bytu ve věci dlužného nájemného, podané podle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proti státu, jsou obecné soudy povinny, vycházejíce ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu. Neučiní-li tak, poruší svým postupem § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 občanského soudního řádu v rovině práva podústavního a základní právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod v rovině práva ústavního.

Návrh a řízení před Ústavním soudem
Na návrh stěžovatelky PLAVECKÁ, s. r. o. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 20. října 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. května 2008 č. j. 55 Co 383/2007 63 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 6. června 2007 č. j. 30 C 326/2006-31.

Narativní část

Stěžovatelka jako pronajímatelka nájemních bytů s regulovaným nájemným se písemně obrátila na Ministerstvo financí s požadavkem náhrady škody (požadované po České republice) v přesně určené výši, dané rozdílem mezi regulovaným a obvyklým nájemným za období od 1. září 2003 do 31. srpna 2006. Ministerstvo požadavek stěžovatelky odmítlo. Poté stěžovatelka uvedený nárok uplatnila u Obvodního soudu pro Prahu 1, který rozsudkem žalobu zamítl a žalované (České republice) nepřiznal vůči stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem rozsudek soudu první stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (jakož i v nálezech dalších) Ústavní soud vyslovil, že „výrokem I. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta, než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody.“ Uvedená teze tudíž formuluje požadavek subsidiarity uplatnění náhrady škody v předmětné věci vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva, směřujících vůči nájemcům.
Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyslovil k ústavně konformní interpretaci ustanovení § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 95 odst. 2 občanského soudního řádu. Zejména zdůraznil, že pokud je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník obecným soudem vyzván. Poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (tedy poučení v otázce věcné legitimace). Nicméně nevybočovalo by z rámce procesního poučení, pokud by soudy vyzvaly žalobce, aby odstranil vadu podání, spočívající v nesprávném označení účastníka řízení na straně žalovaného tak, aby označení účastníka odpovídalo znění ustanovení § 79 odst. 1 občanského soudního řádu, ovšem bez uvedení, jak by mělo takové označení znít konkrétně. Nepřesné označení účastníka řízení lze odstranit a obecný soud je povinen o tom chybující stranu postupem dle § 5 a § 43 občanského soudního řádu poučit. V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 vymezil Ústavní soud speciální rámec pro aplikaci § 5 občanského soudního řádu pro zvláštní případy, kdy je soud povinen „dotvořit právo“. Uvedl, že obecný soud „musí dát účastníkům dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu. V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v § 5 občanského soudního řádu.“ Uvedený pokyn nutno interpretovat ve smyslu výjimky z obecné teze, jak je obsažena v ustálené judikatuře obecných soudů.
Ústavní soud dospěl k závěru, že mají-li být naplněny kautely, plynoucí zejména z nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 (o povinnosti obecných soudů i přes absenci předvídané konkrétní úpravy rozhodnout o zvýšení nájemného), sp. zn. I. ÚS 489/05 (o povinnosti obecných soudů v uvedených případech konstitutivně rozhodnout pro futuro, čili počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby, a o podmínce subsidiarity uplatnění náhrady škody vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům), pak ve smyslu právního názoru, plynoucího z nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 (vyjádřeného již v nálezu sp. zn. IV. ÚS 175/08), ustanovení § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 občanského soudního řádu nutno interpretovat pohledem čl. 36 Listiny tak, aby obecné soudy v občanském soudním řízení poskytly reálnou ochranu subjektivním právům. U žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného, podaných dle zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, proti státu, jsou tudíž obecné soudy povinny, vycházejíce ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu. Pokud tak neučinily, založily svým postupem v rovině práva jednoduchého porušení § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2, § 95 odst. 2 občanského soudního řádu, v rovině práva ústavního dotčení v základním právu plynoucímu z čl. 36 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Vlasta Formánková. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 662/08 ze dne 20. 10. 2008

N 175/51 SbNU 157

K rozsahu poučovací povinnosti soudů při žalobách pronajímatelů proti státu

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného - ze dne 20. října 2008 sp. zn. IV. ÚS 662/08 ve věci ústavní stížnosti PLAVECKÁ, s. r. o., se sídlem v Rožnově pod Radhoštěm, Sluneční 2407, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 383/2007-63 ze dne 29. ledna 2008 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 30 C 326/2006-31 ze dne 6. června 2007, kterými byla zamítnuta stěžovatelčina žaloba na náhradu škody proti státu ve výši rozdílu mezi místně obvyklým nájemným a skutečně hrazeným regulovaným nájemným ve stěžovatelkou pronajímaných bytech.

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 383/2007-63 ze dne 29. ledna 2008 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 30 C 326/2006-31 ze dne 6. června 2007 se zrušují.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i další podmínky podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka s odkazem na porušení svých základních práv vyplývajících z čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3 a 4, čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), z čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a z čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti, připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 30 C 326/2006 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka jako pronajímatelka devíti nájemních bytů s regulovaným nájemným podala na Českou republiku zastoupenou Ministerstvem financí (dále též jen "žalovaná") žalobu, kterou se domáhala podle zákona č. 82/1998, Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu") zaplacení náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem státu ve výši rozdílu mezi místně obvyklým nájemným a nájemci skutečně hrazeným regulovaným nájemným ve stěžovatelkou pronajímaných devíti bytech za období od 1. září 2003 do 31. srpna 2006. O žalobě stěžovatelky rozhodl Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 30 C 326/2006-31 ze dne 6. června 2007 tak, že žalobu zamítl a žalované nepřiznal vůči stěžovatelce právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 55 Co 383/2007-63 ze dne 29. ledna 2008 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Stěžovatelka vyjadřuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že soud nesprávně posoudil otázku týkající se odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci. Stěžovatelka zpochybňuje závěr soudu, že nebyl naplněn předpoklad nesprávného úředního postupu při uplatňování veřejné moci. Nesprávný úřední postup státu spatřuje stěžovatelka v opakovaném vydávání protiústavních podzákonných norem k regulaci nájemného z bytů v rozporu s čl. 89 odst. 2 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a v absenci účinných kroků směřujících k ústavně konformní právní úpravě nájemného z bytů k datu 1. září 2003 a poté. Stěžovatelka v této souvislosti odkazuje též na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. 2. 2006 (N 47/40 SbNU 389; 252/2006 Sb.). Stěžovatelka dále uvádí, že v případě, kdy zákonodárná moc neúměrně prodlužovala nastalý protiústavní stav, bylo povinností soudní moci uplatnit svou pravomoc a poskytnout ochranu právům stěžovatelky. Této ochrany se však stěžovatelce nedostalo, a proto se stěžovatelka domáhá ochrany svých ústavně zaručených práv v řízení před Ústavním soudem. Stěžovatelka ve své stížnosti poukazuje též na rozhodovací praxi obecných soudů, které v období, za které se stěžovatelka náhrady škody vůči žalované domáhala, zamítaly žaloby pronajímatelů proti nájemcům o určení zvýšení nájemného.

II.

Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Městský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepovažuje za důvodnou, a pouze odkázal na podrobné odůvodnění svého v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém vyjádření uvedl, že trvá na názoru, podle kterého výsledek hlasování poslanců a senátorů v zákonodárném sboru nemůže být úředním postupem. V podrobnostech odkázal na odůvodnění svého v záhlaví citovaného rozhodnutí a upozornil současně, že stěžovatelka nepodala dovolání.

Ústavní soud rozhodoval v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a účastníci řízení s tímto postupem vyslovili souhlas.

III.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, vyjádření Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 a spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 22 C 176/2003, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavní soud nálezem sp. zn. Pl. ÚS 20/05 dne 28. února 2006 konstatoval, že dlouhodobá nečinnost Parlamentu České republiky spočívající v nepřijetí zvláštního právního předpisu vymezujícího případy, ve kterých je pronajímatel oprávněn jednostranně zvýšit nájemné, úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu a změnit další podmínky nájemní smlouvy, je protiústavní a porušuje čl. 4 odst. 3 a 4 a čl. 11 Listiny a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, zamítl návrh na zrušení § 696 odst. 1 občanského zákoníku a odmítl návrh na zrušení § 685 až 695, § 696 odst. 2 a § 697 až 716 občanského zákoníku. V odůvodnění citovaného nálezu mimo jiné uvedl, že obecné soudy, i přes absenci předvídané konkrétní úpravy, musí rozhodnout o zvýšení nájemného, a to v závislosti na místních podmínkách tak, aby nedocházelo k diskriminacím výše zmíněným. Konkrétní rozhodovací postup Ústavní soud nenabídl (aby nenahrazoval poslání soudů obecných), avšak připomněl, že je nutno se vyvarovat libovůle, rozhodnutí se musí zakládat na racionální argumentaci a důkladném uvážení všech okolností případu, použití přirozených zásad a zvyklostí občanského života, závěrů právní nauky a ustálené ústavně konformní soudní praxe.

K obdobnému právnímu názoru Ústavní soud dospěl i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 611/05 ze dne 8. února 2006 (N 34/40 SbNU 281) a dále také v nálezech sp. zn. I. ÚS 717/05 ze dne 21. března 2006 (N 64/40 SbNU 635), sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. dubna 2006 (N 80/41 SbNU 59), sp. zn. IV. ÚS 111/06 ze dne 16. května 2006 (N 102/41 SbNU 303), sp. zn. II. ÚS 93/05 ze dne 8. června 2006 (N 118/41 SbNU 475), sp. zn. I. ÚS 47/05 ze dne 13. července 2006 (N 137/42 SbNU 109) a dalších.

V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. dubna 2006 pak Ústavní soud nadto dodal, že při rozhodování o výši nájemného bude obecný soud konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) dotvářet objektivní právo. Má-li tato podmínka mít rozumný smysl, nutno počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby k obecnému soudu (ve věci sp. zn. I. ÚS 489/05 byla žaloba stěžovatele podána Obvodnímu soudu pro Prahu 9 dne 5. srpna 2004 a samotné řízení vedeno pod sp. zn. 38 C 154/2004).

V nálezu sp. zn. II. ÚS 93/05 ze dne 8. června 2006, jímž bylo zrušeno i usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 983/2005 ze dne 27. ledna 2006, Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že zákonodárce reagoval až přijetím zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, který nabyl účinnosti dne 31. března 2006, že v dané věci se jedná o případ, kdy se stěžovatel domáhal jednostranného zvýšení nájemného za dobu, kdy neexistoval žádný právní předpis, který by jednostranné zvýšení nájemného umožňoval, a že odmítly-li obecné soudy požadavek stěžovatele s poukazem na neexistenci právní úpravy, dopustily se tím ve vztahu ke stěžovateli odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae).

K uvedeným právním názorům se - po zrušení usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 819/2005 ze dne 22. září 2005 nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 717/05 ze dne 21. března 2006 - přihlásil rovněž Nejvyšší soud, a to v rozsudcích sp. zn. 26 Cdo 32/2006 ze dne 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006 ze dne 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1213/2006 ze dne 20. září 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006 ze dne 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006 ze dne 24. října 2006 a dalších.

V nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. dubna 2006, jakož i v nálezu sp. zn. IV. ÚS 111/06 ze dne 16. května 2006 Ústavní soud vyslovil následující tezi: "výrokem I. nálezu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 byla zdůrazněna odpovědnost státu za újmu vzniklou nepřijetím předvídané právní úpravy. Z toho plyne, že pokud pronajímatelův důvodný nárok nebude v plné míře uspokojen, nezbude mu jiná cesta než uplatnit vůči státu požadavek na náhradu škody.". Uvedená teze tudíž formuluje požadavek subsidiarity uplatnění náhrady škody v předmětné věci vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům.

Jak plyne ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 30 C 326/2006, v projednávané věci se stěžovatelka dne 17. srpna 2006 písemně obrátila na Ministerstvo financí s požadavkem náhrady škody (požadované po České republice) v přesně určené výši, dané rozdílem mezi místně obvyklým a regulovaným nájemným za období od 1. září 2003 do 31. srpna 2006. Ministerstvo financí dopisem ze dne 18. září 2006 požadavek stěžovatelky na náhradu škody odmítlo. Následně, dne 12. října 2006, stěžovatelka uvedený nárok uplatnila u Obvodního soudu pro Prahu 1.

Ústavní soud se v řadě svých rozhodnutí vyslovil k ústavně konformní interpretaci § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1 a § 95 odst. 2 občanského soudního řádu.

V nálezu sp. zn. IV. ÚS 22/03 ze dne 6. dubna 2004 (N 51/33 SbNU 31) uvedl: "Pokud tedy je v podání jako účastník řízení označen někdo, kdo účastníkem řízení nemůže být, má podání vadu, k jejímuž odstranění musí být účastník vyzván ... Pokud tak obecnésoudy neučinily, porušily čl. 90 Ústavy, podle kterého jsou soudy povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Poučovací povinnost nelze rozšiřovat tak, aby překračovala rámec poučení o procesních právech a povinnostech účastníků a zasahovala do hmotného práva (tedy poučení v otázce věcné legitimace) ... Nicméně nevybočovalo by z rámce procesního poučení, pokud by soudy vyzvaly žalobce, aby odstranil vadu podání spočívající v nesprávném označení účastníka řízení na straně žalovaného tak, aby označení účastníka odpovídalo znění § 79 odst. 1 občanského soudního řádu, ovšem bez uvedení, jak by mělo takové označení znít konkrétně.".

Obdobně již konstatoval Ústavnísoud i v nálezu sp. zn. I. ÚS 139/99 ze dne 8. ledna 2003 (N 3/29 SbNU 21) následující: "Ústavní soud zde odkazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které nepřesné označení účastníka řízení lze odstranit a soud je povinen o tom chybující stranu postupem dle § 5 a 43 občanského soudního řádu poučit.". V kontextu posuzované věci pak Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 489/05 vymezil speciální rámec pro aplikaci § 5 občanského soudního řádu. Uvedl, že obecný soud "musí dát účastníkům dostatek prostoru pro seznámení s principy jím dotvářeného práva a k využití adekvátních instrumentů, včetně eventuální změny žalobního petitu ... V tomto smyslu se musí žalobci dostat od obecného soudu vhodného poučení, a to i nad rámec obecné poučovací povinnosti zakotvené v § 5 občanského soudního řádu". Uvedený pokyn nutno interpretovat ve smyslu výjimky z obecné teze, jak je obsažena v ustálené judikatuře obecných soudů [např. v usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 227/2002 ze dne 11. března 2004: "Poučení, že ve věci ... namísto dosavadního žalovaného má být žalována jiná osoba (ve vazbě na institut záměny účastníků, obsažený v § 92 odst. 2 občanského soudního řádu), součástí poučovací povinnosti soudů nebylo a není."].

Mají-li být naplněny kautely plynoucí zejména z nálezů Ústavníhosoudu sp. zn. Pl. ÚS 20/05 ze dne 28. února 2006 (o povinnosti obecných soudů i přes absenci předvídané konkrétní úpravy rozhodnout o zvýšení nájemného) a sp. zn. I. ÚS 489/05 ze dne 6. dubna 2006 (o povinnosti obecných soudů v uvedených případech konstitutivně rozhodnout pro futuro, čili počátek doby rozhodování o zvýšení regulovaného nájemného z bytů určit okamžikem podání žaloby, a o podmínce subsidiarity uplatnění náhrady škody vůči státu po vyčerpání efektivních procesních prostředků k ochraně práva směřujících vůči nájemcům), pak je podle přesvědčení Ústavního soudu, vyjádřeného již např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 175/08 ze dne 9. září 2008 (N 152/50 SbNU 345), nutno § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2 a § 95 odst. 2 občanského soudního řádu interpretovat pohledem čl. 36 Listiny tak, aby obecné soudy v občanském soudním řízení poskytly reálnou ochranou subjektivním právům. U žalob pronajímatelů bytů ve věci dlužného nájemného podaných proti státu dle zákona o odpovědnosti za škodu jsou tudíž obecné soudy povinny, vycházejíce ze subsidiarity uplatnění nároku vůči státu ve vztahu k uplatnění nároku vůči nájemcům, poučit žalobce o možnosti změny návrhu. Neučinily-li tak, založily svým postupem v rovině práva jednoduchého porušení § 5, § 43 odst. 1, § 79 odst. 1, § 92 odst. 2 a § 95 odst. 2 občanského soudního řádu a v rovině práva ústavního pak dotčení v základním právu plynoucím z čl. 36 Listiny.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavnímusoudu nezbylo než v záhlaví citovaná rozhodnutí podle § 82 odst. 1 a odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušit.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru