Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 658/02Usnesení ÚS ze dne 03.11.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
právo na soudní a jinou právní ochranu... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
důkaz/volné hodnocení
vlastnické právo/přechod/převod
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.658.02
Datum podání14.10.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 8 odst.1, § 11 odst.4

99/1963 Sb., § 132, § 239 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 658/02 ze dne 3. 11. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 658/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové ve věci ústavní stížnosti 1) MUDr. J. T. a 2) J. T., zastoupených JUDr. L. B., advokátem, proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 2. července 2002, čj. 28 Cdo 2126/2001-372, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. července 2001, čj. 11 Co 121/2001-346, za účasti Nejvyššího soudu ČR, jako účastníka řízení, a Ing. P. a M. U., oba zastoupeni JUDr. B.V., advokátem, jako vedlejších účastníků řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včas podanou ústavní stížností, splňující i ostatní formální předpoklady a podmínky stanovené zákonem, stěžovatelé napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť jsou přesvědčeni o tom, že jimi byli dotčeni ve svých ústavně zaručených základních právech na soudní ochranu zakotvených v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Krajský soud v Ostravě totiž uvedeným rozsudkem potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 24. října 2000, čj. 11 C 300/92-282, když přitom dle stěžovatelů vycházel z jiného právního názoru než soud nalézací a na tomto odlišném právním názoru své rozhodnutí rovněž založil, a to bez toho, aby jim dal možnost se k tomuto právnímu posouzení vyjádřit a skutkově i právně argumentovat. Výsledek jeho procesní činnosti tak lze kvalifikovat jako rozhodnutí "překvapivé".

Stěžovatelé v rámci svých stížnostních bodů rovněž zdůraznili, že téměř veškeré dokazování v řízení v dané restituční věci, v němž měli postavení odpůrců, prováděné v letech 1992-2000, se týkalo stanovení správnosti výše ceny příslušných nemovitostí stanovené v době, kdy je kupovali a dále bylo vedeno zejména v tom směru, zda tyto nemovitosti neztratily zásadní přestavbou stavebně-technický charakter. Uvedli, že soud nalézací vyšel z toho, že nabyli předmětné nemovitosti za cenu nižší, než za cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, byli jejich prodejem protiprávně zvýhodněni a rovněž, že předmětné nemovitosti neztratily přestavbou původní stavebně-technický charakter, neboť nedošlo k podstatné výměně prvků dlouhodobé životnosti. V souvislosti s naposled zmíněným závěrem stěžovatelé taktéž rozporovali závěry znaleckého posudku, z něhož nalézací soud vycházel, jakož i poukázali na jimi předložený znalecký posudek v odvolacím řízení, z důvodu jehož prostudování krajský soud odročil soudní jednání.

Soud odvolací nicméně posléze založil, poté, co nepřevzal skutková zjištění soudu nalézacího ohledně nabytí předmětných nemovitostí za cenu nižší (než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům), své rozhodnutí na přijetí závěru, dle něhož byli stěžovatelé při jejich koupi protiprávně zvýhodněni. Otázkou prvků dlouhodobé životnosti se potom v odůvodnění svého rozhodnutí rovněž nezabýval, nýbrž toliko dovodil, že předmětné nemovitosti neztratily svou souvislost se zemědělskou výrobou.

V podaném dovolání, opřeném o ust. § 239 odst. 2 o.s.ř. (ve znění platném před novelou provedenou zák. č. 30/2000 Sb.), potom stěžovatelé předložili Nejvyššímu soudu k posouzení otázku, zda nedodržení pravidel obsažených ve Směrnici ministerstva financí č. 10/1964 může vést k závěru "protiprávního zvýhodnění" a dále, zda rekreační chalupa splňuje kritéria trvalého bydlení a je k tomuto užívání určena. Dle stěžovatelů nelze přijmout závěry Nejvyššího soudu, neboť tento zcela opomíjí, že nedošlo k porušení žádného obecně závazného právního předpisu, a tudíž nelze konstatovat, že by předmětné nemovitosti nabyli v rozporu s tehdy platnými předpisy. Mají tak za to, že zamítavé rozhodnutí dovolacího soudu porušuje jejich právo na ochranu majetku zakotvené v čl. 11 odst. 1 Listiny.

S ohledem na takto rozvedené výhrady se stěžovatelé domáhali, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí nálezem zrušil.

Vedlejší účastníci řízení vývody stěžovatelů odmítli a navrhli zamítnutí ústavní stížnosti. Nejvyšší soud, jako účastník řízení, ve svém vyjádření zdůraznil, že právě pro obsahové nuance mezi závěry dosavadní soudní praxe mezi pojmy "nabytí věci v rozporu s právními předpisy" a "nabytí věci na základě protiprávního zvýhodnění", ve vazbě na předmětnou směrnici ministerstva financí, připustil ve vztahu k této otázce možnost meritorního dovolacího přezkumu. Poukázal na odstavec třetí (a násl.) na straně čtvrté svého rozsudku, kde výslovně vyjádřil stanovisko, dle něhož prvek protiprávnosti z hlediska zvýhodnění nabyvatele není totiž vázán na obecně závazné právní předpisy. Protiprávní zvýhodnění mohlo nastat i v případě, kdy prodávající státní orgán postupoval v rozporu s pokynem věcně příslušného nadřízeného orgánu, který podmínky prodeje státního majetku upravoval, a jímž se běžně tehdejší místní národní výbory řídily. Přezkum skutkových zjištění potom dovolání přípustné ve smyslu § 239 odst. 2 o.s.ř. neumožňovalo.

II.

Ústavní soud přezkoumal posuzovanou věc z pohledu ústavních kautel a poté dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přitom dbal svého ústavního postavení, jakož i hranic svých pravomocí, vědom si skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn zasahovat bez dalšího do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatelů vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv.

Po přezkoumání připojeného spisového materiálu, jenž si vyžádal (spis Okresního soudu ve Frýdku-Místku, vedený pod sp. zn. 11 C 300/92), Ústavní soud shledal, že o návrhu stěžovatelů bylo rozhodnuto na základě řádně vedeného procesu, při respektování kautel z hlavy páté Listiny plynoucích, když jim bylo v souladu s ústavními principy řádně umožněno domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, včetně možnosti skutkově i právně na podporu svých tvrzení argumentovat. Samotné porušení tohoto práva potom nelze spatřovat v tom, že se obecné soudy neztotožnily s jejich náhledem na věc, když s výhradami jimi uplatněnými se řádně vypořádaly (§ 157 odst. 2 o.s.ř.).

Ohledně tvrzené překvapivosti rozhodnutí, resp. změny právního náhledu odvolacím soudem, Ústavní soud stěžovatelům nepřisvědčil. Již nalézací soud vedle jím dovozeného závěru, že předmětné nemovitosti neztratily učiněnou přestavbou svůj původní stavebně technický charakter, konstatoval i jejich souvislost se zemědělskou výrobou (§ 11 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů), což je patrno z prvého odstavce strany 25 jeho rozhodnutí (č.l. 306 spisu o.s.). Pokud potom odvolací soud vzal za základ svého rozsudku, na rozdíl od soudu nalézacího, pouze jednu ze skutkových podstat, vymezených v § 8 odst. 1 citovaného zákona (protiprávní zvýhodnění), je toto podřazení pro jeho závěry dostačující, neboť v úvahu přicházející skutkové podstaty jsou v tomto ustanovení formulovány alternativně.

V ostatním jsou argumenty stěžovatelů v podstatě pouze polemikou se skutkovými a právními závěry obecných soudů. V tomto směru staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, jejíž postavení mu coby orgánu ochrany ústavnosti nepřísluší. Jeho zásah by byl na místě tehdy, pokud by právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly (srov. např. nález Ústavního soudu ve věci, sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, str. 257 a násl.; nález ve věci, sp. zn. I. ÚS 253/98, tamtéž, sv. 12, č. 115, str. 141 a násl.; nález ve věci, sp. zn. III. ÚS 166/95, tamtéž, sv. 4, č. 79, str. 255 a násl.; nález ve věci, sp. zn. I. ÚS 101/97, tamtéž, sv. 13, č. 40, str. 287 a násl.). Taková situace však, dle přesvědčení Ústavního soudu, ve věci stěžovatelů nenastala.

Nejvyšší soud pak rozhodoval o podaném dovolání zcela v intencích o.s.ř., když ohledně jedné (judikaturou dovolacího soudu již opakovaně řešené) právní otázky neshledal přípustnost svého přezkumu ve smyslu důvodnosti jejího nového věcného projednání a ve vztahu ke druhé se jejím výkladem meritorně zabýval. Přitom právě úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, tj. sjednocování interpretace a aplikace jednoduchého práva. Jeho závěry v projednávané věci mají pak dle přesvědčení Ústavního soudu dostatečné racionální a logické odůvodnění. Nadto k témuž výkladu pojmu "protiprávního zvýhodnění" v relaci ke směrnici Ministerstva financí č. 10/1964 dospěl ve své rozhodovací praxi i Ústavní soud, a to v nálezu ve věci sp. zn. II. ÚS 561/99 ze dne 5. listopadu 2002 (uveřejněný pod č. 138 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28, str. 201 a násl.).

Jak je patrno z řečeného, porušení ústavních práv, jichž se stěžovatelé dovolávali, Ústavní soud neshledal. Proto ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2003

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru