Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 657/10 #2Usnesení ÚS ze dne 11.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Směnečný platební rozkaz
EcliECLI:CZ:US:2010:4.US.657.10.2
Datum podání08.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 175, § 120


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 657/10 ze dne 11. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného a soudkyň Vlasty Formánkové a Michaely Židlické o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. M. Č., zastoupeného Mgr. Davidem Obenrauchem, advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Brně, Cihlářská 19, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci č. j. 7 Cmo 93/2009-120 ze dne 16. června 2009 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Podáním podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel s odkazem na zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí.

Z předložené ústavní stížnosti a ze spisu Krajského soudu v Brně sp. zn. 22 Cm 82/2007 Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Brně uložil směnečným platebním rozkazem č. j. 22 Sm 272/2006-25 ze dne 29. května 2007 (dále jen "směnečný platební rozkaz") žalovanému F. B. (dále jen "žalovaný") zaplatit stěžovateli směnečný peníz 23.000,- Kč s 6% úrokem z uvedené částky od 29. dubna 2002 do zaplacení, směnečnou odměnu 766,- Kč a náklady řízení v částce 10.737,50 Kč. Proti směnečnému platebnímu rozkazu podal žalovaný včasné námitky. Krajský soud v Brně usnesením č. j. 22 Cm 82/2007-28 ze dne 29. září 2007 (dále jen "usnesení o odmítnutí námitek") bez nařízení jednání tyto námitky odmítl. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci (dále též jen "odvolací soud") usnesením č. j. 7 Cmo 482/2007-40 ze dne 13. prosince 2007 usnesení o odmítnutí námitek změnil tak, že námitky podané žalovaným proti směnečnému platebnímu rozkazu se neodmítají. Po projednání námitek rozhodl Krajský soud v Brně rozsudkem č. j. 22 Cm 82/2007-80 ze dne 22. října 2008 (dále jen "rozsudek soudu prvního stupně") tak, že směnečný platební rozkaz se ponechává vůči žalovanému v platnosti a uložil žalovanému zaplatit stěžovateli náhradu námitkového řízení ve výši 357,- Kč. K odvolání žalovaného Vrchní soud v Olomouci rozsudkem č. j. 7 Cmo 93/2009-120 ze dne 16. června 2009 (dále jen "rozsudek odvolacího soudu") rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že směnečný platební rozkaz se zrušuje a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud usnesením č. j. 29 Cdo 3860/2009-147 ze 21. října 2009 odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že žalovaný prokázal vrácení dluhu stěžovateli. Podle stěžovatele pro toto tvrzení neexistuje reálný základ a k tomuto závěru dospěl odvolací soud přes naprosto protichůdná zjištění. Stěžovatel zpochybňuje hodnocení důkazů provedené odvolacím soudem, a to listiny ze dne 18. dubna 2005 a zejména pak výpověď svědka J. D., a vytýká odvolacímu soudu, že se vůbec nezabýval otázkou, proč pan K., pakliže předával stěžovateli hotovost i za žalovaného, nechtěl potvrzení či vrácení originálu směnečné listiny. Stěžovatel dále vznesl otázku, proč peníze nevrátil přímo žalovaný, resp. proč tomuto aktu nebyl alespoň přítomen. Odvolací soud tak podle stěžovatele zcela přešel relevantní a logické důkazy a opřel své rozhodnutí toliko o svědectví zaujatého svědka J. D. Právní závěry odvolacího soudu proto podle náhledu stěžovatele v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, ani z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají. V této souvislosti odkazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 94/97.

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal v záhlaví citované rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Postup v soudním řízení, a to včetně provádění a hodnocení důkazů, je záležitostí obecných soudů. Úkolem Ústavního soudu navíc není zabývat se porušením "běžných" práv fyzických nebo právnických osob, chráněných "běžnými" zákony, pokud takové porušení neznamená zároveň porušení ústavně zaručeného práva nebo svobody. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Z ústavní stížnosti je na první pohled zřejmé, že argumentace stěžovatele nepřináší do posuzované věci nic podstatného, přičemž je především polemikou s hodnocením důkazů a rozhodnutím obecného soudu. Stěžovatel od Ústavního soudu zřejmě očekává, že přehodnotí skutkové a právní závěry, k nimž dospěl obecný soud, čímž však staví tento soud do role další soudní instance, která mu ovšem s ohledem na shora uvedené meze ústavněprávního přezkumu nepřísluší.

Podle přesvědčení Ústavního soudu nejsou námitky stěžovatele důvodné. Odvolací soud podle jeho náhledu ve věci rozhodl v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině. Důvody, pro které měl za prokázaný závěr o vrácení žalované částky stěžovateli a pro které rozhodl rozhodnutím, s nímž stěžovatel nesouhlasí, v jeho odůvodnění v dostatečném rozsahu, logicky, přehledně a srozumitelně vysvětlil, přičemž se vypořádal se všemi rozhodujícími skutečnostmi. Ústavní soud proto na rozsudek odvolacího soudu pouze odkazuje s tím, že, na rozdíl od stěžovatele, závěry odvolacího soudu za extrémně nesouladné s vykonanými skutkovými zjištěními rozhodně nepovažuje a odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 94/97 shledává nepřípadným.

Ústavní soud uzavírá, že svým přezkumem v záhlaví citovaných rozhodnutí nezjistil nic, co by odporovalo jakýmkoli principům, právům nebo svobodám zaručeným ústavními normami České republiky, a proto mu nezbylo, než mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

S ohledem na odmítnutí ústavní stížnosti nepovažoval Ústavní soud za účelné vyzývat stěžovatele k odstranění vady návrhu spočívající v absenci výslovného uvedení skutečnosti, že plná moc advokáta připojená k ústavní stížnosti je určena k zastupování před Ústavním soudem, neboť odstranění této vady by na rozhodnutí Ústavního soudu nemohlo nic změnit.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2010

Miloslav Výborný v.r.

předseda IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru