Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 64/99Usnesení ÚS ze dne 05.05.1999

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajZarembová Eva
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
Věcný rejstříkNájem
Byt
EcliECLI:CZ:US:1999:4.US.64.99
Datum podání05.02.1999
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 705

99/1963 Sb., § 6


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 64/99 ze dne 5. 5. 1999

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

IV. ÚS 64/99

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Evy Zarembové a soudců JUDr. Vladimíra Čermáka a JUDr. Pavla Varvařovského o ústavní stížnosti JUDr. K. J., zastoupené JUDr. L. M., advokátem, proti postupu Obvodního soudu pro Prahu 3, v řízení vedeném pod sp. zn. 20 C 161/95,

takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se svou ústavní stížností, s odvoláním na porušování práv zaručovaných čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 90 Ústavy ČR, domáhá vydání nálezu, jímž by Ústavní soud Obvodnímu soudu pro Prahu 3 zakázal, aby v řízení, vedeném pod sp. zn. 20 C 161/95, pokračoval v porušování ústavně zaručených práv stěžovatelky a současně aby mu přikázal, aby v řízení ve věci pokračoval bez zbytečných průtahů. V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že žalobou, podanou v prosinci roku 1995 u uvedeného soudu, se domáhá vydání rozsudku, jímž by zanikl společný nájem její a jejího bývalého manžela - v řízení před obecnými soudy žalovaného - a ona aby byla určena výlučnou nájemkyní bytu v Praze, který v žalobě označila. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 17. 9. 1996, sp. zn. 20 C 161/95, bylo žalobě vyhověno, tento rozsudek byl však k odvolání žalovaného Městským soudem v Praze zrušen, a věc byla vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení. Tento po provedeném doplnění, rozsudkem ze dne 9. 6. 1998, opět žalobě stěžovatelky v plném rozsahu vyhověl, přitom před vyhlášením rozsudku vydal předběžné opatření, jímž žalovanému uložil, aby se zdržel vstupu do bytu, který je předmětem sporu. Městský soud v Praze svým usnesením ze dne 24. 11. 1998 rozsudek soudu I. stupně opět zrušil a současně usnesením ze dne 18. 12. 1998 zrušil i předběžné opatření a věc znovu vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení. V další části pak stěžovatelka rozvádí argumenty, které uplatňovala již v řízení před obecnými soudy, a které podle jejího názoru svědčí pro závěr, že společný nájem předmětného bytu zanikl trvalým opuštěním společné domácnosti jejím manželem již v červenci 1995 s tím, že její bývalý manžel ve skutečnosti nemá ani zájem ani potřebu tento byt užívat, což dokazuje to, že do bytu pouze nepravidelně dochází, byt také devastuje a stěžovatelku týrá. Ona sama nemá možnost trvale bydlet u svých rodičů, neboť její matka je těžce nemocná, přitom dcera účastníků, kterou má stěžovatelka ve své výchově, trpí po opakovaných operacích ledvin chronickým zánětem a musí dodržovat přísný režim a sama stěžovatelka v době podání ústavní stížnosti byla v sedmém měsíci rizikového těhotenství. Všechny tyto skutečnosti zdůrazňovala před obecnými soudy s tím, že zlovolnému počínání žalovaného se také snažila předejít opětovným návrhem na vydání předběžného opatření, na který on reagoval opakovaným vznesením námitky podjatosti soudkyně věc rozhodující. Na vzniklých průtazích se podle stěžovatelky značně podílí i Městský soud v Praze, který rozsudek soudu I. stupně opakovaně zrušil, naposledy z důvodů, které stěžovatelka, jak dále rozvádí, neakceptuje, přitom další jednání ve věci nebylo nařízeno a nelze podle ní odhadnout, kdy bude toto řízení, zahájené již v roce 1995, pravomocně skončeno.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem spisu Obvodního soudu pro Prahu 3, sp. zn. 20 C 161/95, dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Především je třeba k tvrzením, stěžovatelkou v ústavní stížnosti uváděným, z nichž dovozuje zánik společného nájmu k bytu a nezájem žalovaného o tento byt, že oprávněností těchto tvrzení v řízení, kdy ústavní stížnost nesměřuje proti rozhodnutí obecných soudů, se Ústavní soud vůbec zabývat nemohl. Pouze k tvrzení o zániku práva společného nájmu považuje za potřebné podotknout, že pokud stěžovatelka tvrdí, že k tomu došlo již v červenci 1995, měla tomu sama přizpůsobit i petit své žaloby.

Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost směřuje nikoliv proti rozhodnutí, ale proti "jinému zásahu" soudu, podle stěžovatelky v podstatě spočívajícím v porušování čl. 38 odst. 2 Listiny, zaručující právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, zaměřil se Ústavní soud na posouzení postupu obecných soudů z tohoto pohledu, a to při vědomí toho, že při hodnocení přiměřenosti délky řízení je třeba přihlížet ke složitosti případu, jednání samotného stěžovatele i orgánů daný případ projednávajících. Posuzováno z hlediska uvedených kritérií pak Ústavní soud, i když v dané věci nejde z hlediska právního posouzení o věc složitou, nemohl délku trvání řízení hodnotit jako nepřiměřenou, když účastníci, o jejichž neurovnaných vztazích svědčí i řada oběma účastníky podávaných trestních oznámení, týkajících se vždy chování druhého z nich, v probíhajícím řízení postupně navrhovali provádění řady důkazů, návrh na zahájení řízení nebyl samotnou stěžovatelkou formulován precizně a dostatečným způsobem, což bylo také jedním z důvodů zrušení prvého rozhodnutí soudu I. stupně, k délce řízení nepochybně přispělo i to, že nařízená jednání byla několikrát odročována, převážně však z důvodů nepřítomnosti (vždy však omluvené) žalovaného, který navíc opakovaně vznesl námitku podjatosti, samotný soud však v řízení nečinný nebyl. Průtahy, které by byly skutečně neodůvodněné na straně soudu, Ústavním soudem zjištěny nebyly, i když z jeho pohledu by bylo možno vést důkazní řízení koncentrovaněji. Délku doby trvání této věci ovlivnila i odvolací řízení, zahájená z podnětu žalovaným podaných opravných prostředků, na jejichž využití však má každý účastník v rámci zaručení práva na spravedlivý proces právo. Kromě již uvedeného je také třeba uvést, že z obsahu ústavní stížnosti, ani z připojeného spisu, není patrno, že by se stěžovatelka v průběhu řízení obracela postupem, který předpokládá zákon č. 436/1991 Sb., se stížností na správu příslušného soudu, jíž především a v prvé řadě přísluší přijímat opatření k odstranění závad včetně neodůvodněných průtahů řízení. Ze všech uvedených důvodů byla proto ústavní stížnost stěžovatelky podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 1999

JUDr. Eva Zarembová

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru