Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 644/11 #1Usnesení ÚS ze dne 20.06.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Rychnov nad Kněžnou
SOUD - KS Hradec Králové
SOUD - NS
Soudce zpravodajFormánková Vlasta
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkDokazování
Poškozený
EcliECLI:CZ:US:2011:4.US.644.11.1
Datum podání02.03.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 644/11 ze dne 20. 6. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Michaely Židlické a soudců Vlasty Formánkové a Miloslava Výborného mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti I. K. a J. Ž., obě právně zastoupené Mgr. Jaromírem Hladíkem, advokátem se sídlem Advokátní kanceláře Hladík Hladíková & Partneři, Pardubice, 17. listopadu 626, směřující proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 10. prosince 2009, č.j. 2 T 58/2009-290, a usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. března 2010, č.j. 12 To 54/2010-420, a Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2010, č.j. 6 Tdo 858/2010-464, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelky domáhaly zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť mají za to, že jimi bylo narušeno jejich ústavně zaručené právo nebýt stíhán a zbaven osobní svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon, zakotveným v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na spravedlivý proces, zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům, zakotvené v čl. 38 odst., 2 Listiny, jakož i v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou byla první stěžovatelka shledána vinnou ze spáchání trestného činu poškozování cizí věci podle § 9 odst. 2 trestního zákona k § 257 odst. 1 trestního zákona a trestného činu ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona, a odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu třiceti šesti měsíců. Dále jí byl uložen peněžitý trest ve výši 10.000,- Kč a jako alternativa nevykonání byl stanoven alternativní trest odnětí svobody v trvání jednoho měsíce. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 13. srpna 2009, sp. zn. 2 T 2/2009, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. října 2009, sp. zn. 12 To 345/2009, jakož i všechna rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Druhá stěžovatelka byla shledána vinnou ze spáchání trestného činu poškozování cizí věci podle § 9 odst. 2 trestního zákona k § 257 odst. 1 trestního zákona, a odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, podmíněně odloženému na zkušební dobu jednoho roku. Oběma pak byla uložena povinnost společně a nerozdílně uhradit poškozenému na náhradu škody částku 6.005,- Kč s příslušenstvím. V ostatním byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občansko - právních. K odvolání stěžovatelek rozhodl citovaným usnesením Krajský soud v Hradci Králové tak, že ve vztahu k první stěžovatelce zrušil výrok o peněžitém trestu a v ostatním jej ohledně ní ponechal beze změny; odvolání druhé stěžovatelky zamítl. Dovolání stěžovatelek Nejvyšší soud napadeným usnesením zamítl.

Stěžovatelky ve své ústavní stížnosti uvedly, že soudy se při posuzování jejich věci nesprávně vypořádaly s okolností stanovení výše škody věci, kterou svým jednáním zničily. Soudy přitom, dle jejich přesvědčení, nerespektovaly příslušnou judikaturu Nejvyššího soudu (sp. zn. Tpjn 304/2005). V takovém případě by totiž soudy nemohly dospět k závěru o naplnění objektivní stránky trestného činu, ale pouze k naplnění zákonných znaků příslušného přestupku.

Pokud se pak mělo jednat o trestnou činnost první stěžovatelky, poukázala tato v ústavní stížnosti na skutečnost, že zranění, které poškozenému svým jednáním způsobila, nenaplnilo míru zákonem požadované intenzity. Újma na zdraví, kterou trestní zákon přepokládá, aniž by ji blíže specifikoval, obvykle požaduje podstatné omezení v obvyklém způsobu života. Stěžovatelka však tvrdí, že doba, po kterou byl poškozený v pracovní neschopnosti, byla odvozena od jeho subjektivních pocitů a nikoliv na základě objektivních lékařských posudků či nálezů. S tím souvisí i okolnost, že poškozený neumožnil vyžádání zdravotnické dokumentace pro posouzení skutečného rozsahu zranění.

V důsledku uvedených okolností proto soudy nedůsledností šetření zkrátily stěžovatelky v jejich deklarovaných základních právech, a proto navrhly, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadeného rozhodnutí a spisu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou sp. zn. 2 T 58/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů.

Ze spisu Okresnímu soudu v Rychnově nad Kněžnou Ústavní soud shledal, že podstatou trestného jednání stěžovatelek (dcera s matkou) je sousedský spor s poškozeným, přičemž předmětem sporu je vedení hranice mezi jejich pozemky. Stěžovatelky uplatňují nárok na část pozemku poškozeného a v důsledku toho mu v případě společné trestné činnosti zničily (rozbily na kousky) betonový přístřešek hlavního uzávěru plynu, stojící dle jejich přesvědčení na jejich pozemku. V případě trestné činnosti první stěžovatelky pak tato při jedné ze sousedských hádek vychrstla na poškozeného zapáchající kapalinu, která se poškozenému dostala do očí, což si v důsledku poleptání rohovky vynutilo jeho delší pracovní neschopnost.

Stěžovatelky v rámci řízení před obecnými soudy opakovaně namítaly nesprávné vyčíslení škody na zničeném přístřešku hlavního uzávěru plynu, přičemž jejich argumentací se zabýval jak soud nalézací, tak i soudy odvolací a dovolací. Ve svém vyjádření státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (č.l. 479 verte a násl.), sice konstatuje důvodnost dovolání ve vztahu ke způsobu určení škody, Nejvyšší soud však posoudil dovolání jako zjevně neopodstatněné a dostatečně se s uplatněnými námitkami vypořádal. Dospěl přitom k přesvědčení, že soud nalézací nepostupoval při stanovení výše škody, jakožto podstatné náležitosti naplnění skutkové podstaty trestného činu, v rozporu se zákonem.

Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítly zkrácení v právu na spravedlivý proces, tedy domáhat se svých práv u soudu a právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům. Z ústavní stížnosti neplyne, v čem měly být zbaveny práva na řádné projednání věci. Z jejich podání je toliko patrné, že pouze zopakovaly svůj nesouhlas jak s dokazováním ohledně výše způsobené škody, a skutečné újmy poškozeného, tak především se závěry, k nimž soudy v jejich věci dospěly. Z ústavní stížnosti není patrné, v čem měl být porušen stanovený postup soudů, či jak bylo upřeno právo vyjadřovat se. K tomu Ústavní soud opakovaně uvedl, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Ústavní soud se zabývá správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, jestliže zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Jinak neprovádí hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Samotná polemika se závěry obecných soudů není způsobilá založit důvodnost ústavní stížnosti.

Stěžovatelky přitom neuvedly nic, co by svědčilo, že postup obecných soudů v jejich věci zasáhl do jejich základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly a na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru o naplnění skutkové podstaty trestných činů, přičemž postupovaly v souladu s procesními předpisy a rozhodnutí řádně odůvodnily. Proto Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.

Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavnímu soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelkami tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. června 2011

Michaela Židlická v.r.

předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru