Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 650/21 #1Usnesení ÚS ze dne 13.04.2021

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Praha
SOUD - OS Praha-západ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Praha
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Praha-západ
Soudce zpravodajFilip Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /právo odepřít výpověď, zákaz nucení k sebeobviňování
právo na soudní a jinou právní... více
Věcný rejstříkDokazování
In dubio pro reo
svědek/výpověď
svědek/právo odepřít výpověď
EcliECLI:CZ:US:2021:4.US.650.21.1
Datum podání11.03.2021
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 37 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 100


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 650/21 ze dne 13. 4. 2021

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala a soudců Josefa Fialy a Jana Filipa (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele V. H., t. č. Vazební věznice Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Janem Oswaldem, advokátem, sídlem Bílkova 132/4, Praha 1 - Josefov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2020 č. j. 11 Tdo 1026/2020-392, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. března 2020 č. j. 10 To 62/2020-339 a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 4. prosince 2019 č. j. 9 T 111/2019-319, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavních práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 3, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z ústavní stížnosti, jakož i obsahu napadených rozhodnutí se podává, že v záhlaví uvedeným rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen "okresní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), a přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1 trestního zákoníku. Těchto trestných činů se podle okresního soudu dopustil tak, že dne 19. 7. 2018 řídil motorové vozidlo i přes uložený trest zákazu řízení motorových vozidel, při spatření policejní hlídky z něj uprchl, a dále přechovával v přihrádce levých předních dveří 21 plastových sáčků s bílou krystalickou látkou obsahující pervitin. Za toto jednání byl stěžovatel odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců. K závěru o stěžovatelově vině dospěl okresní soud na základě částečného doznání stěžovatele (o řízení vozidla), výpovědi policistů provádějících dopravní kontrolu a prohlídku vozidla, výpovědi svědkyně S. (druhé uživatelky vozidla) a záznamů o pohybu a telekomunikačním provozu stěžovatelových telefonů. Uvedené důkazy vyvrací stěžovatelovu obhajobu, že o drogách ve vozidle nevěděl a tyto patřily někomu jinému. Drogy byly nalezeny na straně řidiče, okresní soud proto nepovažoval za pravděpodobné, že by patřily svědkovi, cestujícímu jednorázově na straně spolujezdce. Svědkyně S. vozidlo půjčila (neztotožněnému) kamarádovi, přičemž je podle soudu nelogické, aby takové množství drog ve vozidle zanechala, což platí i pro jejího kamaráda. K výslechu svědkyně S. soud uvedl, že ta nejprve odmítla vypovídat, neboť by mohla způsobit trestní stíhání sobě nebo stěžovateli. Toto právo by však mohla využít pouze jako družka stěžovatele, což nebyla schopna uvést. Rovněž sám stěžovatel uvedl, že není s touto svědkyní v takovém vztahu.

3. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") zamítl napadeným usnesením. V jeho odůvodnění se ztotožnil s většinou závěrů okresního soudu. Nesouhlasil však s jeho hodnocením výpovědi svědkyně S. jako věrohodné v tom, že drogy nebyly její. To však nemá vliv na trestní odpovědnost stěžovatele. Krajský soud přisvědčil závěru, že svědkyni nenáleželo právo nevypovídat. Již z výpovědi stěžovatele vyvstaly pochybnosti, zda svědkyně spadá do kategorie osob podle § 100 odst. 1 a 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Pochybnosti se prohloubily vyjádřením svědkyně samotné. Význam této výpovědi byl však podle krajského soudu v podstatě nulový.

4. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl napadeným usnesením s tím, že skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání podle § 265b trestního řádu, a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat. V této souvislosti konstatoval, že závěry soudů nižších stupňů nejsou v extrémním rozporu s obsahem provedených důkazů.

II.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že okresní soud rezignoval na posouzení věrohodnosti stěžovatelovy výpovědi. Za nezákonné považuje užití výpovědi svědkyně S., která po poučení odmítla vypovídat, avšak namísto ukončení výslechu byla k němu následně soudem "dovedena". Svědkyně byla stěžovatelova družka, což jako důvod pro odmítnutí výpovědi postačovalo. Navíc byla zmatená a nerozuměla předmětu trestního řízení. Zde soudy jednaly v rozporu se závěry nálezu ze dne 9. 7. 2018 sp. zn. II. ÚS 955/18 (N 120/90 SbNU 31); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz. Policejní orgán v přípravném řízení dokonce svědkyni uložil pořádkovou pokutu. Všechny soudy podle stěžovatele nerespektovaly zásadu (sc. pravidlo) in dubio pro reo, neboť s důkazy nakládaly až příliš volně (svévolně). Nevypořádaly se s předloženou obhajobou a nesplnily požadavky kladené na hodnocení důkazů ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Zejména se nevypořádaly s tvrzením, že pouzdro, v němž byla droga nalezena, stěžovateli nenáleží (nenacházely se na něm daktyloskopické stopy). Stěžovatel přitom na rozdíl od svědků nemá větší zkušenosti s distribucí nebo užíváním drog. Nejvyšší soud pak odkazoval na kontext dalších důkazů, avšak takové hodnocení přísluší pouze nalézacímu soudu.

III.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva; ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

7. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž zvláštním specializovaným řízením. Jeho předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí pouze pro porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. To především znamená, že zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) nelze domáhat, což platí i pro vlastní interpretaci okolností, za kterých se měl skutkový děj odehrát, resp. jim odpovídajících skutkových závěrů obecných soudů, včetně hodnocení objektivity a úplnosti provedeného dokazování.

8. Je to obecný soud, kdo hodnotí důkazy podle svého volného uvážení v rámci mu stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů vyplývá z principu nezávislosti soudů (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je posoudit, zda obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky předvídané ústavním pořádkem a postupovaly při hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž své hodnotící úvahy jasně, srozumitelně, a především logicky vysvětlily. Není proto jeho úkolem, aby důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával, přehodnocoval a vyvozoval z nich vlastní skutkové závěry. Pouze v případě, kdyby právní závěry soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, anebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by nutno takové rozhodnutí považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na soudní ochranu a řádně vedené soudní řízení podle čl. 36 odst. 1 Listiny.

9. Z uvedených důvodů Ústavní soud nemohl přisvědčit žádné z námitek stěžovatele týkajících se hodnocení provedených důkazů. Z obsahu napadených rozhodnutí je zřejmé, že závěry soudů jsou podloženy konkrétními (byť nepřímými) důkazy, které ve svém souhrnu umožňují dospět k logickému závěru o stěžovatelově vině. Krajský soud velmi podrobně hodnotil obsah stěžovatelovy výpovědi, přičemž ji podrobným a logickým odůvodněním označil za nepravdivou. Komplexní a ústavně konformní hodnocení důkazů provedl již okresní soud. Na jeho odůvodnění lze odkázat. Absence nálezů daktyloskopických stop je za této situace podle Ústavního soudu nerozhodná.

10. Za ústavně relevantní lze v obecné rovině hodnotit námitku nezákonně provedeného výslechu svědkyně S. Ani této námitce však nemůže Ústavní soud přiznat opodstatněnost. Pro aplikaci práva zakotveného v čl. 37 odst. 1 Listiny (a konkretizovaného v § 100 trestního řádu) je nezbytné prokázat existenci blízkého vztahu mezi obviněným a vypovídající osobou. Jde o výjimku z ústavní povinnosti (čl. 37 odst. 1 Listiny a contrario) napomáhat k dosažení účelu trestního řízení (§ 1 odst. 2 trestního řádu), přičemž je povinností orgánů činných v trestním řízení zkoumat povahu vztahu mezi osobami uvedenými v § 100 odst. 1 trestního řádu, popř. důvodnost obavy způsobení trestního stíhání pro případ, že zde uvedený vztah není dán. Tím se zmíněné ustanovení Listiny odlišuje od čl. 40 odst. 4 Listiny. Postup okresního soudu, který zkoumal podmínky pro odmítnutí odpovědi pro obě situace (§ 100 odst. 1 a 2 trestního řádu) tak byl ústavně konformní (viz i sub 12).

11. Podle Ústavního soudu okresní soud neporušil dané právo provedením výslechu svědkyně S., neboť v protokolu hlavního líčení, který k ústavní stížnosti přiložil stěžovatel, se po ověření totožnosti svědkyně a poučení uvádí: "Poučení jsem rozuměla. K obžalovanému bez poměru, žádná okolnost mi vypovídat k věci nebrání. Předmět hlavního líčení je mi znám. Je to můj bývalý přítel. Nechci vypovídat, jelikož bych sobě nebo obžalovanému mohla způsobit trestní stíhání. K dotazu samosoudce jaký je její současný vztah k obžalovanému, když uváděla, že jde o bývalého přítele, a čím by si mohla způsobit trestní stíhání svědkyně uvádí: nevím, jaký je můj vztah k obžalovanému, byl to můj přítel, možná ještě je, nevím, nejsem s ním v kontaktu. Trestní stíhání bych si mohla způsobit, jelikož už si to nepamatuji. Samosoudce konstatuje, že pokud svědkyně neví, jaký vztah k obžalovanému má, nejde o partnera, ani o osobu blízkou, když se s ním nestýká a pouze skutečnost, že si svědkyně skutečnosti nepamatuje, neznamená, že by se mohla vystavit nebezpečí trestního stíhání. Svědkyně tedy má povinnost ve věci vypovídat."

12. Z uvedeného je podle Ústavního soudu zřejmé, že mezi stěžovatelem a svědkyní není vztah takové povahy, který by vedl k závěru, že by bylo možné svědkyni označit za osobu blízkou. Zároveň se soud dostatečně podrobně zabýval jak povahou vztahu mezi stěžovatelem a svědkyní, tak nebezpečím trestního stíhání pro svědkyni samotnou. Dále je třeba připomenout, že důkazní břemeno k důvodu odepření výpovědi je na svědkovi [viz nález ze dne 9. 7. 2018 sp. zn. II. ÚS 955/18 (N 120/90 SbNU 31), přičemž nestačí pouze poukázat na přání nevypovídat (viz např. usnesení ze dne 21. 5. 2019 sp. zn. IV. ÚS 666/19).

13. Z uvedeného vyjádření není ani při jeho nejpříznivější intepretaci (tedy že svědkyně neví, zda je stěžovatel jejím přítelem) patrno žádné tvrzení (tím méně důkaz), že by mezi stěžovatelem a svědkyní byl dostatečně blízký vztah. Dovolává-li se stěžovatel závěrů výše uvedeného nálezu, jde o argument nepřípadný. V tomto nálezu byla řešena skutkově i právně odlišná situace celoživotního přátelství svědkyně jak s obviněným, tak s poškozenou, přičemž výjimečnost tohoto stavu orgány činné v trestním řízení nezohlednily. Existence podobných okolností však v dané věci nevyšla najevo a stěžovatel ji ani netvrdil.

14. Konečně vyhovět ústavní stížnosti nelze ani pro údajné uložení pořádkové pokuty svědkyni v přípravném řízení, neboť takový postup policejního orgánu nebyl napaden petitem ústavní stížnosti a nemá žádný vztah k napadeným rozhodnutím (soudy vycházely z ústní výpovědi v hlavním líčení).

15. Ústavní soud uzavírá, že posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2021

Pavel Šámal v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru