Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 652/10 #1Usnesení ÚS ze dne 03.01.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkopatření/pořádkové
konkurzní podstata
konkurzní podstata/správce
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.652.10.1
Datum podání05.03.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 18 odst.4, § 18 odst.3

99/1963 Sb., § 53


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 652/10 ze dne 3. 1. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 3. ledna 2011 v senátě složeném z předsedkyně Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného o ústavní stížnosti obchodní společnosti Trigal, s. r. o., se sídlem K Žižkovu 7, 190 00 Praha 9, zastoupené JUDr. Ivo Beránkem, advokátem, AK se sídlem Vinohradská 1511/230, 100 00 Praha 10, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2010 čj. 2 Ko 50/2009-1126 a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2008 čj. 92 K 61/2000-821, spojené s návrhem na odklad jejich vykonatelnosti, takto:

Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy domáhala zrušení shora označených rozhodnutí, jimiž jí byla v konkurzním řízení uložena pořádková pokuta ve výši 15 000 Kč.

Stěžovatelka, která je konkurzní věřitelem úpadce obchodní společnosti FIRST, a. s., uvedla, že se žalobou proti správci konkurzní podstaty domáhala vyloučení provozního a skladového areálu č.p. 809 na pozemku p.č. 1901/2 s příslušenstvím a pozemků p. č. 1901/2 a 1901/13, zapsaných u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, katastrální pracoviště Praha na LV 471 pro katastrální území Vysočany (dále jen "předmětné nemovitosti") z konkurzní podstaty úpadce, neboť se považuje za jejich vlastníka. Přestože o vylučovací žalobě vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 41Cm 103/2008 nebylo pravomocně rozhodnuto, soud v rámci dohlédací činnosti vyzval stěžovatelku k vydání předmětných nemovitostí správci a poté jí uložil, z důvodu nerespektování výzvy, pořádkovou pokutu. Stěžovatelka má však za to, že soud nebyl k takovému postupu oprávněn, neboť rozhodnutí o povinnosti vydat (vyklidit) nemovitost je rozhodnutím meritorní povahy, k jehož vydání je příslušný jiný soud (Obvodní soud pro Prahu 9) v nalézacím řízení. Stěžovatelka tak neměla být sankcionována pořádkovou pokutou za to, že nesplnila povinnost, jež jí byla uložena v rozporu se zákonem. Stěžovatelka dále argumentovala porušením svého vlastnického práva, nesouhlasila s extenzivním výkladem pojmu "nakládání s věcí", pod který soud podřadil veškerá práva vlastníka a poukázala na kolizi svých práv s právy jiných subjektů, zejména správce konkurzní podstaty.

S ústavní stížností stěžovatelka spojila návrh na odklad vykonatelnosti napadených usnesení s odůvodněním, že takový postup není v rozporu s žádným důležitým veřejným zájmem a výkon rozhodnutí by pro stěžovatelku nepochybně představoval nepoměrně větší újmu, než jaká hrozí při odložení vykonatelnosti třetím osobám, neboť zaplacení nebo nezaplacení pořádkové pokuty nemá přímou souvislost s právy účastníků konkurzního řízení.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Městský soud v Praze uložil stěžovatelce pořádkovou pokutu ve výši 15 000 Kč za hrubé ztěžování postupu v konkurzním řízení. Soud uvedl, že stěžovatelka nerespektovala povinnost uloženou jí usnesením ze dne 15. 3. 2006 čj. 92 K 61/2000-225 (opakovaně soudem připomínanou) a nevydala správci konkurzní podstaty nemovitý majetek zapsaný v soupisu podstaty, nájemní smlouvy a vyúčtování nájemného, čímž mu bránila ve zjištění stavu majetku, jeho zajištění a ochraně. K odvolání stěžovatelky Vrchní soud v Praze usnesení soudu prvého stupně potvrdil. Odvolací soud zrekapituloval průběh, výsledky a stav nejen dosavadního řízení, ale i řízení o vylučovací žalobě a řízení o vyklizení předmětných nemovitostí iniciované správcem konkurzní podstaty, a s odkazem na ustanovení § 18 odst. 3 a 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, a judikát Nejvyššího soudu č. R 27/2003 konstatoval, že správce konkurzní podstaty je i v průběhu sporu o vyloučení věci ze soupisu podstaty oprávněn věc držet, užívat a používat její plody a užitky. Vrchní soud konstatoval, že účinky ustanovení § 19 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání nemají přednost před účinky uvedenými v § 18 odst. 3 zákona o konkurzu a vyrovnání, a vyložil, proč neshledal důvodnými i další námitky stěžovatelky, jimiž zpochybnila zařazení předmětných nemovitostí do soupisu podstaty, jakož i náležitosti samotného soupisu podstaty.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky a poté rozhodl, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi zdůrazňuje, že mu nepřísluší přezkoumávat zákonnost či věcnou správnost soudního rozhodnutí, neboť procesní postup soudu, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud není součástí jejich soustavy, a jako orgán ochrany ústavnosti zasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů pouze tehdy, když porušení běžné zákonnosti nebo jiná nesprávnost představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody.

V projednávané věci stěžovatelka brojila proti rozhodnutím o uložení pořádkové pokuty, avšak základ podstatné části její argumentace spočívá v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. 3. 2006 čj. 92 K 61/2000-225. Tímto usnesením soud uložil stěžovatelce vydat správci konkurzní podstaty provozní a skladový areál Galkov, tj. nemovitý majetek zapsaný v podstatě tvořený předmětnými nemovitostmi. Ústavnímu soudu však nepřísluší posuzovat zákonnost "usnesení o vydání" a k ústavněprávní přezkumu tohoto rozhodnutí není v projednávané věci oprávněn, neboť toto rozhodnutí nebylo stěžovatelkou napadeno. Pokud by tomu tak i přes nedostatek formálního petitu bylo (podle obsahu ústavní stížnosti), musel by Ústavní soud učiněný návrh odmítnout jako opožděně podaný. V projednávané věci tedy nezbylo než usnesení ze dne 15. 3. 2006 respektovat, neboť je, jak vyplývá z kontextu věci, rozhodnutím pravomocným a vykonatelným.

K námitce stěžovatelky, že soud nebyl v rámci dohlédací činnosti oprávněn pořádkovou pokutu uložit, Ústavní soud uvádí, že zákon o konkurzu a vyrovnání umožňuje (§ 66a odst. 1) přiměřené a subsidiární použití občanského soudního řádu, jehož ustanovení § 53 poskytuje soudu pořádkové opatření proti tomu, kdo hrubě ztěžuje postup řízení. Rozsah aplikace občanského soudního řádu a míra její přiměřenosti jsou tedy limitovány komplexností úpravy jednotlivých procesních institutů konkurzního a vyrovnacího práva. Pokud zákon o konkurzu a vyrovnání určitý procesní institut upravuje (např. v § 8 odst. 4 podmínky uložení pořádkové pokuty správci konkurzní podstaty), je aplikace občanského soudního řádu vyloučena a k jeho uplatnění dochází pouze v té míře, v jaké jej zákon o konkursu a vyrovnání neupravuje. Tak se stalo i ve stěžovatelčině věci.

Podle standardní judikatury Ústavního soudu je pořádková pokuta ukládaná obecnými soudy chápána jako zákonná sankce za deliktní jednání, zamýšlená jako preventivní a současně represivní opatření veřejné moci. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí o uložení pořádkové pokuty (§ 53 odst. 1 o. s. ř.) je v zásadě způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení, je otevřena možnost jejich ústavněprávního přezkumu z hlediska principu spravedlivého procesu (srov. sp. zn. I. ÚS 211/99 publ. in Sb. n. u. sv. 20 str. 75). Z toho vyplývá, že osoba postižená pořádkovou pokutou musí mít k dispozici procesní záruky předpokládané v hlavě páté Listiny, přičemž z povahy předmětné sankce je přitom zřejmé, že požadavky na spravedlivý proces (srov. i čl. 6 odst. 1 Úmluvy) nemusí však být tytéž jako při rozhodování o vině a trestu obviněného dle trestněprávních předpisů. V zásadě je nutné požadovat, aby pořádková pokuta byla rozumně proporcionální k deliktu, aby postižená osoba měla možnost se vyjádřit a měla k dispozici přiměřený opravný prostředek proti rozhodnutí soudu prvního stupně.

Ústavní soud po seznámení se s napadenými rozhodnutími a s argumenty obsaženými v ústavní stížnosti dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí obecných soudů lze ústavně aprobovat. K důvodům uložení pořádkové pokuty uvádí, že ustanovení § 18 odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání zavazuje každého, kdo má věc náležející do podstaty, povinností umožnit správci, aby věc mohl prohlédnout, ocenit, zapsat do soupisu a zpeněžit; na výzvu správce je povinen věc i vydat; jinak odpovídá za škodu tím vzniklou. Městský soud v Praze po zjištění, že stěžovatelka správci součinnost při zjištění stavu majetku a jeho ochraně opakovaně odpírala, přistoupil k uložení pořádkové pokuty ve výši 15 000 Kč. Stěžovatelce nebylo bráněno v použití opravného prostředku, který Vrchní soud v Praze projednal a s uplatněnými námitkami se vyrovnal. Obecné soudy tedy nepochybily, když obstrukční jednání stěžovatelky zasahující do zákonem chráněného zájmu sankcionovaly pokutou, jejíž výši nelze považovat za neproporcionálně vysokou.

Po celkovém posouzení řízení vedoucímu k uložení pořádkové pokuty Ústavní soud dospěl k závěru, že k tvrzenému porušení principů rovnosti zbraní, kontradiktornosti řízení a odůvodněnosti soudních rozhodnutí (jakožto prvků širšího pojetí základního práva na spravedlivý proces) v případě stěžovatelky nedošlo.

Podle ustanovení § 79 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), nemá ústavní stížnost odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový (výjimečný) postup důvod, a proto návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí samostatným usnesením nevyhověl.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení, odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 3. ledna 2011

Michaela Židlická, v. r.

předsedkyně senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru