Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 656/20 #1Usnesení ÚS ze dne 30.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajŠámal Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2020:4.US.656.20.1
Datum podání03.03.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241b odst.3


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 656/20 ze dne 30. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti C.Q.E., s. r. o., sídlem Šumavská 416/15, Brno, zastoupené Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem, sídlem Arne Nováka 3/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2019 č. j. 23 Cdo 2988/2019-387, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Hanácká strojní, s. r. o., sídlem Nadjezdová 605/23, Štěpánov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a z vyžádaného spisu, vedeného u Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 13 C 96/2015, se podává, že okresní soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2017 č. j. 13 C 96/2015-294 zamítl žalobu, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala, aby vedlejší účastnici jako žalované byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 233 238,42 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.).

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 3. 2019 č. j. 75 Co 20/2018-364 rozsudek okresního soudu potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Krajský soud shodně s okresním soudem posoudil smluvní vztah mezi účastníky jako smlouvu o nájmu stroje, nikoliv jako smlouvu o díle, jak dovozovala stěžovatelka. S ohledem na uvedené, krajský soud shodně s okresním soudem uzavřel, že vedlejší účastnice jako pronajímatel stroje nemůže odpovídat za vadnou pokládku asfaltové směsi a tím za stěžovatelce vzniklou škodu spočívající v nákladech vynaložených na odstranění položené vrstvy a položení vrstvy nové, když stěžovatelce pouze pronajala předmětný finišer a nezavázala se samotnou pokládku asfaltové směsi provést.

4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, které považovala za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť krajský soud podle jejího názoru řešil právní otázku možnosti posouzení předběžné otázky charakteru (smluvního typu) žalobou uplatněného nároku s ohledem k již dříve vydanému rozhodnutí jiného soudu, jehož předmětem je posouzení nároku vycházejícího ze stejného právního vztahu založeného mezi účastníky řízení, v rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Stěžovatelka byla současně toho názoru, že uvedená právní otázka není Nejvyšším soudem řešena konzistentně a dovozovala přípustnost dovolání také z rozdílné praxe Nejvyššího soudu při řešení uvedené právní otázky. Do rozporu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu se pak podle názoru stěžovatelky krajský soud dostal i při řešení otázky vymezení totožnosti věci jako předpokladu pro uplatnění zásady res iudicata na posuzovaný případ.

5. Stěžovatelka nesouhlasila se závěrem krajského soudu, který posoudil smluvní vztah stěžovatelky a vedlejší účastnice jako smlouvu o nájmu věci, když podle jejího názoru šlo o smlouvu o dílo. Cítil-li se krajský soud být vázán závěry přijatými v řízení vedeném před Městským soudem v Brně (dále jen "městský soud") pod sp. zn. 31 C 333/2014, pak stěžovatelka namítla, že se, byť bylo vedeno mezi stejnými účastníky, nešlo o totožnou věc přinejmenším z důvodu odlišnosti žalobního petitu, kdy v tomto řízení je uplatňován jiný nárok, a navíc platební rozkaz vydaný městským soudem v uvedeném řízení neobsahuje právní posouzení.

6. Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 11. 2019 č. j. 23 Cdo 2988/2019-387 dovolání stěžovatelky podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť dospěl k závěru, že dovolání trpí vadou, která nebyla ve lhůtě podle § 241b odst. 3 věty první o. s. ř. odstraněna, a v dovolacím řízení pro tuto vadu nelze pokračovat.

7. Nejvyšší soud především poukázal na požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, který je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. i ustálené judikatury Nejvyššího soudu obligatorní náležitostí dovolání. Tvrzení stěžovatelky, podle kterého napadené rozhodnutí řeší otázku hmotného nebo procesního práva v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje. Tomuto požadavku však stěžovatelka nedostála, neboť neodkázala na žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu, od nichž se měl krajský soud ve svém rozhodnutí odchýlit. Pouhý nesouhlas stěžovatelky s právním posouzením věci krajským soudem přípustnost dovolání založit nemůže. Nejvyšší soud poukázal na to, že stěžovatelka navíc v souvislosti s první v dovolání vymezenou otázkou uvedla jednak, že jde o otázku, která byla krajským soudem vyřešena rozporně s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a současně, že jde o otázku, která není Nejvyšším soudem řešena konzistentně, a proto dovozovala přípustnost svého dovolání rovněž proto, že jde o otázku, která je v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena rozdílně.

8. Nejvyšší soud připomněl, že již opakovaně judikoval, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky rozhodované Nejvyšším soudem rozdílně, musí být z dovolání patrno, ve kterých rozhodnutích Nejvyššího soudu je tato otázka rozdílně řešena (srov. např. rozhodnutí ze dne 29. 8. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Tomuto požadavku však stěžovatelka nedostála, neboť ve svém dovolání neuvedla žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu, v nichž byla stěžovatelkou formulovaná otázka řešena rozdílně. Současně však takto formulovaná otázka není způsobilá založit přípustnost dovolání též proto, že stěžovatelka v dovolání uvedla, že má za to, že jsou u jedné otázky dány dva ze čtyř možných předpokladů přípustnosti dovolání, které se vzájemně vylučují. I v případě správné formulace zákonného kritéria nelze k řešené otázce zvolit více hledisek přípustnosti dovolání, neboť ta se z povahy věci vzájemně vylučují.

9. Nejvyšší soud dále uvedl, že nemohl přihlédnout k podání stěžovatelky ze dne 8. 8. 2019, jímž doplnila své dovolání, neboť stěžovatelka tak učinila po lhůtě určené k podání dovolání, která uplynula dne 25. 6. 2019 (§ 240 a § 241b odst. 3 o. s. ř.).

II.

Argumentace stěžovatelky

10. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že ve svém dovolání dostatečně určitě vymezila právní otázky, které krajský soud posoudil v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu a naplnila podmínky vymezované § 237 o. s. ř. Podané dovolání nebylo dovoláním blanketním, jež by postrádalo údaj o tom, v jakém rozsahu a z jakých důvodů je napadáno rozhodnutí krajského soudu, a nebylo ani podáním pouze mechanicky citujícím text § 237 o. s. ř., či některou jeho část. Stěžovatelka navíc své dovolání podáním ze dne 8. 8. 2019 doplnila tak, že otázky, které vymezila k dovolacímu přezkumu, dále rozvedla a argumentačně doplnila, přičemž poukázala i na relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Vymezení dovolacího důvodu a označení předpokladů přípustnosti dovolání zůstalo i po doplnění dovolání beze změny a stěžovatelka pouze doplnila svoji argumentaci k nesprávnosti posouzení těchto otázek. Nejvyšší soud k tomuto doplňujícímu podání nepřihlédl, když konstatoval, že bylo učiněno po lhůtě určené k podání dovolání podle § 240 o. s. ř., resp. § 241b odst. 3 o. s. ř.

11. Nejvyšší soud posoudil jako vadu stěžovatelčina dovolání, že při vytknutých otázkách, není explicitně uvedeno, ve kterých rozhodnutích Nejvyššího soudu je příslušná otázka řešena rozdílně. Stěžovatelka má za to, že specifikace takových rozhodnutí Nejvyššího soudu není pro naplnění podmínek přípustnosti dovolání nezbytná, když i Ústavní soud například v nálezu soudu ze dne 18. 12. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1256/14 (N 234/75 SbNU 607) takový požadavek shledává pro posuzování bezvadnosti dovolání za odraz přílišné formálnosti.

12. Stěžovatelka připouští, že dovolatele tíží povinnost obeznámit se s judikaturou Nejvyššího soudu týkající se řešení právní otázky předkládané Nejvyššímu soudu k přezkoumání a své dovolání opřít o některý z předpokladů přípustnosti dovolání formulovaný v § 237 o. s. ř., má však za to, že dovolateli nelze klást za povinnost činit závěry k ustálenosti rozhodovací praxe Nejvyššího soudu při řešení takové otázky s důsledky posouzení dovolání jako vadného v případě nesprávného zařazení otázky pod některý z předpokladů přípustnosti dovolání.

13. Podle stěžovatelky shledá-li dovolatel, že v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu lze nalézt vedle rozhodnutí řešících určitou právní otázku stejným či obdobným způsobem i rozhodnutí přistupující k řešení příslušné právní otázky odlišně, nelze po něm požadovat, aby hodnotil, zda v případě odlišných rozhodnutí, jde o situaci stavu ustálené judikatury, která nebyla odvolacím soudem respektována, anebo o problém nejednotné judikatury Nejvyššího soudu. Nesprávné "zařazení" otázky předkládané Nejvyššímu soudu by tedy nemělo být důvodem pro odmítnutí dovolání pro vady formulování podmínek jeho přípustnosti. Obdobně pak by nemělo být za vadu dovolání vedoucí k odmítnutí dovolání považováno, podřadí-li dovolatel jím vymezenou otázku pod jeden z předpokladů přípustnosti dovolání a současně upozorní na to, že s ohledem k vyskytujícím se případům odlišného právního posouzení této otázky Nejvyšším soudem může být naplněn jiný ze zákonem definovaných předpokladů přípustnosti dovolání.

14. Stěžovatelka má za to, že způsob, jakým formulovala první ze svých otázek zakládající dovolací důvod a jak ji podřadila pod předpoklady přípustnosti dovolání, je z pohledu § 237 o. s. ř. dostačující. U druhé formulované otázky pak jakoukoli nejednoznačnost při určení předpokladu přípustnosti dovolání ani objektivně spatřovat nelze.

15. Odmítl-li Nejvyšší soud stěžovatelčino dovolání s poukazem na jeho vady spočívající ve volbě vícero hledisek přípustnosti dovolání ohledně otázky, která má být dovolacím soudem řešena, shledává stěžovatelka tento postup Nejvyššího soudu za formalistický, znemožňující meritorní posouzení jejího dovolání, a tím i bránící stěžovatelce v přístupu k soudu. V kontextu rozhodovací praxe Ústavního soudu považuje stěžovatelka takový postup za neústavní. Stěžovatelka je přesvědčena, že jí podané dovolání jak samostatně, a tím spíše pak ve spojení s doplňujícím podáním ze dne 8. 8. 2019, nemá vady vytýkané jí Nejvyšším soudem a splňuje tak zákonem předpokládané podmínky jeho přípustnosti.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

16. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

17. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu oprávnění vykonávat dozor nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

18. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti.

19. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, a jelikož mohl přezkoumávat pouze jeho ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

20. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř., lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle odstavce 2 téhož ustanovení musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) mimo jiné uvedeno vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

21. Při vymezení předpokladů přípustnosti dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) jde o výběr jedné ze situací uvedených v § 237 o. s. ř., tedy že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, že předestřená otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, je jím rozhodována rozdílně anebo má být posouzena jinak. V dovolání proto musí být uvedeno, o který z těchto případů jde, případně od které ustálené rozhodovací praxe se napadené rozhodnutí odchyluje. Dovolatel nesplní tuto náležitost pouhým odkazem na uvedené ustanovení ani přepisem zákonné dikce, neodůvodní-li zároveň konkrétně, v čem přípustnost dovolání spočívá. Nepostačuje tedy pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části), dovolatel musí vysvětlit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, a z jakých důvodů. Tvrdí-li dovolatel přípustnost dovolání pro rozpor s judikaturou dovolacího soudu, musí označit konkrétní rozhodnutí, s nimiž je napadené rozhodnutí v kolizi; obdobné platí pro případ, kdy má jít o nejednotnou judikaturu dovolacího soudu. Stejně tak musí dovolatel označit rozhodnutí, od něhož se požaduje odchýlit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2020 sp. zn. III. ÚS 2478/18, dostupný na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde odkazovaná).

22. Další nezbytnou náležitostí dovolání je vymezení konkrétní právní otázky, v jejímž řešení spatřuje dovolatel důvodnost dovolání, tedy nesprávnost rozhodnutí odvolacího soudu a jejímž vymezením je dovolací soud při přezkumu vázán.

23. Otázkou přípustnosti dovolání a jeho vazbou k ochraně základních práv a svobod stěžovatelů se Ústavní soud podrobně zabýval ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (460/2017 Sb.). Neobsahuje-li dovolání specifikaci toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, jak předpokládá § 241a odst. 2 o. s. ř., není jeho odmítnutí pro vady porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2019 sp. zn. II. ÚS 871/19).

24. Stěžovatelka výše uvedené povinnosti nedostála, když ve svém dovolání neuvedla, ve kterých rozhodnutích Nejvyššího soudu byly stěžovatelkou formulované otázky řešeny rozdílně (resp. nekonzistentně).

25. Ústavní soud proto nepřisvědčil stěžovatelce, že Nejvyšší soud formalisticky odmítl její dovolání s poukazem na jeho vady spočívající ve volbě vícero hledisek přípustnosti dovolání, když Nejvyšší soud na tento rozpor ve stěžovatelčině dovolání pouze pro úplnost poukázal.

26. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud správně nepřihlédl k podání stěžovatelky ze dne 8. 8. 2019, jímž doplnila své dovolání s odůvodněním, že tak učinila po lhůtě určené k podání dovolání. Z vyžádaného spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že rozsudek krajského soudu byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen dne 25. 4. 2019. Doplnila-li stěžovatelka své dovolání podáním ze dne 8. 8. 2019, je zřejmé, že se tak stalo až po uplynutí zákonem stanovené dvouměsíční lhůty k podání dovolání, která uplynula dne 25. 6. 2019 (srov. § 240 a § 241b odst. 3 o. s. ř.).

27. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1256/14 neshledal Ústavní soud případným, neboť byl vydán za jiných skutkových okolností dané věci.

28. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud posoudil obsah stěžovatelčina dovolání v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a správně dovodil, že dovolání stěžovatelky je vadné. Nejvyšší soud se v odůvodnění svého rozhodnutí dostatečným a přesvědčivým způsobem vypořádal s argumentací stěžovatelky (viz body 6 - 9 tohoto usnesení). Závěrům Nejvyššího soudu proto nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

29. Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. června 2020

Jan Filip v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru