Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 644/03Usnesení ÚS ze dne 29.01.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVýborný Miloslav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkVazba
EcliECLI:CZ:US:2004:4.US.644.03
Datum podání23.12.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 382

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

67/2002 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 644/03 ze dne 29. 1. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 644/03

Ústavní soud rozhodl dne 29. ledna 2004 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Miloslava Výborného ve věci ústavní stížnosti R. A. M., zastoupeného Mgr. E. P., advokátem, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 12. 2003, čj. 12 To 126/03-209, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 11. 2003, čj. 11 Nt 457/2003-169,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 23. 12. 2003 a předanou k přepravě dne 22. 12. 2003 se řádně zastoupený stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, tak jak jsou shora uvedena. Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost stěžovaných rozhodnutí a projednal jeho návrh jako věc naléhavou ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Usnesením čj. IV. ÚS 644/03-11 ze dne 7. 1. 2004 z důvodů v něm vyložených rozhodl Ústavní soud tak, že návrhu na projednání věci jako naléhavé vyhověl, kdežto návrh na odklad vykonatelnosti napadených usnesení zamítl.

Ústavní soud vyžádal věci se týkající spis Krajského soudu v Hradci Králové 11 Nt 457/2003, jakož i vyjádření předsedů senátů Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze a krajské státní zástupkyně v Hradci Králové.

Dále Ústavní soud zjišťoval, zda ministr spravedlnosti ve věci vydání stěžovatele rozhodl o jeho vydání do ciziny podle § 382 odst. 1 trestního řádu, a vzhledem ke stěžovatelovým námitkám obstaral si před svým rozhodováním podklady, na jejichž základě vyslovily Poslanecká sněmovna a Senát Parlamentu ČR souhlas s ratifikací Smlouvy mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o dodatcích k Evropské úmluvě o vydávání ze dne 13. prosince 1957 a usnadnění jejího používání sjednané v Praze dne 2. února 2000.

Před tím, než mohl Ústavní soud přikročit k věcnému přezkoumání namítané protiústavnosti rozhodnutí obecných soudů vpředu uvedených, musel se vypořádat s tím, zdali je k takovému přezkumu přikročit možno.

Podaná ústavní stížnost netrpí formálními vadami, byla podána ve lhůtě zákonem o Ústavním soudu předpokládané, stěžovatel je řádně zastoupen a ke stížnosti je oprávněný a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Pokud pak jde o přípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřehlíží Ústavní soud v této souvislosti svoji dosavadní judikaturu (nález I. ÚS 752/02, shodně usnesení IV. ÚS 377/03), avšak vzhledem k argumentaci stěžovatele a zvláště pak s přihlédnutím k tomu, že skutkový stav v dané věci jest dle zjištění Ústavního soudu podstatně odlišný od věcí Ústavním soudem dříve projednávaných, např. právě v řízení I. ÚS 752/02, dospěl k závěru, že ústavní stížnost přípustná jest a že by odepření ústavněprávního přezkumu naříkaných rozhodnutí bylo pouhým formalismem, jehož nepřijatelnost v rozhodování orgánů státní moci, včetně orgánů soudních, Ústavní soud ve své stabilní judikatuře opakovaně zdůrazňuje.

Sama přípustnost ústavní stížnosti neobsahuje však v sobě závěr o tom, že jde o stížnost důvodnou. V posuzované věci je Ústavní soud naopak toho názoru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a to z následujících důvodů.

Podstatou argumentace stěžovatele je tvrzení o porušení jeho práva na soudní ochranu a spravedlivý proces. Tato jím namítaná protiústavnost byla založena podle předložených námitek třemi okolnostmi. Prvou z nich mělo být to, že žádost o jeho vydání neobsahovala formálně řádné přílohy, jež by byly v souladu s čl. 12 Evropské Úmluvy o vydávání ze dne 13. 12. 1957; v té souvislosti poukázal stěžovatel i na právní úpravu Úmluvy o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin uzavřené dne 5. října 1961 v Haagu (tato úmluva vstoupila pro Českou republiku v platnost dnem 16. 3. 1999 a byla publikována dne 5. 3. 1999 pod č. 45/1999 Sb.). Druhou námitkou stěžovatele byl jeho poukaz na to, že se obecné soudy dostatečným způsobem nevypořádaly s tím, že ohledně stěžovatele bylo zahájeno a dosud neskončeno azylové řízení, přičemž dle stěžovatele ve vztahu k této skutečnosti neopatřily si soudy před svým rozhodnutím žádné podklady stran tohoto řízení stěžovatelem samotným k důkazům navrhované. Konečně třetí námitkou stěžovatele je výtka týkající se obsahu samotného výroku napadeného usnesení soudu prvého stupně; stěžovatel má za to, že krajský soud rozhodl o přípustnosti jeho vydání do Spolkové republiky Německo pro jiné trestné činy, než bylo Senátní justiční správou Berlín žádáno a než vyplývá ze zatykačů a jiných listin tímto justičním orgánem Spolkové republiky Německo předložených.

Předseda senátu Krajského soudu v Hradci Králové, stejně jako předseda senátu Vrchního soudu v Praze ve svých vyjádřeních odkázali na odůvodnění ústavní stížností napadených usnesení. Krajská státní zástupkyně v Hradci Králové též považuje obě usnesení za správná a po rekapitulaci řízení před obecnými soudy z důvodů ve svém vyjádření uvedených považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.

Ústavní soud především považuje za potřebné zopakovat, že pouhý nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci obecnými soudy nemůže založit opodstatněnost zásahu Ústavního soudu, neboť ten není součástí soustavy obecných soudů a není oprávněn do jejich jurisdikce zasahovat svým vlastním výkladem obyčejného práva, a to byť by výklad tohoto práva obecnými soudy neakceptoval, ledaže by ovšem napadená rozhodnutí či jim předcházející řízení trpěla takovými vadami, že by byly narušeny základní principy ústavnosti, a to zvláště ve vztahu k případnému narušení základních práv založených nejen Listinou základních práv a svobod, ale i Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Narušení těchto principů však v dané věci Ústavní soud neshledal a výtky stěžovatele považuje za liché.

Stěžovatelovo přesvědčení, že doklady předložené rozhodujícím soudům prostřednictvím Ministerstva spravedlnosti ČR, justičními orgány Spolkové republiky Německo trpěly takovými vadami, že k nim nemělo být přihlíženo, je v rozporu s relevantními mezinárodně právními úmluvami, k nimž musí soud rozhodující o vydání do ciziny přihlédnout. Těmito úmluvami jsou především Evropská úmluva o vydávání sjednaná v Paříží 13. prosince 1957, jež pro Českou republiku (tehdy Českou a Slovenskou Federativní Republiku) vstoupila v platnost dnem 14. července 1992 a byla publikována pod č. 549/1992 Sb. dne 9. prosince 1992 a Smlouva mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo o dodatcích k Evropské úmluvě o vydávání ze 13. prosince 1957 a usnadnění jejího používání ze dne 2. února 2000, jež vstoupila v platnost dnem 19. 6. 2002 a byla publikována pod č. 67/2002 Sb. m. s. Je skutečností, že podle Čl. 12 prvně citované evropské úmluvy musí být žádost o vydání podána písemně, předána diplomatickou cestou a musí k ní být přiložen mimo jiné originál nebo ověřená kopie vykonatelného rozsudku o trestu nebo rozhodnutí o uložení ochranného opatření nebo příkazu k vzetí do vazby nebo jiného příkazu, který má stejný účinek a byl vydán v souladu s řízením stanoveným právním řádem dožadující strany. Současně však tatáž úmluva připouští, že jiný způsob předání extradiční žádosti může být stanoven přímo dohodou mezi dvěma stranami. Těmi jsou v daném případě Česká republika a Spolková republika Německo a touto dohodou je mezi nimi uzavřená smlouva ze dne 2. února 2000 (vyhlášená pod č. 67/2002 Sb. m. s.). Tato smlouva byla sjednána z podnětu České republiky a jejím účelem nepochybně bylo v souladu s Evropskou úmluvou o vydávání usnadnit vzájemný styk smluvních stran při vyřizování extradičních žádostí, a to včetně způsobu vzájemného písemného styku justičních orgánů. Výslovně je to patrno i z předkládací zprávy vlády pro Parlament, který vyslovoval souhlas s ratifikací této smlouvy; Ústavní soud tuto skutečnost zjistil ze sněmovního tisku č. 567 (3. volebního období Poslanecké sněmovny). Pakliže Čl. 6 uvedené smlouvy stanoví v odst. 1, že v záležitostech vydávání se písemný styk uskutečňuje mezi Ministerstvem spravedlnosti ČR na straně jedné a Spolkovým ministerstvem spravedlnosti nebo Zemskými ministerstvy spravedlnosti (Zemskými justičními správami) Spolkové republiky Německo na straně druhé, přičemž doplňující podklady podle čl. 13 úmluvy mohou být vyžadovány a vzájemně předávány přímo mezi justičními orgány, je touto smlouvou přípustným způsobem zjednodušena procedura extradice ve vztahu mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo i v tom směru, že nezbytné doklady, jež musí být k žádosti o vydání vyžadujícím státem připojeny, možno připojit s ověřením, které nemusí nezbytně být ověřením, jež by obsahovalo náležitosti dle Úmluvy o zrušení požadavku ověřování cizích veřejných listin ze dne 5. října 1961, kterážto úmluva pro Českou republiky vstoupila v platnost dříve - jak již uvedeno dnem 16. března 1999 (vyhlášená pod č. 45/1999 Sb.). Z obsahu spisu je patrno, že v žádosti o vydání stěžovatele ze dne 31. července 2003 předložené Ministerstvu spravedlnosti ČR Senátní justiční správou Berlín bylo uvedeno, že žádost je podána podle ustanovení čl. 65 Schengenské prováděcí úmluvy ("Ersuchen gemäss Artikel 65 des Schengener Durchführungsübereinkommens (SDŰ)); není pochybnosti o tom, že v tomto směru byla žádost vadná, neboť Česká republika smluvní stranou Schengenské prováděcí úmluvy není. Tuto vadu však vyžadující Spolková republika Německo ještě před rozhodováním soudů napadenými usneseními napravila podáním ze dne 11. září 2003 (č. l. 88 spisu). K žádosti byly připojeny všechny listiny nezbytné pro to, aby extradiční řízení mohlo být příslušnými soudy České republiky realizováno. Byly jimi kopie zatykačů z 29. 5. 2001 a 31. 7. 2003 obsahující přesný popis skutků, z nichž je stěžovatel obviňován, včetně právních kvalifikací dle trestního zákona Spolkové republiky Německo, potvrzení Generálního státního zastupitelství Berlín, že jsou uvedené zatykače nadále v plném rozsahu vykonatelné, předložení relevantních ustanovení trestního zákona Spolkové republiky Německo a trestního řádu Spolkové republiky Německo, přesný popis žádané osoby a především potvrzení, že předložené druhopisy (kopie) uvedených zatykačů jsou totožné s jejich prvopisy (originály). Toto potvrzení je ve spise založeno v originále na č. l. 96 a násl. a v překladu na čl. l. 112 a násl. Splnila tedy v daném případě dožadují strana formální předpoklady vyžadující předložení takových dokladů, jež dovolí soudům dožádané strany řízení o vydání vést. Ani Krajský soud v Hradci Králové ani Vrchní soud v Praze nikterak nezasáhly do ústavních práv stěžovatele, jestliže se těmito doklady zabývaly.

Je skutečností, že v průběhu řízení, a to při veřejném zasedání, v němž Krajský soud v Hradci Králové rozhodoval o přípustnosti vydání stěžovatele, uvedl stěžovatel, že zažádal o azyl v České republice, načež jeho obhájce předložil o tom doklad. Tímto dokladem provedl soud důkaz a v písemném vyhotovení stěžovaného usnesení se s otázkou přípustnosti vydání stěžovatele do Spolkové republiky Německo při souběžném vedení řízení o žádosti o udělení azylu v České republice vypořádal. Nelze tedy v tomto směru vytýkat soudu prvého stupně, ale ani soudu stížnostnímu, když i odůvodnění jeho usnesení se s touto námitkou vypořádává, odepření spravedlnosti, svévolné odepření důkazů či nepřezkoumatelnost jejich rozhodnutí spočívající v neuvedení důvodů, o něž svá rozhodnutí opřely. Samotný fakt, že se stěžovatel se závěry soudů neztotožňuje a že je přesvědčen o nutnosti jiného náhledu soudů na jeho věc než toho, k němuž soudy dospěly, není způsobilý posunout věc do ústavně právní roviny a přivodit zásah Ústavního soudu. Neodporuje ani judikatuře Nejvyššího soudu ani názoru Ústavního soudu, že sám fakt existence azylového řízení nevylučuje rozhodnutí o vydání do ciziny. S názorem vrchního soudu, že Spolková republika Německo je demokratickým právním státem, se Ústavní soud ztotožňuje.

Také třetí námitka stěžovatele neobstojí. Je nepochybné, že je zcela vyloučené (a odporovalo by to zcela základním principům ústavnosti) vydat kohokoli k trestnímu stíhání do ciziny pro jiné skutky než právě a výlučně pro ty, pro něž o vydání dožadující stát žádá. Tyto skutky jsou ovšem v zatykačích Obvodního soudu v Berlíně - Tiergartenu ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 352 Gs 28920/01, a téhož soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 350 Gs 3398/2003, popsány natolik přesně, že nemůže dojít k žádné záměně těchto činů za skutky jiné. Také základní kvalifikace, dle které v těchto skutcích jsou spatřovány trestný čin podle § 242, § 243 odst. 1 č. 1 trestního zákona Spolkové republiky Německo (zatykač z 29. 5. 2001) a trestný čin podle ustanovení § 242, § 243 odst. 1 věta 2 č. 1 - 3, § 53 trestního zákona Spolkové republiky Německo (zatykač z 31. 7. 2003) odpovídá těm ustanovením německého trestního práva hmotného, jež mají být v dané věci po vydání stěžovatele aplikována a jež byla uvedena v přílohách extradiční žádosti. Zcela formalistickou výtku stěžovatele, že totiž Krajský soud v Hradci Králové buď trestné činy, pro které vyslovil přípustnost vydání, nesprávně označil nebo že rozhodl o vydání pro jiné trestné činy, než byly označeny v žádosti německé strany, Ústavní soud odmítá, neboť relevantní pro posouzení věci je, že v daném případě nemůže dojít k záměně skutků, pro něž je stěžovatel vydáván, za skutky jiné; soud prvého stupně v tomto směru správně a úplně ve výroku svého usnesení popis těchto skutků učinil. Ostatně v této fázi řízení zdaleka nejde o rozhodování o stěžovatelově vině, natožpak o rozhodování, jak má být jednání stěžovatele, z něhož je podezřelý, kvalifikováno; v tomto směru náleží rozhodování v případě realizace vydání stěžovatele justičním orgánům Spolkové republiky Německo.

Protože Ústavní soud neshledal žádnou z výtek, jimiž stěžovatel podanou ústavní stížnost zdůvodňoval, za opodstatněnou a poněvadž nenalezl ani žádný jiný důvod, pro který by bylo možno považovat stěžovaná rozhodnutí, resp. řízení jím předcházející, za ústavně nekonformní, rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění, tak , že ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Ze zjištění Ústavního soudu vyplývá, že o povolení vydání stěžovatele do ciziny ministr spravedlnosti dosud nerozhodl. Toto rozhodnutí Ústavního soudu další postup ministra spravedlnosti nepředjímá, neboť jde o výlučnou pravomoc ministra, kterou teprve bude realizovat.

Proti usnesení Ústavníhosoudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 29. ledna 2004

JUDr. Pavel Varvařovský

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru