Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 656/02Nález ÚS ze dne 15.01.2004K postupu správního soudu v případě, kdy správní orgán nejedná s někým jako s účastníkem řízení, ač s ním jednáno být mělo

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
základní ústavní principy/demokratický právní stát/ukládání povinností pouze... více
Věcný rejstříkSprávní soudnictví
vlastnické právo/přechod/převod
účastník řízení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 5/32 SbNU 29
EcliECLI:CZ:US:2004:4.US.656.02
Datum vyhlášení15.01.2004
Datum podání14.10.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 36 odst.2

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 4 odst.4, § 9 odst.8

99/1963 Sb., § 250b odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 656/02 ze dne 15. 1. 2004

N 5/32 SbNU 29

K postupu správního soudu v případě, kdy správní orgán nejedná s někým jako s účastníkem řízení, ač s ním jednáno být mělo

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu (IV. senátu) ze dne 15. ledna 2004 sp. zn. IV. ÚS 656/02 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. L. a spol. proti usnesení Krajského soudu v Ostravě z 10. 7. 2002 sp. zn. 22 Ca 43/2002, jímž byl odmítnut opravný prostředek stěžovatelů proti rozhodnutí Okresního úřadu v Třebíči, okresního pozemkového úřadu, ohledně vlastnictví nemovitostí.

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 7. 2002 č. j. 22 Ca 43/2002-61 se zrušuje.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností stěžovatelé napadají shora označené usnesení Krajského soudu v Ostravě, kterým byl odmítnut jejich opravný prostředek proti rozhodnutí Okresního úřadu v Třebíči, okresního pozemkového úřadu, (dále též "pozemkový úřad") ze dne 9. 2. 1996 č. j. POZ 111/5189/92-Du/P1/Ko s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i porušení čl. 4 odst. 4 Listiny. V ústavní stížnosti připomínají, že Ústavní soud svým nálezem ze dne 7. 1. 2002 sp. zn. IV. ÚS 592/2000 zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2002 sp. zn. 22 Ca 160/2000 a v odůvodnění svého rozhodnutí zavázal Krajský soud v Ostravě, aby posoudil, zda stěžovatelé byli, resp. se stali účastníky předchozího správního řízení (s ohledem na úmrtí J. R.), a aby krajský soud v této souvislosti ústavně konformním způsobem vyložil ustanovení § 4 odst. 4 ve spojení s ustanovením § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, (dále též "zákon o půdě"). Krajský soud v Ostravě se však uvedenou problematikou odmítl zabývat a napadeným usnesením opravný prostředek stěžovatelů opětovně odmítl s odůvodněním, že stěžovatelé nebyli k jeho podání oprávněni, neboť nebyli účastníky řízení před pozemkovým úřadem. Stěžovatelé namítají odepření spravedlnosti a uvádějí, že jestliže jejich právní předchůdce, J. R., byl oprávněnou osobou a tudíž účastníkem správního řízení, nemůže být pochyb o tom, že stěžovatelé jako jeho dědicové vstoupili do všech jeho práv a stali se tak účastníky restitučního řízení. Okresní pozemkový úřad v Třebíči jim však tato práva upřel a v tomtéž pokračuje i Krajský soud v Ostravě. Z těchto důvodů stěžovatelé žádají, aby Ústavní soud nálezem napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě zrušil.

K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Ostravě, který ve svém sdělení ze dne 8. 10. 2003 podepsaném předsedkyní příslušného senátu uvedl, že nepovažuje tvrzení stěžovatelů o porušení čl. 36 odst. 1 Listiny za důvodné, neboť stěžovatelé měli možnost se domáhat svého práva u soudu. Z hlediska ostatních uplatněných námitek Krajský soud v Ostravě ponechal rozhodnutí na zvážení Ústavního soudu s tím, že souhlasil s upuštěním od ústního jednání (§ 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu).

Vedlejší účastníci Ing. J. D., Pozemkový fond České republiky a Ministerstvo zemědělství, pozemkový úřad v Třebíči, se podle ustanovení § 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vedlejšího účastenství v řízení o ústavní stížnosti stěžovatelů vzdali. Ostatní vedlejší účastníci se k ústavní stížnosti nevyjádřili.

K výzvě Ústavního soudu sdělil právní zástupce stěžovatelů podáním ze dne 4. 12. 2003, že na základě pokynu svých klientů nesouhlasí s upuštěním od ústního jednání.

Z vyžádaného spisu Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 22 Ca 43/2002, jakož i z vlastního spisu sp. zn. IV. ÚS 592/2000 Ústavní soud zjistil, že J. R., nar. 1920, a M. D. uplatnili podle § 6 odst. 1 písm. b) zákona o půdě restituční nárok ke konkrétním nemovitostem v k. ú. obce L. Okresní úřad v Třebíči, okresní pozemkový úřad, jim rozhodnutím ze dne 1. 2. 1994 č. j. 5189/92-Du přiznal vlastnické právo, toto rozhodnutí však Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 1. 3. 1995 č. j. 30 Ca 113/94-12 v celém rozsahu zrušil. M. D. zemřela dne 5. 3. 1995, J. R. zemřel dne 27. 10. 1995 bez zanechání závěti. Při opětovném rozhodování Okresní pozemkový úřad v Třebíči rozhodnutím ze dne 9. 2. 1996 č. j. POZ 111/5189/92-Du/P1/Ko určil, že jedinou oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě je Ing. J. D., vnuk původních vlastníků, a rozhodl o jeho vlastnictví ke konkrétním pozemkům v k. ú. L. Svoje rozhodnutí odůvodnil mimo jiné i odkazem na "prohlášení o vzdání se vlastnických práv a jejich postoupení", kterým se dne 27. 3. 1995 J. R. vzdal svých vlastnických práv k pozemkům, jak byly uvedeny v rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 1. 2. 1994, ve prospěch Ing. J. D., a na navazující "dohodu o vypořádání nároků" uzavřenou téhož dne mezi oběma jmenovanými.

V opravném prostředku proti rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 9. 2. 1996 stěžovatelé jednak namítli, že ač jsou zákonnými dědici zemřelého J. R., pozemkový úřad s nimi jako s účastníky řízení nejednal, jednak poukázali na to, že rozhodnutí pozemkového úřadu se opírá o dokumenty (shora citované prohlášení a dohoda), které jsou dle jejich názoru zcela irelevantní. Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 6. 2000 č. j. 22 Ca 160/2000-34 opravný prostředek odmítl s odůvodněním, že stěžovatelé nebyli k podání opravného prostředku oprávněni, neboť plné moci k zastupování, které stěžovatelé udělili Mgr. K. L., trpěly vadami. K ústavní stížnosti stěžovatelů Ústavní soud nálezem ze dne 7. 1. 2002 č. j. IV. ÚS 592/2000-45 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sbírka rozhodnutí"), svazek 25, nález č. 1] usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 6. 2000 zrušil pro rozpor s čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 4 odst. 4 Listiny, neboť výzvy, kterými správní soud vyzval stěžovatele k odstranění vad plných mocí, nesplňovaly zákonné požadavky, a následný postup správního soudu se tak projevil jako nedůvodné odmítnutí práva. Ostatními námitkami stěžovatelů se Ústavní soud nezabýval, neboť dosud nedošlo k jejich soudnímu přezkumu, vyslovil však právní názor, že Krajský soud v Ostravě při svém dalším postupu "bude muset v souladu s čl. 90 Ústavy České republiky, podle něhož soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, při svém dalším rozhodování (jehož závěry nepřísluší Ústavnímu soudu zásadně předjímat, a nemohl tak ani posuzovat otázku platnosti "prohlášení o vzdání se vlastnických práv a jejich postoupení", učiněného J. R. dne 27. 3. 1995 a navazující dohody z téhož dne) důkladně a se vší odpovědností posoudit především otázku, zda stěžovatelé byli, resp. s ohledem na úmrtí J. R. se stali účastníky předchozího správního řízení, a v této souvislosti zejména způsobem ústavně konformním vyložit ustanovení § 4 odst. 4 ve spojení s § 9 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, aby tento výklad odpovídal jejich logicky obsahové jednotě, přičemž důsledkem kladného závěru v této otázce by pak především mělo být doručení rozhodnutí pozemkového úřadu dědicům zemřelého J. R.".

Krajský soud v Ostravě následně řádně vyzval stěžovatele k předložení plných mocí a poté usnesením, jež bylo napadeno ústavní stížností, opravný prostředek stěžovatelů znovu odmítl. Soud po výkladu ustanovení § 250b odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") konstatoval dle svého názoru neřešitelnost procesní situace v případě postupu podle citovaného ustanovení (řízení podle části páté hlavy druhé o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002 - rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů) ve vztahu k prvoinstančnímu správnímu rozhodnutí (řízení podle části páté hlavy třetí o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2002 - rozhodování o opravných prostředcích proti rozhodnutím správních orgánů) a opakovaně konstatoval, že nejednal-li pozemkový úřad se stěžovateli jako s účastníky řízení, nebyli aktivně legitimováni k podání opravného prostředku.

Po nařízení ústního jednání stěžovatelé podáním, jež bylo Ústavnímu soudu doručeno 8. 1. 2004, prostřednictvím svého právního zástupce informovali Ústavní soud o tom, že dne 28. 11. 2003 byla Ministerstvem zemědělství - Ústředním pozemkovým úřadem - zamítnuta jejich žádost (správně podnět) na přezkoumání vpředu citovaného rozhodnutí Okresního úřadu v Třebíči, okresního pozemkového úřadu, mimo odvolací řízení. K tomuto podání připojil právní zástupce stěžovatelů zamítavé stanovisko Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu, z něhož vyplývá, že tento ústřední správní orgán zamítl žádost Mgr. K. L. jako zplnomocněného zástupce K. R., V. R. a J. R. pro uplynutí objektivní lhůty (§ 68 odst. 1 správního řádu), a to ačkoli Ústřední pozemkový úřad konstatoval, že podaný podnět shledal důvodným, a rozhodnutí pozemkového úřadu naopak za rozporné se zákonem o půdě, a to konkrétně ve vymezení účastníků řízení ve vztahu k ustanovení § 4 odst. 4 zákona o půdě.

Ústavní soud přezkoumal napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

Ústavnísoud považuje za nutné nejprve připomenout, že právní úprava správního soudnictví účinná v době rozhodování Krajského soudu v Ostravě vykazovala závažné ústavněprávní deficity. Správní senáty koncipované jako kasační jednoinstanční orgány totiž zjevně nepředstavovaly tribunály s plnou jurisdikcí podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ústavní soud proto nálezem ze dne 27. 6. 2001 sp. zn. Pl. ÚS 16/99, publikovaným pod č. 276/2001 Sb. a uveřejněným ve Sbírce rozhodnutí, svazek 22, nález č. 96, zrušil celou pátou část (§ 244 - 250s) o. s. ř. dnem 31. 12. 2002. Okamžité zrušení části páté o. s. ř. nebylo namístě, neboť soudní přezkum rozhodnutí orgánů veřejné správy by sice byl garantován ústavním předpisem, nebyl by však v té době upraven zákonem. Ústavní soud apeloval na správní soudy, aby do doby přijetí nové právní úpravy (stalo se tak zákonem č. 150/2002, soudní řád správní, ze dne 21. 3. 2002, účinným dnem 1. 1. 2003) aplikovaly a interpretovaly zrušená, ale dosud platná ustanovení o. s. ř. o správním soudnictví co nejcitlivěji v duchu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (srov. nález sp. zn. II. ÚS 163/99, Sbírka rozhodnutí, svazek 24, nález č. 177). V tomto smyslu byl koncipován i právní názor Ústavního soudu vyjádřený v nálezu sp. zn. IV. ÚS 592/2000.

V projednávaném případě Krajskýsoud v Ostravě při posuzování oprávněnosti stěžovatelů podat opravný prostředek sice zkoumal, zda stěžovatelé byli účastníky řízení před pozemkovým úřadem, nezkoumal však, zda právní závěry pozemkového úřadu vztahující se k okruhu oprávněných osob jsou správné. Pokud by pozemkový úřad pochybil v otázce nástupnictví po zemřelé oprávněné osobě, která uplatnila nárok na vydání majetku před vydáním rozhodnutí, neměl by dědic této osoby možnost uplatnit svá práva, tj. domáhat se rozhodnutí ve věci a v případě negativního rozhodnutí proti takovému rozhodnutí brojit, ačkoliv na něho restituční nárok ze zákona přešel. Pro správní soud byl rozhodující skutkový stav, jak jej zjistil správní orgán, to ovšem za předpokladu, že skutková zjištění provedená správním orgánem byla úplná a bezvadná. V opačném případě, tzn. jestliže by provedené dokazování bylo nedostačující nebo bylo zatíženo vadami, musel by správní soud napadené správní rozhodnutí zrušit jako nezákonné a vrátit věc správnímu orgánu k dalšímu řízení.

Z vyžádanéhosoudního spisu vyplynulo, že pozemkový úřad se s otázkou zákonného přechodu restitučního nároku ze zemřelé oprávněné osoby na její dědice, stěžovatele, nevyrovnal, v rozhodnutí je zcela opomenul, a vyloučení aplikace ustanovení § 4 odst. 4 zákona o půdě, které je určující pro aplikaci ustanovení § 9 odst. 8 zákona o půdě, řádně neodůvodnil, neboť listiny, o něž opřel své rozhodnutí, z hlediska jejich relevance nehodnotil. Ústavní soud tím má na mysli zejména prohlášení J. R., který se vzdal svých vlastnických práv k předmětným nemovitostem, a navazující dohodu s J. D. o vypořádání nároků. Obsah těchto listin, resp. právní úkon v nich obsažený (vzdání se vlastnického práva) bylo třeba posoudit v souvislosti i s ostatními skutečnostmi, zejména s tím, že rozhodnutí pozemkového úřadu ze dne 1. 2. 1994, kterým pozemkový úřad podle ustanovení § 9 odst. 4 zákona o půdě rozhodl o vlastnictví oprávněných osob (J. R. a M. D.), nenabylo právní moci, neboť bylo dne 1. 3. 1995 zrušeno. V době smrti J. R. dne 27. 10. 1995 tedy nebylo o jeho vlastnictví k předmětným nemovitostem pravomocně rozhodnuto a jeho nárok přešel podle § 4 odst. 4 zákona o půdě na dědice. Z rozhodnutí pozemkového úřadu však vyplývá, že správní orgán považoval za jedinou oprávněnou osobu J. D., existencí dalších oprávněných osob, případně důvody vyloučení jejich nároku se nezabýval. Je evidentní, že skutková zjištění nekorespondují s právními závěry, které pozemkový úřad v dané věci přijal. Dle názoru Ústavního soudu Krajský soud v Ostravě byl zavázán neposuzovat věc jenom z hlediska izolovaného výkladu jednoho ustanovení, ale měl důsledně dbát o to, zda právní závěry přezkoumávaného rozhodnutí pozemkového úřadu (ze dne 9. 2. 1996 č. j. POZ 111/5189/92-Du/P1/Ko) odpovídají řádně provedeným skutkovým zjištěním. Pokud tak neučinil, neposkytl právům stěžovatelů dostatečnou soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to i přesto, že k tomu byl předchozím nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 592/2000 zavázán.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavnísoud ústavní stížnosti podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) téhož zákona napadené usnesení zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru