Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

IV. ÚS 639/2000Nález ÚS ze dne 18.05.2001Právo na osobní svobodu. Zdravotní vyšetření provedené bez souhlasu vyšetřované osoby.

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajVarvařovský Pavel
Typ výrokuzamítnuto
vyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkzdravotní péče
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 77/22 SbNU 157
EcliECLI:CZ:US:2001:4.US.639.2000
Datum vyhlášení31.05.2001
Datum podání30.10.2000
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.1, čl. 8 odst.6

Ostatní dotčené předpisy

20/1966 Sb., § 23, § 66

283/1991 Sb., § 43, § 44


přidejte vlastní popisek

IV.ÚS 639/2000 ze dne 18. 5. 2001

N 77/22 SbNU 157

Právo na osobní svobodu. Zdravotní vyšetření provedené bez souhlasu vyšetřované osoby.

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátě, ve věci ústavní stížnosti

J. E., proti usnesení Okresního státního zastupitelství v Třebíči

ze dne 1. září 2000, sp. zn. Zn 148/2000, ve spojení s usnesením

Policie ČR, obvodního oddělení Třebíč ze dne 11. srpna 2000, čj.

ORTR-440/TR-TČ-2000, a proti postupu těchto orgánů, a to se

souhlasem účastníků bez ústního jednání, takto:

Postupem Policie ČR dne 12. června 2000 bylo porušeno právo

stěžovatelky na osobní svobodu, zaručené článkem 8, odst. 1 a 6

Listiny základních práv a svobod.

Ve zbylé části se ústavní stížnost zamítá.

Odůvodnění:

Dne 30. října 2000 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní

stížnost, kterou stěžovatelka napadá usnesení státního

zastupitelství, kterým byla zamítnuta její stížnost proti usnesení

Policie ČR o odložení trestního oznámení stěžovatelky.

Na základě příkazu ke zdravotnímu transportu, který vydala

obvodní lékařka stěžovatelky, údajně po konzultaci se specialisty

z Psychiatrické léčebny v Jihlavě, měla být stěžovatelka

v uvedené léčebně vyšetřena. Stěžovatelka však s tímto vyšetřením

nesouhlasila a podala na obvodní lékařku a ostatní zainteresované

osoby trestní oznámení z důvodu omezování osobní svobody, pomluvy

a poškozování cizích práv. Po podání tohoto oznámení byla opětovně

vyzvána příslušníky Policie ČR k podrobení se vyšetření. Přes

výslovný odpor byla stěžovatelka, za asistence policie, dne 12.

června 2000, transportována k vyšetření, které však podezření

psychické poruchy neprokázalo a stěžovatelka byla bezprostředně po

vyšetření propuštěna. Následného dne podala stěžovatelka další

návrh na trestní stíhání uvedených osob u Okresního státního

zastupitelství v Třebíči.

Napadeným usnesením Policie ČR bylo trestní oznámení odloženo

a stížnost proti tomuto usnesení byla okresním státním

zastupitelstvím zamítnuta.

V jednání, pro které podala trestní oznámení a ve vydání

napadených rozhodnutí, stěžovatelka shledává porušení svých

základních práv zakotvených v Listině základních práv a svobod

(dále jen "Listina"), konkrétně práva na zákonné omezení svobody

(čl. 8 odst. 1 a 6 Listiny) a práva na zachování osobní cti

a dobré pověsti (čl. 10 odst. 1 Listiny). V postupu orgánů veřejné

moci shledala stěžovatelka porušení práva na (jinou) právní

ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

K věci si Ústavní soud vyžádal, na základě ustanovení § 42

odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění

pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), vyjádření účastníka

- Okresního státního zastupitelství v Třebíči, zastoupeného

státním zástupcem v Třebíči, který uvedl, že v postupu Policie ČR

nebylo shledáno pochybení a závad a věc byla řádně zamítnuta jako

nedůvodná.

K věci se vyjádřil také vedoucí Obvodního oddělení Policie ČR

v Třebíči, který plně odkázal na odůvodnění napadeného usnesení.

K dodatečnému dotazu Ústavního soudu, o jaké ustanovení zákona ČNR

č. 283/1991 Sb., o Policii ČR, se postup policie opíral, tj. čím

byla odůvodněna asistence tohoto orgánu veřejné moci při

transportu do léčebny, sdělilo Obvodní oddělení Policie v Třebíči,

že se tak stalo dle ustanovení §§ 43 a 44 tohoto zákona, a to na

žádost MUDr. S.

Po zvážení obsahu podání a vyjádření, a po obdržení souhlasu

účastníků řízení s tím, aby Ústavní soud rozhodl bez nařízení

ústního jednání, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost

je z části důvodná. Přitom vycházel z následujících úvah.

Jak je z předložených podkladů zřejmé, stěžovatelka dne 12.

6. 2000 odmítla převoz do Psychiatrické léčebny v Jihlavě

a následně podala na iniciátory tohoto převozu trestní oznámení.

Posléze však se již převozu k vyšetření podrobila, nepochybně

zejména proto, že k tomu byla vyzvána orgánem veřejné moci

- Policií ČR. Následně se pak podrobila i lékařskému vyšetření,

které prokázalo nedůvodnost jakéhokoliv medicínského výkonu či

hospitalizace.

Každý člověk je svobodný a není povinen činit nic, co mu

zákon neukládá. Z toho vyplývá, že také v otázkách péče o vlastní

zdraví záleží jen na jeho svobodném rozhodnutí, zda a v jaké míře

se podrobí určitým medicínským výkonům a jen zákon ho může

zavázat, že určitá vyšetření podstoupit musí. Tuto zásadu pak

vyjadřuje § 23 odst. 2 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví

lidu, podle kterého se vyšetřovací a léčebné výkony mohou zásadně

provádět jen se souhlasem nemocného, anebo je-li možné tento

souhlas předpokládat. Tato nedotknutelnost integrity osobnosti

jako základní ústavní princip, a z toho vyplývající zásada

svobodného rozhodování v otázkách péče o vlastní zdraví, však není

v žádné společnosti absolutní a neomezená. Proto i citované

ustanovení zákona o péči o zdraví lidu v odst. 4 určuje situace,

za kterých mohou být medicínské úkony provedeny i proti vůli

občana (pacienta). V dané věci by se mohlo jednat např. o stav,

kdy osoba jevící známky duševní choroby nebo intoxikace ohrožuje

sebe nebo své okolí, případně kdy se jedná o výkon nutný

k záchraně života či zdraví. Ze zjištěných okolností případu však

má Ústavní soud za nepochybně prokázané, že o žádnou takovou

situaci se nejednalo. Proto také vyžádaná a realizovaná asistence

policie při transportu stěžovatelky do psychiatrické léčebny nutně

představuje donucovací akt, pro který není žádné opory

v ustanoveních zákona o Policii, na která bylo ve vyjádření

účastníka řízení poukázáno, ani v jiných zákonech. Podle

ustanovení § 43 zákona o Policii ČR, má sice každý, tedy i lékař,

právo obrátit se na policii se žádostí o pomoc, nemůže však být

sporu o tom, že tato pomoc končí tam, kde začíná ústavně

garantovaná svoboda jednotlivce. O situaci předpokládanou

v ustanovení § 44 zákona o Policii ČR, se pak zřejmě nejednalo,

neboť nešlo o výkon rozhodnutí státního orgánu a tedy jej

stěžovatelka ani nemohla rušit, resp. jeho vykonavatele ohrožovat.

Stejně tak nešlo o situaci předpokládanou ustanovením § 14 odst.

1 písm. a) zákona o Policii ČR, kdy je policista oprávněn zajistit

osobu, která svým jednáním bezprostředně ohrožuje svůj život anebo

život či zdraví jiných osob nebo majetek.

Z výše uvedeného je zřejmé, že asistence Policie ČR byla

bezprostředním donucujícím postupem, který byl patrně veden

dobrými úmysly a důvěrou ve správnost požadavku lékařky, rozhodně

však neměl oporu v žádném z uvedených zákonů a ve svých důsledcích

omezil, byť na kratší dobu, osobní svobodu stěžovatelky zaručenou

čl. 8 odst. 1 a 6 Listiny základních práv a svobod.

Na druhé straně se však Ústavní soud nedomnívá, že by výše

zmíněným neústavním postupem došlo k natolik intenzivnímu zásahu

do osobní svobody stěžovatelky, který by zakládal trestně právní

odpovědnost aktérů. Ostatně posouzení konkrétních okolností pro

stíhání či nestíhání určitého jednání v trestním řízení je

především v pravomoci orgánů činných v tomto řízení a Ústavnímu

soudu zásadně nepřísluší do ní zasahovat. To vyplývá z řady

usnesení Ústavního soudu, kterými odmítl stížnosti proti sdělení

obvinění. Stejně odmítá stížnosti směřující proti nezahájení

trestního stíhání, resp. jeho zastavení. Jakkoliv se totiž takové

rozhodnutí subjektivně dotýká oznamovatele, není ve svých

důsledcích schopno zásahu do jeho ústavně chráněných práv či

svobod. Jinou věcí je samozřejmě možnost domáhat se ochrany před

zásahy do osobnostních práv v civilním soudním řízení, takové

řízení však stěžovatelka zjevně nevyvolala. Proto v té části,

kterou se stěžovatelka domáhala výroku, že bylo zasaženo do jejího

práva na osobní čest a dobrou pověst, nutno považovat stížnost za

nepřípustnou, v části domáhající se trestního stíhání pak za

nedůvodnou. Pokud ústavní stížnost obviňuje též iniciátory

zmíněného převozu na vyšetření, zejména pak lékařku, třeba uvést,

že ústavní stížnost je přípustná toliko proti aktům orgánů veřejné

moci a v této pozici žádný z nich nejednal.

Na závěr považuje Ústavní soud za nezbytné připomenout, že

ani v případech diagnostikovaných psychických poruch nelze stavět

lékařskou diagnózu nad právo. Orgány policie, ale i jiné orgány

veřejné moci, proto musí vždy bedlivě vážit, zda žádosti o jejich

zákrok či asistenci, a zejména pak tento zákrok sám, mají oporu

v právu. Nelze přehlédnout, že oznámení příbuzných a rodinných

příslušníků jsou ne vždy vedena zájmem o zdraví, ale motivy mohou

být zcela odlišné a ne vždy bohulibé. Proto je třeba při aplikaci

všech zákonných ustanovení, která ve svých důsledcích umožňují

omezení základních práv a svobod, důsledně respektovat ustanovení

čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, tedy šetřit jejich

podstatu a smysl a vyloučit jejich zneužití k jiným účelům. Je

tedy na místě maximální zdrženlivost.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud stížnosti částečně

vyhověl, když dospěl k závěru, že výrok o neústavnosti

jednorázového a dnes již zřejmě nehrozícího zásahu, je dostatečnou

zárukou toho, aby se takový postup vůči stěžovatelce neopakoval,

a aby obdobně nebylo postupováno ani v jiných podobných situacích.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat (§ 54

odst. 2 zákona).

V Brně dne 18. května 2001

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru