Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 641/18 #1Usnesení ÚS ze dne 06.03.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Břeclav
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - MÚ Břeclav
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
hospodářská, sociální a kulturní práva/právo na ochranu rodičovství, rodiny a dětí /právo dítěte na rodičovskou výchovu a péči (výživu)
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
odůvodnění
výživné/pro dítě
EcliECLI:CZ:US:2018:4.US.641.18.1
Datum podání19.02.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 32 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 923

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 132


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 641/18 ze dne 6. 3. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti R. P., zastoupeného Mgr. Kateřinou Tomáškovou, advokátkou AK KLIMUS & PARTNERS s. r. o., se sídlem Heršpická 813/5, 618 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 14 Co 148/2017-225, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení a za účasti 1) Okresního soudu v Břeclavi, 2) Městského úřadu Břeclav, se sídlem náměstí T. G. Masaryka 42/3, 690 81 Břeclav a 3) S. P., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. 2. 2018, R. P. (dále rovněž "stěžovatel" nebo "otec") napadá v záhlaví usnesení označený rozsudek odvolacího soudu, a tvrdí, že tento rozsudek porušil jeho právo na spravedlivý proces, resp. jeho právo domáhat se stanoveným způsobem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod).

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu napadeného rozhodnutí se zjišťuje:

Stěžovatel je otcem nezletilé S. P. (dále jen "nezletilá"). Matkou nezletilé je S. P.

U Okresního soudu v Břeclavi (dále jen "soud prvního stupně") je vedeno řízení ve věci péče o nezletilou, v němž je nezletilá zastoupena opatrovníkem - Městským úřadem Břeclav.

Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. března 2017 č. j. 0 P 305/2010-176, 12 P a Nc 403/2016 rozhodl o návrhu matky na zvýšení výživného na nezletilou tak, že zvýšil dosavadní výši výživného stanovenou otci předchozím rozsudkem téhož soudu ze dne 22. 9. 2010 č. j. 12 Nc 424/2009-70, z částky 2 500,- Kč měsíčně na částku 4 000,- Kč měsíčně s účinností od 1. 9. 2015 (výrok I) a vyčíslil nedoplatek na výživném na částku 8 477,- Kč za období od 1. 9. 2015 do 31. 3. 2017 (výrok II).

Soud prvního stupně tak zčásti vyhověl návrhu matky, požadující zvýšit dosavadní výši výživného placeného otcem na částku 5 000,- Kč měsíčně s účinností od 1. 1. 2016 a požadující uložit otci povinnost hradit polovinu školného, placeného za studium nezletilé na Soukromé střední průmyslové škole Břeclav, s. r. o.

Soud prvního stupně při rozhodování o výši výživného vzal v úvahu, že otec má další vyživovací povinnost k nezletilému M., že nezletilé S. uhradil školní pomůcky ve výši 2 523,- Kč a v několika případech v průběhu let 2015 až 2016 zaslal na výživu nezletilé vyšší částku, než odpovídalo soudnímu rozhodnutí. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že potřeby nezletilé se od posledního rozhodování o výši výživného výrazným způsobem zvýšily, neboť nezletilá 1. 9. 2015 začala navštěvovat soukromou střední školu. Soud rovněž přihlédl k tomu, že otec kromě příjmů z podnikání, které si vyplácí pro osobní spotřebu ve výši cca 15 000,- Kč měsíčně, má příjem i z výsluhového příspěvku (ve výši cca 6 000,- Kč až 7 000,- Kč čistého měsíčně), který pobírá od Ministerstva vnitra.

Krajský soud v Brně (dále jen "odvolací soud") k odvolání otce rozsudkem ze dne 9. listopadu 2017 č. j. 14 Co 148/2017-225 změnil rozsudek soudu prvního stupně a zvýšil výživné otce k nezletilé S. za období od 1. 10. 2013 do 31. 8. 2015 na částku 4 500,- Kč měsíčně, od 1. 9. 2015 do 31. 12. 2015 na částku 5 500,- Kč měsíčně a od 1. 1. 2016 do budoucna na částku 4 000,- Kč měsíčně; nedoplatek na zvýšeném výživném za dobu od 1. 10. 2013 do 31. 10. 2017 ve výši 84 477,- Kč soud uložil otci zaplatit ve dvou splátkách, a to do dvou měsíců od doručení rozsudku ve výši 40 000,- Kč a ve zbytku z celkové částky do pěti měsíců od doručení tohoto rozsudku.

Odvolací soud rozhodl v předmětné věci podle § 923 odst. 1, s přihlédnutím k § 909, § 922 odst. 1 a § 913 občanského zákoníku Vzhledem k tomu, že k podstatné změně poměrů došlo dříve, než se svým návrhem domáhala matka zvýšení výživného, odvolací soud zkoumal veškeré změny poměrů tři roky zpětně od zahájení řízení. Konstatoval, že otec v celém rozhodném období podnikal jako osoba samostatně výdělečně činná (OSVČ), jeho příjmy a výdaje byly vykázány v daňových přiznáních tak, že výdaje v letech 2013 - 2016 byly stanoveny paušální sazbou odpovídající výši 80% z dosahovaných příjmů za zdaňovací období. Otec dále pobíral výsluhový příspěvek. K zásadní změně poměrů došlo podle názoru odvolacího soudu nejen od doby nástupu nezletilé ke studiu na soukromé střední škole, ale již v době dřívější, v důsledku zvýšených příjmů otce. Stranou pozornosti odvolacího soudu nezůstala ani nedobrá finanční situace matky, která v důsledku trvalé nemoci (roztroušené sklerózy) ztratila možnost dosahovat dřívější výše výdělku a nemůže ze svých finančních prostředků hradit zvýšené finanční náklady na studium nezletilé a na její další odpovídající materiální potřeby.

III.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje nesouhlas s rozsudkem odvolacího soudu.

Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v odlišném právním názoru odvolacího soudu, který změnil rozsudek soudu prvního stupně jak co do výše výživného, tak co do určení doby, kdy měla nastat podstatná změny poměrů, odůvodňující zvýšení výživného. Stěžovatel namítá, že z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu není zřejmé, z jakých důkazů ke svým závěrům odvolací soud dospěl. Odvolací soud prý nesprávně překročil návrh matky i opatrovníka nezletilé, jestliže zvýšil výživné na nezletilou S. již od 1. 10. 2013, přičemž soud prvního stupně shledal změnu poměrů jen v okolnosti nástupu nezletilé S. na střední soukromou školu dnem 1. 9. 2015. Rozhodnutí odvolacího soudu v tomto ohledu považuje proto stěžovatel za překvapivé, stejně jako závěr odvolacího soudu, týkající se stěžovatelem uváděných paušálních výdajů v daňových přiznáních k dani příjmu za roky 2013 až 2015. Stěžovatel tvrdí, že v oboru, v němž podniká (zednictví), jsou vysoké náklady na materiál a na cestovné.

Podle názoru stěžovatele odvolací soud učinil závěr o skutečných nákladech stěžovatele spojených s jeho příjmy ve zdaňovacích obdobích chybně, jestliže ho nepožádal o doplnění patřičných (výdajových) dokladů. V tomto směru stěžovatel namítá, že odvolací soud nerespektuje judikát Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 1437/15. Stěžovatel dále namítá, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces rovněž tím, že ho neupozornil na možnou změnu rozhodnutí soudu prvního stupně a tím mu neumožnil v rámci odvolacího řízení předložit soudu listiny k prokázání svých příjmů v rozhodném období. Stěžovatel namítá, že neměl možnost se proti takovému postupu odvolacího soudu bránit. Odvolací soud prý své rozhodnutí náležitě neodůvodnil.

IV.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je řádně zastoupen v souladu s ustanovením § 29 až § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

V.

Ústavní posoudil napadené rozhodnutí a průběh opatrovnického řízení ve světle stěžovatelových námitek a shledal, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy soudů, ale je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není tedy povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu ústavnosti, tj. toho, zda napadeným rozhodnutím nebo v řízení předcházejícím jeho vydání nebyla porušena ústavně chráněná práva nebo svobody stěžovatele a zda řízení jako celek bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavním požadavkem je rovněž nutnost řádného, logického a srozumitelného odůvodnění soudem vydaného rozhodnutí.

V dané věci Ústavní soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska ústavněprávního obstojí a že do základních práv stěžovatele zasaženo nebylo.

Ústavní soud zastává obecně rezervovaný postoj k přezkumu rozhodování obecných soudů ve věcech péče o nezletilé, včetně stanovení výživného a jeho výše. Posuzování těchto otázek je především doménou obecných soudů, které v kontradiktorně vedeném řízení a za součinnosti s orgány sociálně právní ochrany dětí mají nejlepší podmínky pro dokazování a pro následné spravedlivé rozhodnutí. Ústavní soud zejména nepřezkoumává a nehodnotí důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Ústavní soud zasahuje do rozhodování obecných soudů toliko v případech extrémního vykročení z pravidel férového procesu.

V projednávané věci Ústavní soud v postupu obecných soudů žádné protiústavní excesy neshledal. Z obsahu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu je zřejmé, že tento soud se celou věcí řádně zabýval a v odůvodnění svého rozhodnutí zcela logickým a přezkoumatelným způsobem vyložil, jakými úvahami se při svém rozhodování řídil a podle jakých zákonných ustanovení v projednávané věci postupoval.

Ke konkrétním stěžovatelovým námitkám Ústavní soud dodává:

V rozhodování o výživném na nezletilé dítě je zásadní otázkou, zda nastala změna poměrů (§ 475 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, v platném znění a §§ 909 a 923 obč. zák.). V kladném případě může soud rozhodnout, že změní výši výživného či rozhodne o výživném nejdéle tři roky ode dne zahájení řízení (§ 922 odst. 1 obč. zák.). Rozhodování soudu v této otázce není závislé na návrhu rodiče či opatrovníka, ale na zjištění změny poměrů soudem, který tak ex offo sleduje v řízení ve věcech nezletilých především nejlepší zájem těchto dětí a jeho ochranu. O změně poměrů lze přitom uvažovat jen tehdy, nastane-li výraznější změna v těch skutečnostech, které tvořily skutkový podklad rozhodnutí soudu o poslední úpravě výživného.

Pro určení rozsahu výživného jsou rozhodné odůvodněné potřeby oprávněného dítěte (včetně jeho majetkových poměrů), jakož i možnosti a schopnosti a majetkové poměry, resp. životní úroveň povinného. Děti mají zákonné právo na dosahování životní úrovně v zásadě shodné s životní úrovní svých rodičů a způsobem jejich žití. Toto hledisko předchází hledisku odůvodněných potřeb dítěte (§ 915 odst. 1 obč. zák.).

V nyní projednávané věci odvolací soud dospěl s ohledem ke všem ve věci provedeným důkazům (včetně důkazů provedených v průběhu odvolacího řízení) k závěru, že k takové podstatné změně poměrů došlo nikoli, jak se domníval soud prvního stupně až dne 1. 9. 2015 (nástupem nezletilé ke studiu na soukromé střední škole), ale již k datu 1. 10. 2013, odkdy stěžovatel oproti dřívějšímu období dosahoval podstatně vyššího průměrného měsíčního příjmu, než tomu bylo v roce 2010, kdy bylo naposledy rozhodováno o výši výživného. Tato příjmová situace na straně stěžovatele situace se dále zvýšila v roce 2015. Příjmy matky byly proti tomu stagnující, s klesající tendencí již v průběhu roku 2015 vzhledem k její dlouhodobé nemoci a následně přiznanému invalidnímu důchodu.

Ústavní soud nemůže přitakat stěžovatelově námitce, že odvolací soud nesprávně hodnotil daňová přiznání stěžovatele za uvedená období. Odvolací soud napadeným rozsudkem správně korigoval rozhodnutí soudu prvního stupně s ohledem na diferenciaci příjmů stěžovatele, kterých dosahoval v různých zdaňovacích obdobích.

Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud připomíná, že otázkou plnění vyživovací povinnosti rodičů jako povinných, kteří mají příjem z jiné než závislé činnosti, se zabýval také Nejvyšší soud ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2016 sp. zn. Cpjn 204/2012, uveřejněném pod číslem 110/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Nejvyšší soud v něm uvedl, že v takových případech soudy nehodnotí pouze evidenční údaje o hospodaření, vyplývající z daňových přiznání povinného, z peněžního deníku, případně i z dalších účetních dokladů, neboť tyto daňové doklady nepostačují k přesvědčivému odůvodnění závěru o skutečné výši příjmu povinného rodiče, tím méně pak k úvaze soudu o jeho celkové životní úrovni. Pro určení výše výživného je podstatný skutečný příjem povinného rodiče, který může být jiný, než pro daňové a účetní předpisy vykázaný hospodářský výsledek. Nespolehlivost (resp. neprůkaznost) uplatněných výdajů tzv. daňovým paušálem nemůže být proto základem pro posouzení rozsahu vyživovací povinnosti povinného (viz obdobně nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. II. ÚS 3094/16, dostupný rovněž na http://nalus.usoud.cz).

V tomto smyslu jsou závěry odvolacího soudu vztahující se k úvaze soudu o skutečném příjmu stěžovatele za jednotlivá zdaňovací období v závislosti na výdajích vykazovaných v paušální 80% výši, ústavně akceptovatelné.

Pokud stěžovatel odkazuje na závěry uvedené v nálezu ze dne 17. 5. 2016 sp. zn. I. ÚS 1437/15 (N 87/81 SbNU 449), je třeba poznamenat, že skutková situace v označené věci se od nyní projednávané věci liší. Z tohoto důvodu není odkaz na závěry uvedené v citovaném nálezu pro projednávanou věc případný.

Z výše vyložených důvodů nezbývá než konstatovat, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu nevykazuje řádné znaky protiústavnosti. Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomností účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. března 2018

Jan Musil v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru