Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 661/20 #1Usnesení ÚS ze dne 17.03.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 4
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
Věcný rejstříkvýživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.661.20.1
Datum podání03.03.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 910, § 915, § 913, § 923


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 661/20 ze dne 17. 3. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného JUDr. Eliškou Vranou, advokátkou, sídlem Pařížská 68/9, Praha 1 - Staré Město, proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. prosince 2019 č. j. 54 Co 222/2019-696 a I. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. dubna 2019 č. j. 0 P 114/2013-619, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, jako účastníků řízení, a 1) T. M.a 2) M. M., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 12. 12. 2019 č. j. 54 Co 222/2019-696, kterým byl potvrzen I. výrok rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 26. 4. 2019 č. j. 0 P 114/2013-619, a dále celého výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 4. 2019 č. j. 0 P 114/2013-619, to pro porušení čl. 11 odst. 1 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol k Úmluvě").

2. Z ústavní stížnosti a z napadených rozhodnutí se podává, že rozsudkem obvodního soudu ze dne 26. 4. 2019 č. j. 0 P 114/2013-619 byl zamítnut návrh stěžovatele jako otce na snížení (a implicitně též i zrušení) vyživovací povinnosti k vedlejšímu účastníkovi, synovi stěžovatele (výrok I.), a dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Takto soud rozhodl o návrhu stěžovatele, kterým žádal o snížení výživného na vedlejšího účastníka s účinností od 23. 12. 2016 (tj. od data nabytí jeho zletilosti) na částku 11 000 Kč měsíčně a s účinností od 1. 9. 2018 dokonce zrušení vyživovací povinnosti.

3. Proti rozsudku obvodního soudu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem městského soudu ze dne 12. 12. 2019 č. j. 54 Co 222/2019-696 bylo rozhodnuto, že rozsudek obvodního soudu se ve výroku o věci samé (výrok I.) ohledně zamítnutí návrhu stěžovatele na snížení vyživovací povinnosti za dobu od 23. 12. 2016 do 31. 8. 2018 a na zrušení téže vyživovací povinnosti pro dobu od 1. 9. 2018 do 30. 4. 2019 potvrzuje a ve zbývajícím rozsahu se mění tak, že vyživovací povinnost stěžovatele k vedlejšímu účastníkovi, naposledy stanovená rozsudkem obvodního soudu ze dne 3. 11. 2014 č. j. 0 P 114/2013-108 ve spojení s rozsudkem městského soudu ze dne 25. 3. 2015 č. j. 54 Co 47/2015-149, se počínaje dnem 1. 5. 2019 zrušuje (výrok I.). Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů.

4. Městský soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry obvodního soudu s tím, že do okamžiku vydání jeho rozhodnutí nedošlo k žádné podstatné změně poměrů, která by odůvodňovala korekci předchozího rozhodnutí o vyživovací povinnosti stěžovatele. Dále uvedl v souladu s obvodním soudem, že za uvedenou změnu poměrů nelze považovat stěžovatelem akcentované neuspokojivé studijní výsledky vedlejšího účastníka na střední škole, jež by podle názoru stěžovatele měly odůvodňovat změnu výživného, respektive trvání jeho vyživovací povinnosti k vedlejšímu účastníkovi. Nepřisvědčil stěžovateli ani v tom, že za soustavnou přípravu na budoucí povolání lze považovat pouze úspěšné plnění studijních povinností, neboť při neuspokojivých výsledcích lze zásadně ponechat výživné v původní výši. Dále také poukázal na to, že setrvání vedlejšího účastníka na uvedené střední škole bylo zjevně motivováno snahou dokončit započaté středoškolské vzdělání, jež za zneužívání institutu vyživovací povinnosti či vybočení z obecného standardu považovat nelze. Důvodem pro snížení výživného nelze shledat ani v okolnosti, že výživou oprávněné dítě není schopno celou výši stanoveného výživného spotřebovat; městský soud poukázal na to, že za odůvodněné potřeby dítěte lze považovat i tvorbu úspor. Naopak městský soud přisvědčil stěžovateli v tom, že studium vedlejšího účastníka požadovanou kvalitu přípravy na budoucí povolání ztratilo v okamžiku, kdy po opakování čtvrtého ročníku střední školy nebyl v dubnu 2019 připuštěn k závěrečné maturitní zkoušce, čímž jeho studium prakticky skončilo, neboť vedlejší účastník nadále žádnou aktivitu směřující k završení středoškolského vzdělání nevyvíjel a prostřednictvím vlastní výdělkové činnosti, byť z počátku vykonávanou brigádnicky, si začal opatřovat finanční prostředky na zajištění svých základních životních potřeb. Uvedeným okamžikem tudíž pominul zákonný stav odkázanosti vedlejšího účastníka na zákonnou výživu od svých rodičů, jenž lze považovat za zásadní změnu poměrů plně odůvodňující stěžovatelův požadavek na zrušení vyživovací povinnosti k vedlejšímu účastníkovi.

II.

Argumentace stěžovatele

5. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na to, že vedlejší účastník v řádném termínu nedokončil studium na střední škole, když úspěšně nesložil maturitní zkoušku, a nedokončil je ani dodatečně, když nesložil maturitní zkoušku ani v opravném termínu. Studium vedlejšího účastníka podle stěžovatele nenese znaky soustavnosti a jakékoli cílevědomosti. Stěžovatel dále poukazuje na to, že vedlejší účastník odmítá se stěžovatelem jakkoli komunikovat a neinformuje ho tak o důležitých záležitostech, které se ho týkají. Vedlejší účastník neinformoval stěžovatele zejména o svých studijních výsledcích, studium včetně jeho důvodnosti stěžovateli žádným způsobem nedokládal, neinformoval stěžovatele o svých příjmech a nesděloval stěžovateli své potřeby. Stěžovatel uvádí, že vedlejší účastník dosahoval čistý měsíční příjem z výdělečné činnosti ve výši 6 000 Kč. Stěžovatel poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1247/13 (veřejně dostupné v databázi NALUS na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná) a namítá, že na vedlejšího účastníka nelze nahlížet jako na nezaopatřené dítě. Podle stěžovatele lze v jednání vedlejšího účastníka spatřovat rozpor s dobrými mravy. Stěžovatel je toho názoru, že jeho věc svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jejich ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti či věcné správnosti vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně jde-li o výklad a použití běžného zákona, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně kdyby v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, např. v podobě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17). Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, které mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné řádné rozhodování. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy, a do rozhodování obecných soudů zasahuje toliko v případech extrémního vykročení z pravidel řádně vedeného procesu.

10. Ústavní soud konstatuje, že městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečně odůvodnil, proč za soustavnou přípravu nelze považovat pouze úspěšné plnění studijních povinností a poukázal na to, že setrvání vedlejšího účastníka na střední škole bylo motivováno snahou dokončit započaté středoškolské vzdělávání, které za zneužívání institutu vyživovací povinnosti považovat nelze. Městský soud rovněž vysvětlil, že důvodem pro snížení výživného není ani okolnost, že výživou oprávněné dítě není schopno celou výši stanoveného výživného spotřebovat. Městský soud dále správně dovodil, že v dubnu 2019, kdy vedlejší účastník nebyl připuštěn k závěrečné maturitní zkoušce, jeho studium skončilo, a tento okamžik lze považovat za zásadní změnu poměrů plně odůvodňující požadavek stěžovatele na zrušení vyživovací povinnosti k vedlejšímu účastníkovi. Uvedeným závěrům městského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

11. V posuzované věci neshledal Ústavní soud v postupu a v rozhodnutí soudů žádné kvalifikované pochybení, jež by mohlo být z hledisek výše uvedených posuzováno jako porušení základních práv stěžovatele a jež by mělo vést ke kasaci napadených výroků rozhodnutí ve vztahu ke stanovení výživného. Soudy se zcela logicky a v dostatečném rozsahu vypořádaly jak s otázkou dalšího vzdělávání zletilého vedlejšího účastníka, tak i se stěžovatelovými příjmy. Přehodnocovat tyto jejich závěry Ústavnímu soudu nepřísluší.

12. Namítá-li stěžovatel, že jednání vedlejšího účastníka měly soudy vyhodnotit jako rozporné s dobrými mravy, Ústavní soud uvádí, že posouzení či zhodnocení jednání jako odporujícího dobrým mravům přísluší zásadně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod (usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 9. 1998 sp. zn. II. ÚS 249/97). U rozhodnutí založeného na zákonem povolené úvaze soudu je Ústavní soud povinen pouze zkoumat, zda takovéto rozhodnutí nevybočilo z mezí stanovených ústavním pořádkem České republiky (čl. 88 Ústavy).

13. Odkaz stěžovatele na usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1247/13 neshledal Ústavní soud případným, neboť toto vycházelo z jiných skutkových okolností, když v této věci soud z konkrétních okolností vyhodnotil, že nedošlo k naplnění požadavku opravdovosti zájmu stěžovatele studium dokončit, zatímco v nyní posuzované věci městský soud poukázal na snahu vedlejšího účastníka studium na střední škole dokončit a jeho přípravu vyhodnotil jako soustavnou a cílevědomou.

14. Ústavní soud konstatuje, že postup ve věci jednajících soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů rozvedenou v jejich napadených rozhodnutích, považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. Obecné soudy rozhodovaly v souladu s ustanoveními Listiny a Dodatkového protokolu k Úmluvě, jejich rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti. Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

15. Se zřetelem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru