Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 643/02Usnesení ÚS ze dne 25.09.2003

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení /žádný trestný čin a trest bez (předchozího) zákona
právo na soudní a jinou právní o... více
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
In dubio pro reo
EcliECLI:CZ:US:2003:4.US.643.02
Datum podání04.10.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 40 odst.2


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 643/02 ze dne 25. 9. 2003

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 643/02

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Varvařovského a soudců JUDr. Miloslava Výborného a JUDr. Evy Zarembové o ústavní stížnosti R. T., zastoupeného JUDr. H. S., advokátkou, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 To 23/2002, ze dne 31. 7. 2002, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, č.j. 30 T 10/2000-2344, ze dne 29. 11. 2001, za účasti Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníka řízení,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se svou včas podanou ústavní stížností domáhá, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, čj. 30 T 10/2000-2344, ze dne 29. 11. 2001, byl uznán vinným trestným činem poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle § 257a odst. 1 písm. a) tr. z. a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odložením na zkušební dobu tří let a zákazu činnosti. Jeho odvolání proti tomuto rozsudku bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci, sp. zn. 3 To 23/2002, ze dne 31. 7. 2002, zamítnuto.

Stěžovatel napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká, že nesprávně zhodnotily skutkový stav, a tedy následně nesprávně posoudily i jeho jednání. Rozhodnutí o stěžovatelově vině postavily oba soudy v podstatě na dvou důkazech, jednak na obsahu dopisu odsouzeného P. M. přečteného při hlavním líčení dne 28. 11. 2000, kdy byl tímto odsouzeným označen jako osoba, od níž získal informace o stavu na napadených účtech, jednak na skutečnosti, že na předmětné účty nahlížel v době nepříliš vzdálené okamžikům, kdy byly podávány padělané příkazy k převodům z těchto účtů. K oběma těmto důkazům se stěžovatel, jak uvádí, opakovaně podrobně vyjadřoval v obou svých odvoláních a rovněž u obou hlavních líčení a obou veřejných zasedání. Domnívá se, že krajský soud od počátku dospěl k názoru, že jestliže na účty nahlížel, což stěžovatel nepopírá, musel informace o jejich stavu předávat dál. Vrchní soud pak k témuž dospěl až při svém druhém rozhodování, neznámo však, na základě jakého důkazu. Vrchnímu soudu pak stěžovatel vytýká to, že při svém druhém rozhodování změnil svůj dřívější názor, kdy měl pochybnosti o stěžovatelově vině, aniž vysvětlil, z jakého důvodu, na základě jakého nového důkazu a v čem spatřuje stěžovatelovo usvědčení ze spáchání trestného činu, když nebyl doplněn další důkaz výslechem odsouzeného P. M. v postavení svědka. Protože se krajský soud s tímto problémem nevypořádal, rozhodl se jej odvolací soud vyřešit, odsouzený M. však opět odmítl vypovídat, a vrchní soud tedy, podle stěžovatelova názoru, rozhodoval s existujícími pochybnostmi, a byla tak porušena zásada, že v případě pochybností má soud rozhodnout ve prospěch obviněného. Pokud by podle stěžovatelova názoru soud rozhodoval objektivně, měl tuto skutečnost přiznat a podle ní rozhodnout. Stěžovatel tedy nesouhlasí s hodnocením důkazů krajským soudem a s názorem vrchního soudu na toto hodnocení. Navrhuje proto, aby Ústavní soud zrušil obě ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů.

K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud připojil spis Krajského soudu v Ostravě, sp. zn. 30 T 10/2000, a vyžádal si vyjádření Vrchního soudu v Olomouci.

Ve svém vyjádření Vrchní soud v Olomouci odkazuje v plném rozsahu na své usnesení, sp. zn. 3 To 23/2002, ze dne 31. 7. 2002, k němuž nemá ničeho, co by doplnil nad rámec svých hodnotících úvah.

Po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti a připojeného spisového materiálu Ústavní soud především konstatoval, že námitky uvedené v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek, které stěžovatel uplatňoval již v rámci své obhajoby v řízení před soudem prvního stupně u obou hlavních líčení, zejména v obou podaných řádných opravných prostředcích (č.l. 2072-2073, 2427-2428), a u obou veřejných zasedáních Vrchního soudu v Olomouci. Oba obecné soudy se těmito jeho námitkami ve svých rozhodnutích obsáhle zabývaly, a to opětovně, když Vrchní soud v Olomouci nejprve svým rozhodnutím, sp. zn. 3 To 62/2001, ze dne 10. 7. 2001 (č.l. 2156-2212), ke stěžovatelem podanému odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, ze dne 1. 12. 2000, prvoinstanční rozhodnutí zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu, aby ji ohledně obžalovaných K., S. a T. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (čl. 2161), přičemž v odůvodnění rozhodnutí uvedl pokyny, v jakém směru je zapotřebí dokazování doplnit, kdy teprve po takto doplněném dokazování bude možno ve věci rozhodnout (č.l. 2205-2208). Námitkami stěžovatele proti novému, v pořadí druhému rozhodnutí v dané věci Krajského soudu v Ostravě, čj. 30 T 10/2000-2344, ze dne 29. 11. 2001, se Vrchní soud v Olomouci znovu zabýval ve svém rozhodnutí o odvolání, sp. zn. 3 To 23/2002, ze dne 31. 7. 2002, ale v tomto případě jim již nepřisvědčil a konstatoval, že nalézací soud důsledně respektoval jeho pokyny stran doplnění dokazování, a odvolání zamítl. Pokud tedy stěžovatel tyto své námitky znovu opakuje i v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další (třetí) soudní instance, která Ústavnímu soudu, jak vyslovil již v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší potud, pokud napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv a svobod.

Meritum ústavní stížnosti představují stěžovatelovy námitky týkající se hodnocení provedených důkazů, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, když obecné soudy podle jeho názoru rozhodnutí o jeho vině postavily v podstatě pouze na dvou důkazech a vrchní soud ve svém v pořadí prvním rozhodnutí vyslovil sám pochybnosti o jeho vině, které posléze ve svém druhém rozhodnutí, aniž to vysvětlil, změnil v jeho neprospěch. V předmětném trestním řízení bylo tak podle stěžovatelova názoru dotčeno jeho základní právo na spravedlivý proces a porušeno jedna z nejdůležitějších zásad českého trestního práva - zásada in dubio pro reo.

Ústavní soud k těmto stěžovatelovým námitkám zdůrazňuje, že mu nenáleží nahrazovat činnost obecných soudů, které nejlépe znají zvláštní okolnosti konkrétního případu, kdy z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy hodnotí důkazy podle své úvahy, v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit.

Z připojeného spisového materiálu Ústavní soud shledal, že v posuzované věci bylo nalézacím soudem provedeno obsáhlé dokazování, a to s doplněním dokazování po zrušujícím rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 7. 2001. Oba obecné soudy pak při hodnocení důkazů a rozhodování v dané trestní věci vycházely z celého provedeného dokazování, tedy i z dokazování provedeném v doplněném řízení po prvém zrušujícím rozhodnutí vrchního soudu, a v odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, a to jak Krajský soud v Ostravě (č.l. 2388-2415), tak i Vrchní soud v Olomouci (č.l. 2458-2467). To se vztahuje i k hodnocení naplnění pokynů k doplnění dokazování vyplývajících ze zmíněného zrušovacího rozhodnutí vrchního soudu, přičemž žádná z procesních stran nenavrhla v žádném směru doplnění dokazování. Vrchní soud se v rozhodnutí o odvolání vyslovil i ke stěžovatelově námitce, že nebylo přes snahu vrchního soudu doplněno krajským soudem dokazování výslechem odsouzeného M. v procesním postavení svědka, když M. po příslušném zákonném poučení odmítl při veřejném zasedání ve věci vypovídat. Z odůvodnění rozhodnutí vrchního soudu napadeného ústavní stížností není patrno, že po doplnění dokazování v jeho intencích krajským soudem, by měl jakékoliv pochybnosti o hodnocení důkazů provedených nalézacím soudem, z nichž dovodil závěr o stěžovatelově vině. Jestliže nyní při svém rozhodování akceptoval jako jeden z důkazů vyjádření obžalovaného M., které také v odůvodnění tohoto svého rozhodnutí podrobně rozebral - je třeba brát v úvahu, že se tak stalo po doplnění dokazování krajským soudem, jakož i to, že původní výhrady tohoto důkazu se týkající se vztahovaly především k možnosti zjištění míry podílu jednotlivých obžalovaných na poskytnutých informacích.

Pokud obecné soudy jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s námitkami stěžovatele a proč nedoplnily dokazování k návrhům na provedení dalších důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu přehodnocovat toto hodnocení důkazů obecnými soudy. Tuto zásadu je třeba v posuzované věci vztáhnout i na stěžovatelem uplatněnou námitku týkající se hodnocení provedeného dokazování a rovněž námitku, že nebylo přes snahu vrchního soudu doplněno dokazování výslechem svědka M. Obecným soudům musí být vždy dán určitý prostor pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke zvláštnostem jednotlivého případu, kdy právě obecný soud je tím soudem, jenž má na mysli ustanovení čl. 40 Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy. V tomto smyslu je tedy třeba nahlížet i na stěžovatelovo tvrzení, že v jeho procesu byla porušena zásada in dubio pro reo. Závěry, ke kterým v posuzovaném případě dospěly obecné soudy, nelze v tomto směru považovat za závěry, které by byly v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly, kdy pouze takový nesoulad by zásah Ústavního soudu odůvodňoval. Ústavní soud tak v posuzované věci neshledal v postupu obecných soudů při hodnocení důkazů nic, co by svědčilo o překročení mezí ústavnosti z pohledu stěžovatelem namítaného dotčení jeho práva na spravedlivý proces a vyžadovalo proto jeho zásahu.

Ústavnímu soudu za tohoto stavu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. září 2003

JUDr. Pavel Varvařovský, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru