Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 642/05 #1Nález ÚS ze dne 28.08.2007K běhu promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Ostrava - pobočka Olomouc
MINISTERSTVO / MINISTR - spravedlnosti
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat m... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Promlčení
lhůta
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 133/46 SbNU 249
EcliECLI:CZ:US:2007:4.US.642.05.1
Datum vyhlášení10.09.2007
Datum podání29.09.2005
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 1 odst.1

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 32, § 13, § 26


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Odpovědnost státu za škodu je dána i v případě, že škoda obviněnému vznikla v důsledku trestního stíhání, jež bylo zastaveno nebo skončeno zproštěním obžaloby.

Počátek běhu promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu škody vzniklé při výkonu veřejné moci je dán okamžikem objektivizace její výše. Musí se tedy jednat o okamžik, kdy bylo postaveno najisto nejen to, že vznikla škoda a kdo za ní odpovídá, ale též její skutečná a soudně vymahatelná výše. Uznání námitky promlčení před uplynutím uvedené doby představuje porušení vlastnického práva poškozeného podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele V. B. zrušil IV. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 29. srpna 2007 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 12. dubna 2005 č. j. 12 Co 966/2004-46.

Narativní část

Platebním rozkazem ze dne 5. prosince 2001 byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit částku 4.384,50 Kč svému obhájci. Jednalo se o náklady obhajoby, jež vznikly v souvislosti s trestním stíháním stěžovatele pro trestný čin ublížení na zdraví. Stěžovatel byl v dubnu 2000 zproštěn obžaloby. Platební rozkaz nabyl účinnosti dne 28. prosince 2001, přičemž stěžovatel tuto částku zaplatil 9. ledna 2004. Dne 22. ledna 2004 vyzval stěžovatel vedlejšího účastníka, Českou republiku, zastoupenou Ministerstvem spravedlnosti, k zaplacení výše uvedené částky jako náhrady škody. Nárok stěžovatele byl následně uznán rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. září 2004. Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci napadeným rozsudkem nesouhlasil s tím, jak se okresní soud vypořádal s námitkou promlčení vedlejšího účastníka. Okresní soud totiž dospěl k závěru, že promlčecí doba začala běžet dnem, kdy stěžovatel zaplatil obhájci náklady obhajoby. Podle názoru odvolacího soudu ale začala tato doba běžet již dnem právní moci zprošťujícího rozsudku, a tedy v okamžiku podání žaloby byl stěžovatelův nárok již promlčen.

Odůvodnění rozhodnutí Ústavního soudu

Ústavní soud dospěl k závěru, že odpovědnost státu za škodu je dána i v případě zastavení trestního stíhání nebo zproštění obhajoby. Tento nárok jednotlivce má svůj ústavní základ v čl. 36 odst. 3 Listiny, v obecné rovině v čl. 1 odst. 1 Ústavy. Poukázal přitom na větší sepjetí regulace následků výkonu veřejné moci s ústavním právem, než je tomu u jiných druhů soukromoprávní regulace. Ochrana vlastnického práva je navíc v daném případě zesílena, protože se jedná o vztah mezi jednotlivcem a státem v rámci výkonu „vrchnostenského“ oprávnění státu.

Dále konstatoval, že pro určení počátku běhu promlčecí doby je důležité stanovení okamžiku objektivizace výše vzniklé škody. V tomto okamžiku by mělo spočívat nalezení spravedlivé rovnováhy mezi ochranou vlastnického práva jednotlivce a ochranou právní jistoty na straně státu jako povinného. V této souvislosti odmítl oba výklady počátku promlčecí doby, jež uskutečnily obecné soudy v dané věci. Zatímco totiž podle závěru okresního soudu by byl běh promlčecí doby závislý pouze na vůli stěžovatele, v případě závěru odvolacího soudu by tato doba běžela i v době, kdy stěžovatel neměl jistotu o výši nákladů obhajoby, jež by mohl posléze uplatnit vůči státu. V daném případě byl okamžikem objektivizace škody okamžik nabytí právní moci výše uvedeného platebního rozkazu, jímž byla v podstatě stvrzena výše škody, která stěžovateli vznikla v souvislosti s postupem státu. Uplatnil-li tedy stěžovatel nárok na náhradu škody dne 12. července 2004, nebyl tento návrh v této době promlčen, a tedy odvolací soud napadeným rozsudkem porušil vlastnické právo stěžovatele podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem v dané věci byla Eliška Wagnerová. Žádný ze soudců neuplatnil odlišné stanovisko.

IV.ÚS 642/05 ze dne 28. 8. 2007

N 133/46 SbNU 249

K běhu promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedy senátu Miloslava Výborného a soudců Jiřího Muchy a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 28. srpna 2007 sp. zn. IV. ÚS 642/05 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B. proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. 4. 2005 č. j. 12 Co 966/2004-46, jímž byla zamítnuta stěžovatelova žaloba na náhradu škody způsobené státem při výkonu veřejné moci.

I. Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 12. 4. 2005 č. j. 12 Co 966/2004-46 bylo porušeno vlastnické právo stěžovatele garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se toto rozhodnutí ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností podanou včas (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů) a také co do ostatních náležitostí v souladu se zákonem o Ústavním soudu [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 a contrario zákona o Ústavním soudu] se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného rozhodnutí obecného soudu.

2. Napadeným rozsudkem byl změněn rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. 9. 2004 č. j. 10 C 193/2004-20 tak, že žaloba stěžovatele na náhradu škody způsobené státem při výkonu veřejné moci byla zamítnuta.

3. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, rozsudkem nalézacího soudu bylo jeho žalobě vyhověno a České republice byla uložena povinnost uhradit stěžovateli částku 4 384,50 Kč s příslušenstvím jako náhradu škody, která stěžovateli vznikla nezákonným rozhodnutím orgánu státu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Konkrétně se jednalo o náhradu plnění, které stěžovatel vynaložil na nákladech obhajoby v trestní věci vedené proti stěžovateli na základě sdělení obvinění ze dne 21. 4. 1999 pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1 trestního zákona. Rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 4. 2000 č. j. 2 T 127/1999-119 byl stěžovatel zproštěn obžaloby, neboť obecný soud dospěl k závěru, že skutek, z něhož byl stěžovatel obviněn a obžalován, není trestným činem.

4. Zatímco nalézací soud dospěl k závěru, že nárok stěžovatele na náhradu škody není promlčen, odvolací soud s tímto závěrem nesouhlasil a přisvědčil námitce promlčení uplatněné vedlejším účastníkem (Českou republikou - Ministerstvem spravedlnosti). Nalézací soud ve svém rozhodnutí dovodil, že promlčecí lhůta běžela až od okamžiku, kdy stěžovatel uhradil obhájci náklady právního zastoupení, tj. dne 9. 1. 2004, neboť teprve tímto okamžikem mu skutečně vznikla škoda. Odvolací soud s tímto právním závěrem nesouhlasil a naopak závěr o promlčení nároku opřel o ustanovení § 32 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého, je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Odvolací soud tedy promlčení nároku zdůvodnil tím, že již dnem doručení zprošťujícího rozsudku (tj. rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 4. 2000 sp. zn. 2 T 127/99), tj. dnem 1. 6. 2000, bylo stěžovateli známo, kdo za škodu odpovídá, byl mu znám rozsah škody a skutečnost, že škoda se již nebude zvyšovat.

5. Stěžovatel má za to, že takovým výkladem a na něm založeným právním závěrem porušil Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci jeho ústavně zaručené základní právo podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť mu byla upřena možnost úspěšně uplatnit nárok na náhradu škody. Podle stěžovatele vznikl nárok na náhradu škody až okamžikem zaplacení odměny advokátovi (tj. dnem 9. 1. 2004), neboť teprve k tomuto datu byly splněny všechny předpoklady pro jeho vznik, tedy existence nezákonného rozhodnutí, škoda a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Podle názoru stěžovatele se nárok na náhradu škody nemůže začít promlčovat před samotným vznikem škody. Ustanovení § 32 zákona č. 82/1998 Sb. tak sice představuje lex specialis ve vztahu k obecné úpravě běhu promlčecí doby podle občanského zákoníku, nikoliv však ve vztahu k obecné zákonné úpravě předpokladů vzniku nároku na náhradu škody.

6. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci zrušil.

7. Na základě výzvy Ústavního soudu se k podané ústavní stížnosti vyjádřili účastník (Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci) a vedlejší účastník řízení (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti).

8. Předsedkyně příslušného senátu Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci uvedla, že argumentace stěžovatele nemá ústavněprávní relevanci, neboť fakticky zpochybňuje jen právní závěr obecného soudu v situaci, kdy dovolání ve věci není přípustné. S uvedenými důvody ústavní stížnosti se krajský soud neztotožňuje a na svém právním závěru vyjádřeném v napadeném rozsudku trvá. S ohledem na to, že ústavní stížnost nedosahuje ústavněprávní roviny, navrhl krajský soud, aby Ústavní soud stížnost odmítl.

9. Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření uvedl, že má především za to, že stěžovatel vůbec nemá právo (nárok) na náhradu škody. Ve světle tohoto faktu se mu proto jeví nadbytečným zabývat se otázkou promlčení nároku. Podle vedlejšího účastníka je problematika odpovědnosti státu za škodu z titulu trestního stíhání, které skončí zprošťujícím rozsudkem, řešena obecnými soudy podle judikatury Nejvyššího soudu. Obecné soudy vycházejí z odůvodnění rozhodnutí publikovaného pod zn. Rc 35/91, které bylo následně rozvíjeno judikaturou senátu Nejvyššího soudu 25 Cdo. Vedlejší účastník se domnívá, že obecné soudy tak vytvořily nový odpovědnostní titul a na jeho základě ukládají vedlejšímu účastníkovi platební povinnost. Pokud totiž Nejvyšší soud vychází z analogické aplikace rozhodnutí o vazbě i pro účely odškodnění v případě nezákonnosti trestního stíhání dovozené ze zprošťovacího rozhodnutí soudu, aplikuje podle vedlejšího účastníka zcela vadný postup. Podle vedlejšího účastníka pak nejde o výklad zákona, ale tvorbu práva, která porušuje princip dělby moci.

10. Zprošťující rozsudek podle vedlejšího účastníka neruší sdělení obvinění pro nezákonnost; navíc soud rozhodující o vině a trestu v hlavním líčení není orgánem příslušným ke zrušení sdělení obvinění. Nezákonnost sdělení obvinění je pak podle vedlejšího účastníka pouhou fikcí dovozenou judikaturou obecných soudů.

11. Pro případ, že by Ústavní soud tyto závěry vedlejšího účastníka nesdílel, uvedl vedlejší účastník k samotnému promlčení nároku následující skutečnosti. Podle ustanovení § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. se nárok na náhradu škody promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí, běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. Dle názoru vedlejšího účastníka dopadá druhá věta tohoto ustanovení na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 citovaného zákona. Věta první se použije v případě, že škoda je způsobena nesprávným úředním postupem, u kterého není podmínkou vzniku nároku zrušení nezákonného rozhodnutí. Předpokladem však je, aby zrušovací rozhodnutí bylo konečné, definitivní. Proto vedlejší účastník, na rozdíl od krajského soudu, počítá promlčení ode dne nabytí právní moci zprošťujícího rozsudku, nikoliv ode dne jeho doručení. Nicméně i tak je podle vedlejšího účastníka nárok stěžovatele promlčen. Pokud stěžovatel namítá, že část nákladů obhajoby uhradil obhájci až několik let po skončení trestního řízení, a to až po vydání platebního rozkazu a zahájení exekučního řízení, nemůže jít tato skutečnost k tíži vedlejšího účastníka. Argumentace stěžovatele dovedena ad absurdum by znamenala, že pokud by stěžovatel zaplatil dluh po třiceti letech a poté požádal vedlejšího účastníka o náhradu škody, měl by stále promlčecí lhůtu zachovanou. Takový výklad by však popíral princip právní jistoty a smysl institutu promlčení. Taktéž by to bylo v rozporu s dobrými mravy, aby bylo k tíži vedlejšího účastníka, že stěžovatel neplní smlouvu a nerespektuje pravomocné soudní rozhodnutí.

12. Vedlejší účastník proto navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

II.

13. Ústavní soud si k posouzení ústavní stížnosti rovněž vyžádal spis Okresního soudu v Šumperku sp. zn. 10 C 193/2004. Z něj Ústavní soud zjistil, že stěžovatel vyzval dopisem ze dne 22. 1. 2004 vedlejšího účastníka k náhradě škody ve výši 4 384,50 Kč (č. l. 5), a to z titulu náhrady nákladů obhajoby v trestním řízení vedeném proti stěžovateli, které skončilo zproštěním obžaloby na základě rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 27. 4. 2000 č. j. 2 T 127/99-119. Z písemného vyjádření obhájce stěžovatele (č. l. 12) vyplývá, že stěžovatel částku 4 384,50 Kč zaplatil dne 9. 1. 2004 poté, co mu byla tato povinnost uložena platebním rozkazem Okresního soudu v Šumperku ze dne 5. 12. 2001, který nabyl právní moci dle vyznačené doložky dne 28. 12. 2001 (č. l. 13).

14. Z obsahu rozsudku Okresního soudu v Šumperku ze dne 9. 9. 2004 (č. l. 20 a násl.) Ústavní soud zjistil, že nalézací soud dospěl závěru, že stěžovatel má nárok na náhradu škody, která mu vznikla zaplacením nákladů obhajoby, neboť nelze dovodit, že by si svým jednáním trestní stíhání sám zavinil. Podle nalézacího soudu odpovídá stát za škodu, která byla v daném případě způsobena nesprávným úředním postupem podle § 13 zákona č. 82/1998 Sb. Námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem pak posoudil tak, že promlčecí doba nemůže začít běžet dříve, než vznikne škoda, a škoda podle nalézacího soudu vznikla teprve v okamžiku, kdy stěžovatel příslušnou částku ze svého majetku uhradil. Druhou větu § 32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. lze použít pouze v situaci, když škoda vznikla dříve, než dojde k doručení rozhodnutí, kterým bylo příslušné rozhodnutí zrušeno. Promlčecí doba proto podle nalézacího soudu začala plynout až ode dne 9. 1. 2004, resp. 10. 1. 2004.

15. Z odůvodnění napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (č. l. 46 a násl.) vyplývá, že odvolací soud se s tímto právním hodnocením neztotožnil, jestliže především uvedl, že nárok na náhradu škody způsobené sdělením obvinění a trestním stíháním je třeba posuzovat jako škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, nikoliv nesprávným úředním postupem. S ohledem na to je třeba podle odvolacího soudu promlčení posuzovat podle § 32 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb., tj. promlčecí doba začíná běžet okamžikem doručení rozsudku, jímž byl stěžovatel zproštěn obžaloby. V daném případě proto promlčecí doba běžela ode dne 2. 6. 2000, a nárok byl tedy dne 1. 6. 2003 promlčen. Pokud byl nárok na náhradu škody uplatněn až dne 22. 1. 2004, byl již v té době promlčen. Podle odvolacího soudu okolnost, že stěžovatel byl se zaplacením nákladů obhajoby v prodlení, nemůže odsouvat dobu pro promlčení nároku na náhradu škody.

III.

16. Ústavní soud si v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu vyžádal od účastníků řízení souhlas s upuštěním od ústního jednání, neboť dospěl k závěru, že od ústního jednání již nelze očekávat další objasnění věci.

17. Po provedeném řízení pak dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná v tom směru, že napadeným rozhodnutím byla porušena základní práva stěžovatele, byť se Ústavní soud neztotožňuje s argumentací stěžovatele, kterou zásah do svých základních práv odůvodnil. Ústavní soud však již judikoval, že je při svém rozhodování vázán návrhem obsaženým v ústavní stížnosti (petitem), nikoliv však jejím odůvodněním, resp. důvody, v nichž stěžovatel spatřuje zásah do svých ústavně zaručených základních práv a svobod.

18. Jak již Ústavní soud mnohokráte uvedl, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na které obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Výklad a aplikaci norem jednoduchého práva nelze provádět zcela autonomně, tedy bez ohledu na ochranu základních práv jednotlivce plynoucích z norem ústavního pořádku.

19. Ústavněprávní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, tedy v principech materiálního právního státu, který musí nést odpovědnost za nezákonné jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže nejenom jako nezákonný, a takto je jinými orgány veřejné moci v jiném řízení deklarovaný, ale též v případě, kdy je trestní řízení samo zastaveno anebo byl-li obžalovaný obžaloby zproštěn.

20. Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval, každé trestní řízení negativně ovlivňuje osobní život trestně stíhaného, na kterého je sice do okamžiku právní moci meritorního rozhodnutí třeba pohlížet jako na nevinného, avšak samotný fakt trestního stíhání je zátěží pro každého obviněného (nález sp. zn. I. ÚS 554/04, N 67/36 SbNU 707). Již samotné trestní stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti, a to tím spíše, jedná-li se o obvinění "liché", což je posléze pravomocně stvrzeno zprošťujícím rozsudkem soudu, podle kterého se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně nebyl trestným činem. V nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 (N 185/43 SbNU 115) Ústavní soud vyšel z přesvědčení, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat dokonce vznik nemateriální újmy. Tím spíše je stát povinen reparovat materiální škodu, která v souvislosti s trestním stíháním jednotlivce vznikla.

21. Z hlediska výše uvedeného nelze akceptovat názor, podle něhož je dána odpovědnost státu za škodu pouze v případě zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání pro nezákonnost, nikoliv v případě zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby, jak ve svém vyjádření k ústavní stížnosti traktoval vedlejší účastník. Takový výklad je výkladem formalistickým, příliš restriktivním a ústavně nekonformním, neboť upřednostňuje formu vyslovení "nezákonnosti" trestního stíhání a nebere v potaz, že z hlediska výše uvedených zásahů do osobní a soukromé sféry jednotlivce jsou tyto formy vyslovení "nezákonnosti" trestního stíhání zcela irelevantní.

22. Ústavní soud proto musí velmi striktně odmítnout argumentaci zevrubně rozváděnou ve vyjádření vedlejšího účastníka a uvádí, že vedlejším účastníkem zpochybněná judikatura obecných soudů, podle níž má zproštění obžaloby stejné důsledky pro vznik odpovědnosti státu jako zrušení usnesení o sdělení obvinění, je naopak ústavně zcela konformní. V této souvislosti lze poznamenat, že je chybou zákonodárce, pokud závěry vyplývající z této judikatury nezohlednil ani v poslední novele zákona č. 82/1998 Sb., tj. v zákoně č. 160/2006 Sb. (srov. k tomu též Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář, 2. vydání. C. H. Beck, Praha 2007, str. 66). Obecné soudy proto v daném případě nepochybily, pokud považovaly nárok stěžovatele na náhradu škody za nárok zákonný a existující.

23. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci však napadeným rozsudkem vyložil ustanovení jednoduchého práva o běhu promlčecí doby způsobem, kterým neochránil vlastnické právo stěžovatele, které bylo ztenčeno škodou v podobě uhrazení nákladů řízení, za kterou stát odpovídá.

24. V nyní projednávaném případě je ochrana vlastnického práva zesílena i vzhledem k tomu, že jde o vztah mezi jednotlivcem a státem, který vzniká v důsledku nezákonného či nesprávného postupu státu při výkonu veřejné moci, tedy v rámci výkonu "vrchnostenského" oprávnění státu, byť česká právní úprava (viz § 26 zákona č. 82/1998 Sb., který odkazuje na subsidiární použití obecných institutů odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku) i doktrína tento typ odpovědnosti pojímá jako součást soukromého práva (srov. například Vojtek, P.: Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2 vydání. C. H. Beck, Praha 2007, str. 136: "... právní vztah, který za podmínek stanovených zákonem č. 82/1998 Sb. mezi poškozeným a státem či územním samosprávným celkem vzniká, je občanskoprávním vztahem odpovědnosti za škodu."; nebo Fiala, J. a kol.: Občanské právo hmotné. Třetí opravené a doplněné vydání. MU - Doplněk, Brno 2002, str. 378: "Jde o zvláštní případ odpovědnosti za škody vzniklé z veřejnoprávního vztahu - při výkonu veřejné moci. Příslušný odpovědnostní právní vztah je ovšem již vztahem soukromoprávním."). Nicméně i přesto je třeba v oblasti regulace následků výkonu veřejné moci hledat její mnohem větší sepjetí s ústavním právem, než je tomu u jiných druhů soukromoprávní regulace. Ústavní soud již v nálezu sp. zn. I. ÚS 85/04 (N 136/42 SbNU 91) v této souvislosti citoval rozhodnutí německého Spolkového ústavního soudu z 15. 1. 1958 (BVerfGE 7, s. 198, 206), ve kterém uvedl, že dokonce i jen civilní deliktní právo náleží k "těm právním normám soukromého práva, které obsahují kogentní právní úpravu, a proto formují část ordre public v širším smyslu, tzn. že obsahují takové principy, které se aplikují na soukromoprávní vztahy z důvodu veřejného zájmu, a proto jejich aplikovatelnost nepodléhá soukromým ujednáním. Díky svému účelu nejsou tato ustanovení toliko úzce vztažena k veřejnému právu, nýbrž jsou přímo doplňkem veřejného práva. Proto tato ustanovení musí být zvláště otevřená vlivu ústavního práva.". To jistě platí tím spíše tam, kde kvazideliktní odpovědnost státu vůči jednotlivci vzniká jako důsledek vadného či nedbalého nebo neodpovědného uplatňování veřejné moci.

25. Pokud jde specificky o uplatnění institutu promlčení nároku na náhradu škody vzniklé při výkonu veřejné moci, je třeba k němu z hlediska ústavněprávního přistupovat tak, že v sobě obsahuje napětí mezi ochranou vlastnictví oprávněného (jednotlivce - věřitele) na straně jedné a ochranou právní jistoty povinného (státu - dlužníka) na straně druhé. Na jedné straně je zde ústavní požadavek, aby se jednotlivci dostalo ochrany vlastnictví poškozeného jednáním státu tím, že stát reparuje majetkové hodnoty, které sám jednotlivec musel v souvislosti s nezákonným postupem státu vynaložit, na druhé straně by ani stát neměl být v nejistotě v tom ohledu, po jak dlouhou dobu je nárok založený nezákonným postupem vymahatelný a vynutitelný soudně. Nalezení spravedlivé rovnováhy mezi ochranou vlastnictví a ochranou právní jistoty podle Ústavního soudu v daném případě spočívá ve stanovení okamžiku objektivizace výše vzniklé škody.

26. Na jednu stranu totiž nelze tvrdit, že stěžovateli počala běžet promlčecí doba již okamžikem, kdy výše vzniklé škody představovala "pouze" sporný nárok uplatněný někdejším stěžovatelovým obhájcem, resp. dokonce již okamžikem doručení zprošťujícího rozsudku, kdy stěžovatel dosud ani nebyl svým obhájcem s výší nákladů obhajoby seznámen, na druhou stranu nelze ani připustit, aby se běh promlčecí doby odvíjel od ochoty stěžovatele náklady obhajoby obhájci skutečně uhradit, tj. aby se počátek promlčecí doby odvíjel od okamžiku zaplacení nákladů obhajoby. V prvním případě by se totiž promlčecí doba počínala od okamžiku, kdy stěžovatel vůbec neměl jistotu, že se jedná o skutečně účelně vynaložené náklady obhajoby, tj. o skutečnou škodu posléze uplatnitelnou vůči státu, v druhém případě by byl běh promlčecí doby závislý pouze na vůli stěžovatele, kdy náklady obhajoby zaplatí, a po tuto dobu by byl naopak stát udržován v nejistotě, zda, resp. kdy stěžovatel nárok na náhradu škody uplatní.

27. Podle Ústavního soudu byl okamžikem "objektivizace" škody a její výše okamžik nabytí právní moci rozhodnutí (platební rozkaz Okresního soudu v Šumperku ze dne 5. 12. 2001, který podle vyznačené doložky nabyl právní moci dne 28. 12. 2001), jímž stát aproboval povinnost stěžovatele uhradit obhájci příslušnou částku jako náhradu nákladů obhajoby, čímž stát stvrdil i výši škody, která stěžovateli v souvislosti s postupem státu vznikla. Od tohoto okamžiku bylo postaveno najisto nejen to, že vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, ale též jaká je její skutečná a soudně vymahatelná výše. Pokud proto stěžovatel uplatnil nárok na náhradu škody v této výši žalobou doručenou Okresnímu soudu v Šumperku dne 12. 7. 2004, nejednalo se o nárok promlčený.

28. Nelze naopak připustit závěr, podle kterého promlčecí doba počala běžet v okamžiku, kdy výše škody představovala pouze ekvivalent nároku, který po stěžovateli požadoval uhradit jeho obhájce, tj. v okamžiku, kdy si stěžovatel nemohl být jist, že požadovaná částka představuje skutečnou výši škody. To již z důvodu, že institut promlčení nároku se bezprostředně váže na jeho vymahatelnost, resp. uplatnitelnost usoudu. Výklad přijatý v napadeném rozsudku krajského soudu by totiž stěžovatele stavěl do pozice, kdy by byl vlastně nucen vůči státu uplatnit nárok na náhradu "imaginární" výše škody.

29. Výklad zaujatý v napadeném rozsudku krajskéhosoudu zjevně nenalezl shora uvedený vztah spravedlivé rovnováhy mezi ochranou vlastnictví stěžovatele a právní jistotou státu a tím porušil právo stěžovatele na ochranu jeho vlastnictví garantované čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

30. Ústavnísoud pouze na okraj poznamenává, že daný případ odkrývá mezery v právní úpravě odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci, a to nejenom v koncepčním či systémovém smyslu (tj. ve smyslu "soukromoprávnosti" či "veřejnoprávnosti" této části práva). Jak je již uvedeno výše, v právní úpravě dosud absentuje výslovně uvedený základ pro náhradu škody v případech zastavování trestního stíhání a zproštění obžaloby. Ústavní soud je pak přesvědčen, že pokud jde o otázku počátku běhu promlčecí doby, tato by v případech jako je tento nenastala, pokud by byl právní úpravou legitimován k náhradě nákladů obhajoby vůči státu přímo obhájce, nikoliv obviněný.

31. S ohledem na shora uvedené závěry o porušení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod Ústavnísoud ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu vyhověl a napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci podle ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona zrušil.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru