Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 649/03Usnesení ÚS ze dne 23.03.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
EcliECLI:CZ:US:2004:4.US.649.03
Datum podání31.12.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67, § 134 odst.2

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 649/03 ze dne 23. 3. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Miloslava Výborného a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Pavla Varvařovského, ve věci ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. J. S., advokátem, proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2003, sp. zn. 11 To 526/2003 a Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. října 2003, sp. zn. Nt 861/2003 a usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. prosince 2003, sp. zn. Nt 901/2003 a Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 28. listopadu 2003, sp. zn. 1 Zt 645/2003,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon"), doručenou Ústavnímu soudu dne 31. prosince 2003, stěžovatel brojí proti shora citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Hradci Králové, Okresního soudu v Hradci Králové a Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové.

Stěžovatel namítá, že postupem obecných soudů byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva, a to právo na osobní svobodu zakotvené v čl. 8 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo, aby na něho bylo pohlíženo jako nevinného, dokud nebude pravomocným rozsudkem jeho vina vyslovena, podle čl. 40 odst. 2 Listiny.

V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel polemizuje s odůvodněními všech napadených rozhodnutí týkajících se zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby a ponechání ve vazbě, dovozuje, že v těchto odůvodněních nejsou uvedeny žádné konkrétní skutečnosti, které by odůvodňovaly obavu, že po propuštění z vazby bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je vedeno jeho trestní stíhání. Poukaz na důkazy provedené v průběhu vyšetřování, z nichž je dovozováno, že trestnou činnost páchal po delší dobu a prodejem drog si opatřoval finanční prostředky pro svoji obživu a dále na závěr znaleckého posudku z odvětví psychiatrie, který nevylučuje možnost opakování trestné činnosti, považuje stěžovatel za porušení presumpce neviny, neboť dosud nebyl pravomocně odsouzen.

V petitu ústavní stížnosti je navrhováno, aby Ústavní soud:

a) zrušil napadená usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2003, sp. zn. 11 To 526/2003, Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. října 2003, sp. zn. Nt 861/2003, Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. prosince 2003, sp. zn. Nt 901/2003 a Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 28. listopadu 2003, sp. zn. 1 Zt 645/2003,

b) orgánům činným v trestním řízení zakázal, aby pokračovaly v porušování práv stěžovatele na osobní svobodu a na to, aby na něj bylo pohlíženo jako na nevinného,

c) přiznal stěžovateli úplnou náhradu nákladů spojených se zastoupením a zavázal Krajský soud v Hradci Králové a Okresní soud v Hradci Králové k náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem.

Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost splňuje všechny potřebné formální zákonné požadavky, a proto nic nebrání projednání a rozhodnutí ve věci samé.

K vyjádření k ústavní stížnosti vyzval Ústavní soud účastníky řízení a vyžádal si trestní spis Okresního soudu v Hradci Králové, sp. zn. 3 T 254/2003 a spisy téhož soudu, sp. zn. Nt 844/2003, Nt 861/2003 a Nt 901/2003.

Krajský soud v Hradci Králové odkázal ve svém vyjádření na argumentaci v odůvodnění svého napadeného rozhodnutí s tím, že k věci nemá co dodat.

Okresní soud v Hradci Králové rovněž odkázal na odůvodnění svých rozhodnutí, která jsou - dle jeho názoru - obsáhlá, takže nemá k věci co dodat. Současně navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl.

Ústavní soud se seznámil s obsahem shora konkretizovaných spisů Okresního soudu v Hradci Králové, zejména i se stížnostmi podanými stěžovatelem proti usnesení tohoto soudu ze dne 1. října 2003 a proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 28. listopadu 2003 a zjistil, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě opakuje argumentaci, kterou uplatnil již v uvedených opravných prostředcích, s níž se stížnostní soudy řádně vypořádaly.

Ze spisového materiálu vyplývá, že usnesením Policie ČR, okresního ředitelství - služby kriminální policie a vyšetřování v Hradci Králové, ze dne 21. srpna 2003 ČTS: ORHK-843/OK-2003, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. 1 trestního zákona a dne 29. října 2003 bylo zahájeno jeho trestní stíhání pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 213 odst. 1 trestního zákona. Usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 22. srpna 2003, sp. zn. Nt 844/2003 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v ustanovení § 67 lit. b), c) trestního řádu.

Napadeným usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 1. října 2003, sp. zn. Nt 861/2003, byla podle § 72 odst. 2 trestního řádu zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby. V odůvodnění usnesení soud zdůvodnil vazební důvod podle ustanovení § 67 lit. b) trestního řádu i trvající existencí vazebního důvodu ve smyslu ustanovení § 67 lit. c) trestního řádu, přičemž se vypořádal především s námitkou stěžovatele, že poté, kdy vydal orgánům činným v trestním řízení veškeré věci, které by mohly sloužit k výrobě pervitinu, nemá žádné prostředky k tomu, aby trestnou činnost opakoval. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel stížnost, o které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. října 2003, sp. zn. 11 To 526/2003, rozhodnuto tak, že se napadené usnesení zrušuje a nově se rozhoduje tak, že se žádost stěžovatele zamítá, neboť nadále trvá již pouze vazební důvod podle ustanovení § 67 lit. c) trestního řádu. Pokud jde o tzv. vazbu předstižnou ztotožnil se stížnostní soud s odůvodněním soudu prvního stupně a zdůraznil, že možností páchat danou formu trestné činnosti je více a zabrání přístroje k výrobě pervitinu z hlediska daného vazebního důvodu nejsou právně relevantní, neboť sklony stěžovatele svědčí pro nebezpečí, že by při pobytu na svobodě mohl trestnou činnost, pro kterou je stíhán, opakovat a zabrání vadného zařízení z tohoto pohledu nebezpečí pokračování v trestné činnosti nevyvrací.

Usnesením Okresního státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 28. listopadu 2003, sp. zn. 1 Zt 645/2003, rovněž napadeným ústavní stížností, bylo v souladu s ustanovením § 71 odst. 3 trestního řádu rozhodnuto, že se stěžovatel i nadále ponechává ve vazbě z důvodů § 67 lit. c) trestního řádu. V odůvodnění tohoto usnesení jsou rozvedeny důvody vedoucí k závěru, že u stěžovatele i nadále trvá obava, že po propuštění z vazby bude opakovat trestnou činnost, pro kterou je trestně stíhán. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel stížnost, která byla usnesením Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 10. prosince 2003, sp. zn. Nt 901/2003, podle § 148 odst. 1 lit. c) trestního řádu zamítnuta. V odůvodnění citovaného usnesení se stížnostní soud vypořádal se všemi námitkami uvedenými stěžovatelem ve stížnosti, včetně námitky týkající se údajného porušení zásady presumpce neviny.

Ústavní soud, jak opakovaně zdůraznil ve svých rozhodnutích, není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, bylo-li pravomocným rozhodnutím soudu porušeno ústavně zaručené základní právo či svoboda. K takovému porušení by mohlo dojít v případě, že by obecné soudy při rozhodování o vazbě nevycházely ze zákonného procesně právního a hmotně právního rámce, přičemž v daném případě procesně právní rámec je představován především principem řádného a spravedlivého procesu, jenž našel své konkrétní vyjádření mimo jiné v ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu.

Je nutno vzít v úvahu, že při rozhodování o další existenci vazebních důvodů nelze požadovat, aby soudce, případně v přípravném řízení státní zástupce, dospěli k naprosto jistému závěru, že bude-li obviněný propuštěn z vazby, bude jednat zcela jednoznačně způsobem předvídaným v ustanovení § 67 trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, ale není ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě. Takovouto jistotu ustanovení § 67 trestního řádu nevyžaduje. Existence důvodů vazby není podmíněna důkazy potvrzujícími počínání obviněného způsobem předpokládaným v ustanovení § 67 trestního řádu, ale lze je opírat o opodstatněnou obavu z možnosti takového jednání, v jehož uskutečnění má právě vazba zabránit.

Z odůvodnění všech ústavní stížností napadených usnesení je patrné, že soudy i státní zastupitelství se zabývaly hodnocením zákonných podmínek pro další trvání vazby stěžovatele. V posuzovaném případu byly podmínky aplikace ustanovení § 67 lit. c) trestního řádu splněny, když byla v napadených rozhodnutích vysvětlena a řádně zdůvodněna existence konkrétních skutečností odůvodňujících obavu, že si stěžovatel, bude-li ponechán na svobodě, bude počínat způsobem uvedeným v citovaném ustanovení. Výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" je především věcí obecných soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace té které trestní věci musí svědomitě v kterémkoliv stadiu trestního řízení posoudit a potvrdit, zda další trvání vazby je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Pro výklad uvedeného znaku proto neexistují objektivní a neměnná kritéria, která je třeba naopak dovodit vždy z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho osobních poměrů, charakteru a rozsahu stíhané trestné činnosti apod. Do těchto úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí o vazbě či o jejím dalším trvání podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 2, 5 Listiny).

Rozhodování o vzetí obviněného do vazby a o jejím dalším trvání je nepochybně velmi závažným zásahem do osobní svobody.Po posouzení daného případu Ústavní soud dospěl k závěru, že důvody zásahu do osobní svobody stěžovatele jsou v odůvodnění napadených usnesení dostatečným způsobem rozvedeny a konkretizovány, takže odpovídají požadavkům ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů činných v trestním řízení v dané věci došlo k porušení právních předpisů, které by mělo za následek tvrzené porušení ústavně zaručených práv nebo svobod, konkrétně čl. 8 odst. 1, 5 a čl. 40 odst. 2 Listiny. Z ústavní stížnosti je zřejmé, že námitky stěžovatele, uvedené v ústavní stížnosti, jsou totožné s těmi, které byly uvedeny ve stížnostech proti rozhodnutím o dalším trvání vazby. S těmito námitkami se stížnostní soudy přiléhavě vypořádaly a ústavní stížnost je tak dle názoru Ústavního soudu jen pouhou polemikou se zcela ústavně konformním názorem obecných soudů. Nelze proto za těchto okolností přisvědčit tvrzení stěžovatele, že ústavní stížností napadená rozhodnutí postrádají uvedení konkrétních skutečností odůvodňujících další trvání vazby. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí. Konstatování obsahu důkazů provedených v rámci vyšetřování v době rozhodování o dalším trvání vazby není porušením zásady presumpce neviny, neboť z těchto důkazů bylo dovozováno pouze trvající podezření, že trestný čin byl spáchán a byl spáchán stěžovatelem, nešlo o rozhodování o jeho vině. Tvrzení stěžovatele o porušení jím uváděných chráněných základních práv a svobod jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.

Ústavní soud konstatuje, že v projednávané trestní věci postupem státního zastupitelství a obecných soudů a jejich rozhodnutími nedošlo k porušení příslušných trestně procesních ustanovení a nebylo zasaženo do ústavních práv stěžovatele zakotvených v čl. 8 odst. 1 a 5 a čl. 40 odst. 2 Listiny, jak namítá stěžovatel v ústavní stížnosti a nedošlo ani k porušení jiného ústavně chráněného práva nebo svobody stěžovatele. Návrh stěžovatele, aby napadená usnesení Okresní státního zastupitelství v Hradci Králové, Okresního soudu v Hradci králové a Krajského soudu v Hradci Králové byla zrušena, je proto třeba jako zjevně neopodstatněný odmítnout podle § 43 odst. 2 lit. a) zákona.

K návrhu stěžovatele, aby Ústavní soud orgánům činným v trestním řízení zakázal, aby pokračovaly v porušování práv stěžovatele na osobní svobodu a na to, aby na něj bylo pohlíženo jako na nevinného, třeba konstatovat, že Ústavní soud disponuje při rozhodování o ústavních stížnostech pravomocemi dvojího druhu. V případě, kdy vyhoví ústavní stížnosti, která brojí proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, je oprávněn napadené rozhodnutí zrušit. Naproti tomu směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, může Ústavní soud v případě vyhovujícího nálezu zakázat příslušnému orgánu, aby v porušování práva pokračoval, popř. mu přikázat, aby obnovil stav před porušením, jestliže je to možné.V daném případě byla ústavní stížností napadena konkrétní rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, takže i v případě vyhovění ústavní stížnosti by přicházel v úvahu toliko postup podle ustanovení § 82 odst. 3 lit. a) zákona a nikoliv postup podle ustanovení § 82 odst. 3 lit. b) zákona. Návrh na vyslovení zákazu adresovaného orgánům činným v trestním řízení je proto rovněž zjevně neopodstatněný a je na místě jej odmítnout.

Ze shora uvedených důvodů senát Ústavního soudu ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 lit. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou, mimo jednání a bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením odmítl.

Součástí projednávané ústavní stížnosti je návrh stěžovatele, jímž žádá, aby náklady jeho právního zastoupení zaplatil stát a aby účastníci řízení (Krajskýsoud v Hradci Králové a Okresní soud v Hradci Králové) byli zavázáni k náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem. Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, nebylo podle ustanovení § 83 odst. 1 zákona možné, aby návrhu stěžovatele na náhradu nákladů zastoupení bylo vyhověno. Rovněž tak nepřicházelo v úvahu rozhodování o náhradě nákladů řízení před Ústavním soudem podle ustanovení § 62 odst. 4 zákona.

Poučení: Proti usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona).

V Brně dne 23. března 2004

JUDr. Miloslav Výborný předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru